Schlosser, Marianne

Generální ministr

 Dne 2. února 1257 byl Bonaventura kapitulou zasedající v Ara Coeli zvolen generálním ministrem. To znamená, že se nyní stal představeným 30-35 tisíc Menších bratří, rozdělených do 32 provincií, od Švédska do Egypta, od Portugalska po Uhry. Už to nebyl přehledný houfec bratří prvotní doby. Během třiceti let po smrti Františkově (1226) byly dány nové úlohy, pro které musela být ve věrnosti k vlastním tradicím nalezena řešení, která dosud nebyla stanovena.

 Za 16 let svého generalátu musel Bonaventura vykonat četné cesty, především za účelem vizitace: po Francii, kde měl své "hlavní sídlo" v malém konventu v Mantes (mezi Rouenem a Paříží), do Španělska, Anglie, Německa a šestnáctkrát do Itálie. Všechno pěšky! Z Paříže do Říma se na to počítalo 7-8 týdnů. Byl téměř stále na cestách. Záchytné body pro rekonstrukci jeho termínového kalendáře nacházíme v rubrikách k jeho kázáním. Např. lze odhalit, že v dubnu 1264, v roce zavedení svátku Božího těla, kázal v Orvietu před papežem o svátosti Eucharistie.

 Přes mnohotvárné zatížení, které mu zřejmě při jeho spíše slabém zdraví nebylo snadné zvládnout, vznikala v těchto létech právě ta díla, která měla položit základ jeho pozdější slávě jako duchovního mistra. Litoval, že musel opustit akademickou dráhu? Nevíme, s jakými pocity přijal nový úkol. V každém případě lze z jeho nástupního listu vyčíst, že si byl jasně vědom, jaké břemeno převzal. Nějaký zlom v jeho teologickém díle zásahem z roku 1257 však nelze konstatovat. Jako františkán se rozhodl sloužit svým bratřím a všem věřícím, ať už jako učitel nebo jako představený, avšak vždy jako duchovní pastýř. Jeho "školské spisy" nesly znamení, že věda musí sloužit duchovnímu životu. A naopak jeho duchovní spisy nemohou zapřít teologa. Mění se samozřejmě literární druhy. Avšak dílo jako Putování mysli do Boha (1259) by nikdy nebylo napsáno, kdyby Bonaventura zanechal vědu v Paříži - a kázání o "dílu šestidení", Hexaemeron (1273), by nikdy takto nevypadala, kdyby Bonaventura nebyl hluboce přesvědčen o významu víry pro myšlení.

Na koncilu v Lyonu

 Dne 23. května 1273 jmenoval papež Řehoř X., který byl ještě v Paříži jeho žákem, Bonaventuru kardinálem biskupem z Albano. Současně dostali kardinálskou hodnost čtyři další muži církve, mezi nimi dominikán Petr z Tarantasia, pozdější Inocenc V. Tím zvýšil papež s výhledem na nastávající koncil sbor svých nejužších poradců na 18. Už na jaře pověřil několik osobností, mezi nimi opět Bonaventuru, pořídit soupis těch bodů, které by měly být projednány na koncilu...

 Bonaventura dělal vždy to, co hodina vyžadovala. Jako generální ministr byl opravdu "služebníkem všech"; teď byl povolán k službě všeobecné církve. A jeho působení na koncilu se stalo požehnáním právě pro žebravé řády. Odebral se tedy z Paříže, kde obdržel papežský list, do Itálie, a v září se setkal s papežem. Z této souvislosti pochází jedna z mála anekdot o něm: Papežští poslové, kteří mu měli předat kardinálský klobouk, zastihli ho v konventu v Mugello (u Florencie) při mytí nádobí. Nechal je čekat, až bude hotov, a řekl: "Věřte mi, bratři, tato práce přináší spásu a zdraví; ona pocta však je těžká a nebezpečná."

 Následující měsíce strávil Bonaventura v okolí papeže, když společně cestovali do Lyonu. Prvním úředním výkonem Řehořovým po příchodu tam bylo Bonaventurovo biskupské svěcení 12. listopadu 1273.

 O Bonaventurově působení na koncilu nemáme zvláštní zprávy. Avšak během dlouhé cesty byly projednány důležité záměry koncilu: pomoc pro Svatou zemi (Ludvík IX. zemřel 1270 na křížové výpravě), sjednocení s řeckou církví (Bonaventura vybral pro delegaci do Cařihradu františkány), reforma církve, zvláště řeholního života.

 O dvěstě let později Sixtus IV. jej při svatořečení uvádí jako předsedajícího koncilních zasedání. S velkou pravděpodobností vedl Bonaventura přípravné hovory mezi jednotlivými zasedáními. Z aktů koncilu víme, že dvakrát kázal... Dne 6. července 1274 se ještě zúčastnil 4. koncilního zasedání. Zdá se, že byl jen krátce nemocen. Časně ráno v neděli 15. července odevzdal svou duši Stvořiteli. Ještě téhož dne byl pohřben za přítomnosti papeže a účastníků koncilu ve františkánském kostele. Pohřební řeč měl kardinál Petr Tarantasia OP na Davidova slova nad mrtvým přítelem: "Žalost mám nad tebou, bratře můj, Jonatane!" (2 Sam 1,26).

Svatořečení

 Proč nechalo na sebe čekat více než dvěstě let svatořečení tohoto muže, o němž prý jeho učitel Alexandr Haleský prohlásil: "Zdá se, že v něm Adam nezhřešil"? Dalo by se říci, že řád na něj prostě zapomněl, máme na něj sotva nějaké soudobé vzpomínky nebo raný životopis. Jako první důvod by se dalo uvést, že Bonaventura byl sice osobně pokládán za svatého, jeho svatost však postrádala něco neobvyklého, zvlášť srovnáme-li jej se zázraky sv. Františka nebo Antonína. Je jen málo zázraků uváděných za jeho života, mezi nimi vzkříšení mrtvě narozeného dítěte v Lyonu.

 K tomu přistupuje, že byl posuzován ne jako jednotlivec, ale jako řádový představený, který v úsilí o vyváženost mezi rigorismem a laxností byl pro jedny příliš přísný, pro druhé vlažný. A konečně, na rozdíl od Tomáše Akvinského, nepokračovala v jeho teologii žádná "škola", františkánská teologie se s Janem Duns Skotem ubírala jinými cestami. Přitom již známý kancléř pařížské university Jan Gerson na začátku 15. století nazývá Bonaventuru vere sanctus a Doctor seraphicus.

 Obrat představuje zřejmě přenesení jeho ostatků 1434 do nového františkánského kostela. Při otevření hrobu bylo zjištěno - jak to vypověděli dva očití svědkové při procesu svatořečení - že jazyk zůstal neporušen. Doba pomalu dozrávala, a na žádosti z různých stran otevřel 1474 františkánský papež Sixtus IV. kanonizační proces. V jeho životopise se zdůrazňuje především pokora a laskavost. Nevyhýbal se žádné domácí práci či ošetřování nemocných. Kázal před královským dvorem a papežskou kurií - a našel si čas pro nejmenšího bratra, který ho prosil o radu. Uvádějí se četné zázraky po jeho smrti, avšak, jak uzavírá postulátor, víc je Božím zázrakem jeho literární dílo svým jasným duchovním učením. Bulou ze 14. dubna 1482 byl Bonaventura povýšen k úctě oltáře a o sto let později jej Sixtus V. prohlásil církevním učitelem.

 Bonaventura je světcem bez hrobu. Při náboženských bojích 16. století byly jeho tělesné pozůstatky veřejně spáleny a popel rozsypán do řeky Rhony. Pouze ruka světce byla ještě předtím oddělena a je uctívána v Bagnoregio; jeho hlava zůstala sice skryta, avšak ve francouzské revoluci byla opět dopravena do bezpečí, a od té doby zmizela. Co však zůstává živé, je jeho duchovní odkaz.

Hlavní životopisná data

1217 (1221) narozen v Bagnoregio u Orvieta

1235-1243 studium filosofie v Paříži

1243 vstup k Menším bratřím, studium teologie

1248-1257 učitelská a vědecká dráha

1257-1273 generální ministr řádu

Říjen 1259 na La Verně Putování mysli do Boha

od 1261 Legendy sv. Františka a další díla

1267-1273 univerzitní kázání v Paříži

1273 jako kardinál na koncilu v Lyonu a tam umírá

1482 svatořečen Sixtem IV.

1588 Sixtem V. povýšen na církevního učitele

úryvky z knihy Marianne Schlosser, Bonaventura begegnen

(Setkání s Bonaventurou), Sank Ulrich Verlag Augsburg 2000

z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM