Čech, Zdirad

30. září                                                                                                                       + 1449

Mikuláš, rodem z Forca Paleny v pohoří Abruzzo na severu Neapolského království, tedy ve střední Itálii, vystudoval a stal se knězem, a že byl knězem poctivým, byl brzo proslulý v širokém okolí. Jenže netoužil po slávě, ale po větší dokonalosti. Při korunovaci papeže Inocence VII. (1404), také rodáka z abruzzských hor, se v Římě setkal se skupinou poustevníků, kteří žili ve staré věži, vedeni bratrem Rinaldem z Piemontu. Přidal se k nim, stal se rektorem u sv. Salvátora a usilovně pracoval pro dobro věřících i bratří a zdokonaloval sám sebe. Když Rinaldo zemřel, skupina se rozpadla. Mikuláš vstoupil do III. řádu sv. Otce Františka a odešel do Neapole k jiným poustevníkům a léta věrně sloužil. A když pracoval na vinici Páně už déle, než většina jeho současníků vůbec byla na světě, setkal se s blahoslaveným Petrem Gambacorti  (viz POUTNÍK 6/2002) a byl účasten zakládání poustevnické kongregace jeronymitů. V roce 1446 papež Evžen IV. schválil řeholi, ale Mikuláš se na díle kongregace v konventu u kostela sv. Onufria podílel jen krátce: 29. září 1449 odešel do nebe. Říká se, že byl stoletý, a těšil se všeobecné úctě ani ne jen pro vysoký věk, ani jen proto, že před lety zázračně unikl morové epidemii, ale hlavně proto, jak celý život pomáhal jiným najít spásu. A protože ho Bůh oslavil mnoha zázraky, úcta nepřestávala, a Mikuláš cestoval i po smrti. Ctitelé stěhovali jeho ostatky napřed ze hřbitova do kostela, pak do zvláštní kaple, a nakonec se, se svolením papeže Klimenta XIV., v roce 1771 Mikulášovo jméno dostalo až do seznamu blahoslavených. V rodné Paleně i v celé diecézi slaví Mikulášův svátek 14. března, u sv. Onufria na římském pahorku Janiculu 1. října.

Kresbu postavy blahoslaveného otce Mikuláše provázejí znakové štíty papežů Inocence VII. a Evžena IV. a znak papeže Klimenta XIV.

Zdirad Čech