Říský, Bernard OFM

První kroky

V roce 1942 se z 54 studentů Koleje sv. Antonína  přihlásilo do noviciátu dvacet. Pro provincii to byl šok – v posledních sto letech se nic podobného nestalo. Bylo rozhodnuto, že polovička, tj. deset, půjde do noviciátu v tomto roce, druhá polovička napřesrok. Většina z nás studovala na reálce, kde se maturovalo v septimě (během roku 1942 však bylo studium na reálce prodlouženo na osm let). Každý se mohl rozhodnout, kdy chce vstoupit do noviciátu. O. Inocenc v individuálních rozhovorech nám pomáhal vyjasňovat si postoje a motivaci. (Spolužák František Ryšánek proslul svým výrokem: „Půl roku tam vydržím, a pak si zvyknu.“ Na štěstí do noviciátu nevstoupil.) V květnu mě o. Inocenc vyzval k rozhovoru, aby zjistil opravdovost i motivaci mého rozhodnutí. Měl jsem odpolední vyučování – vojsko totiž zabralo několik školních budov, proto v budově gymnázia se vyučovalo na dvě směny – a tak dopoledne mě vzal o. Inocenc na procházku do Podzámecké zahrady. Bylo po nočním dešti a sluníčko jásalo nad všudypřítomným životem – stejně i moje dušička. Prvně jsem takto intenzivně vnímal krásu přírody a života. O. Inocenc sondoval ryzost mých úmyslů. Divil jsem se, že ho udivuje má rozhodnost jít do řádu. Když jsem se jasně a naprosto upřímně vyslovil, zaplavil mě pocit štěstí a velká radost – splnil se můj sen a já se dostal o krůček blíž k cíli.

Dny utíkaly rychle ke konci školního roku, který trval podle německé praxe do 15. července. Vysvědčení dopadlo dobře, a tak jsem odjel k rodičům do Staré Boleslavi bez velkého loučení se spolužáky. Za celé dva roky jsem se s nimi příliš nesblížil, neuměl jsem navazovat kontakty.

Byl jsem tak zaujat svou bezprostřední budoucností, na niž jsem se tak dlouho těšil, že mně ani nevadily krátké prázdniny. Už koncem července jsme měli sraz v pražském klášteře na Jungmannově náměstí. Doma mi dal otec požehnání, které dostal od svého otce, když odcházel z domova: „Drž se Boha a buď dobrý!“ Rodiče mě doprovodili až k bráně kláštera a já nebyl schopen pochopit, co je toto loučení s jediným dítětem stojí. Věděli, že se vrátím domů prvně až na primici, tj. nejdříve za šest let.

S jasným vědomím, že začínám nový život, jsem vyběhl po schodech do klauzury. Nahoře mě už čekali s o. Inocencem a jedním obtloustlým, důstojně vypadajícím mladým františkánem. Začal jsem nový život tím, že jsem se vrhl po jeho ruce, abych ji políbil – čímž jsem ho uvedl do velikého zmatku, protože to byl Tomáš Koseček, student druhého ročníku bohosloví. (Byl vysvěcen v r. 1945. Jednou jsem mu ministroval. Když jsme se vrátili do sakristie, kde se měl zapsat do celebrační knihy, řekl mi: Nejraději bych napsal: „Necelebroval jsem.“ Tak na něj doléhalo břímě kněžství. Na vojně u PTP vypadal díky svému bříšku jako degradovaný generál. Vždy byl radostný a rozuměl legraci. Po odsouzení pracoval na uhelné šachtě ve Rtyni, kde utrpěl zával a na jeho následky, rakovinu, zemřel v r. 1958. Propustili ho domů zemřít.)

Jeli jsme vlakem do Litovle a pak jsme šli pěšky asi 3 km – zavazadla jsme neměli, nesli jsme si jen trochu prádla a hygienické potřeby. Už zdálky jsme viděli Hájek – náš cíl. Byl to skutečně hájek, jehož stromy obepínala vysoká kamenná zeď. Bylo to místo mé touhy, ale nemohu říci, byla-li to touha především po Bohu a tichu modlitby, po bývání s Pánem pod jednou střechou – či byla-li to spíš touha uniknout strachu před světem a před ženami, které byly pro mne nebezpečným tajemstvím, před nímž mě dosud chránila mateřská starostlivost. Jak už jsem se zmínil dříve,  upozornila mě před odchodem z domova na dva příklady selhání. První  byl  bratr matky, kterého jsem znal.  Ten odešel ze semináře před svěcením a po několika manželstvích, která se vždy rozpadla, našel útočiště u nás. Druhý případ byl otcův bratranec, vysvěcený kněz, který se stal lékařem a v Rožmitále si zřídil sanatorium pro důstojníky, kde také schovával mého otce, zraněného v r. 1915 v Haliči.

Jako jedináček jsem někdy silně toužil mít sestru. Jako děti jsme sice vyrůstali spolu se sestřenicí, která byla o dva roky starší, ale s jejím dospíváním naše kontakty řídly. Poslala mi do noviciátu dopis, zkropený slzami, a o. Stanislava zajímala moje reakce. Měl jsem ji sice rád, ale chápal jsem, že se naše cesty rozdělily – tedy žádné pokušení. Asi ve dvanácti letech jsem byl na prázdninách u tety, otcovy sestry, v Tchořovicích. S její dcerou – mou sestřenicí – jsme se příliš nesblížili, ač jsme byli stejně staří. Pro své výkyvy nálad byla pro mne hádankou.

V Hájku nás přivítal o. Stanislav a sestra Karla, Němka, terciářka, která ukrývala po celou válku našeho o. Solána Richtra – Němce, aby nemusel jít na frontu. Poznali jsme ho až v květnu 1945.

Sestra Karla nám měřila hábity – zdědil jsem ho po o. Řehoři Muchovi, který nám dával v roce 1940 v Kroměříži exercicie a potom opustil řád. Hábit byl dlouhý, musel jsem se učit chodit do schodů, a měl cingulum, které svádělo k nedovolenému používání jako vrtule.

Po velmi bohatém dnu jsem slastně usínal v opravdovém klášteře, a to v cele, nazývané generalátem, protože byla rezervovaná pro o. generála a jiné význačné návštěvy, a s velikou touhou, abych se už stal opravdu synem svatého Otce Františka.