Mauriac, François

Francois Mauriac

Markéta z Cortony

 

15. Mučednictví, nechat se okukovat jako zázračné zvíře

 Než Markéta překročila práh k nejvyšší radosti, musela projít ještě jedním peklem, které nepředvídala. Nejtvrdší bičování, nejpřísnější posty nejsou nic v srovnání s tím, co si na nás vymyslí naši bližní; pravé mučednictví je jen to, co jsme si sami nevymyslili.

 Jednoho dne jí Kristus sdělil: „Buď silná, seber odvahu, milost poroste s utrpením. Řekni svému zpovědníkovi, aby požádal bratra Jana (z Castiglione), aby se za tebe neustále modlil. Neboť tvoje utrpení bude takové, že oba budou o tobě pochybovat, a tyto pochybnosti utkví v mnoha duších až do tvé smrti.“

 A opět pravil: „Budeš muset snést nesmírné trýzně. Až ti bude odňata každá duchovní útěcha, vzpomeň si, co řekl tvůj zpovědník: Když jsi po mně nejvíc hladověla, byl jsem ve tvém srdci.“

 V extázi uslyšela hrozbu: „Ráda bys byla hýčkaným dítětem, budeš však dítětem hořkosti.“ A když už nalezla útočiště ve své poslední cele a sama byla zděšena množstvím utrpení, kterými byla navštěvována, připomněl jí Kristus: „Což jsem ti nepředpověděl, že budeš napájena z rány mého srdce?“

 Téměř všechny zkoušky, které nyní na Markétu přišly, měly důvod v tom, že její extáze byly pozorovány jako veřejné divadlo. Bylo by vůbec možné snést tento stav, kdyby nepřinesl tak podivuhodné plody? Kajícníci obléhali zpovědnici bratra Bevegnatiho v dlouhých řadách, takže úpěnlivě prosil, aby toho byl ušetřen. „Tvůj zpovědník ti vyčítá, že mu posíláš do zpovědnice tolik mužů a žen, které ke mně přivedly zpět tvoje slzy a modlitby; a nejraději by je poslal pryč, neboť tvrdí, že tolik stájí nestačí za jeden den poklidit...“

 Tyto duše stály za to,aby Markéta byla kvůli nim vydána davu. Avšak každá láska hledá ticho a skrytost. Duše zraněná Kristem by toužila ještě víc než každá jiná po osamělosti, kdyby nemyslela na to, že její Bůh visel před očima všeho lidu nahý na kříži. Ti, kdo se mu chtějí podobat, musejí vzít na sebe ponížení a před každým být vydáni na posměch a na milost a nemilost.

 Vůbec to nebyli jen příznivci, kdo vcházeli a vycházeli do cely nebo kaple, kde Markéta při extázi vypadala, jako když umírá. Jistě, byla obklopena „chudičkými“ ze špitálu, rodinou Moscari, několika zbožnými ženami a bratřími, avšak také zvědavci, závistivci a zlomyslníky, kteří teprve později měli ukázat svou pravou tvář. Na každé Kalvárii, poblíž každého kříže jsou lidé, kteří potřásají hlavou, povytahují obočí a mají radost z toho, že mohou oběti spílat.

 Když Markéta protrpěla hrůzy Umučení ve všech podrobnostech, otevřela oči. Byla v kapli bratří, aniž by věděla, jak se tam dostala. Zástup plačících lidí ji pozoroval; když viděli, že Markéta vytrpěla tatáž muka jako Pán, myslili, že také zemře stejnou smrtí jako on. Avšak mezi vzlykajícím lidem bylo tu a tam vidět i někoho, kdo měl pohrdavý úsměv na rtech. Středověké davy nebyly jiné než dnes. V Lurdech je nesena Hostie středem lidu klečícího na kolenou, mezi nemocnými na nosítkách; avšak v nějaké vzdálenosti stojí posměváčci a pozorují, co se to děje.

 Když Markéta vytrpěla tato pekelná muka, nevěděla už, co dělá. Vyběhla na ulici a volala na svědky své strašlivé extáze: „Kam se mám já nešťastná obrátit? Kde Ho naleznu? Ó kdybych Ho mohla uvidět, jak nekonečně šťastná bych tu byla! Hledám, vzdychám, bdím, trýzním se, protože ta nejkrutější smrt Tě vytrhla mé lásce. Ó andělé, lidé, všichni tvorové, povězte mi, kde je můj ukřižovaný Bůh! Co jsem udělala, Pane, že nekonečná Láska se mnou zachází tak krutě? Můj nejmilejší, proč jsi mě opustil? Kde jsi se skryl? Chci Tě vidět, slyšet! Ó já nešťastná, proč ještě žiji?“

 Tak zůstala beze spánku a bez jídla, stravována úzkostí, až do příští neděle. A i v tento den se stala lidu divadlem, neboť přerušila kázání dobrého bratra věčným nářkem Marie Magdaleny: „Nevíte, kde je můj ukřižovaný Pán? Kam jste Ho položili?“

 Bratr ve své zprávě pokorně přiznává, že jeho kázání nevyvolalo ani jedinou z těchto slzí, které viděl na tvářích lidí obklopujících Markétu. Avšak nejeden z přítomných si tiše řekl: „Ta je chudák blázen...“ A mnohý, který jí věřil, počal pochybovat a ptal se, zda to může skončit jinde než v blázinci.

 Někteří měli zájem na tom, aby tento názor šířili. Markéta si udělala nepřátele mezi nenasytnými zbožnými dušemi, které si k ní vynutily přístup. Veřejná světice patří všem. Slídili po ní a tajně ji poslouchali z obavy, že by mohla utéci a umřít v jiném městě. Neboť tělo světice nepřináší jen duchovní dary. I ten poslední obyvatel Cortony si dělal na Markétu nároky.

 

 

 

(pokračování)