Cincialová, Marta Lucie SMFO

„Křesťanský život spočívá v tom, že se člověk nechá proniknout spásonosným působením Božím, působením, jehož nejvyšší pohnutkou je láska. Každé lidské úsilí na cestě k Bohu (…) má pro křesťanství zde, to jest v lásce Boží, svůj kořen a základ, ale i svůj smysl a cíl. Askeze pak musí v posledku směřovat k tomu, aby lidské chování bylo velkodušnou odpovědí lásce Boží a jejímu působení v člověku, lásce minulé, přítomné i budoucí. Křesťanský život získává počátek a plnost z této vděčnosti, protože vděčnost, to jest eucharistické slavení, tvoří základ a plnost života církve.“

 

 

Těmito slovy Kajetán Esser a Engelbert Grau uvádějí první vydání své knihy „Odpověď lásce. Cesta františkánského člověka k Bohu“[1]. Tato kniha byla poprvé publikována v roce 1958 a vyjadřuje - s otevřeností pro svou dobu až překvapivou -, smysl kajícího života podle sv. Františka. Autoři definují kajícnost jako základní charakteristiku františkánského života. Vycházejí přitom z Františkových spisů a kající život představují jako evangelijní život obrácení a návrat (metanoia) k Bohu. Svoboda evangelia vybízí k odpovědi. Tou má být „velkodušná odpověď lásky“. Tento postoj, svobodná dopověď lásky na evangelijní poselství, může být i jakousi charakteristikou života a díla Kajetána Essera, vědce a františkána.

Kajetán Esser se narodil 28.2.1913 v německém Düsseldorf-Hammu jako druhé z devíti dětí. Ve dvaceti letech vstoupil do noviciátu v Cáchách, v kolínské provincii Tří králů. Filosoficko-teologická studia absolvoval v Mönchenglandbachu. Z mnoha pohledů, které se na K. Essera nabízejí, všimneme si ho jako badatele, učitele a bratra.

 

 

Esser: vědec a bratr

Poté, co ukončil studium filosofie a teologie, je Esser poslán studovat historickou vědu na univerzitu do Vídně a Münsteru. Už od počátku jeho zájem směřoval ke spisům sv. Františka, jak o tom svědčí již první publikace z těchto let. První tři články publikované v časopise „Franziskanische Studien“ se zabývají starými rukopisy Františkových spisů. Již během studentských let se začal Esser zabývat Františkovou Závětí. Jeho zájmy přerušila II. světová válka (1940-45 vojenská služba ve Wehrmachtu). Po skončení války pokračuje Esser ve studiu v Bonnu u slavného historika Josefa Lortze. Disertační práci píše na téma Závěť sv. Františka[2].

Přes všechny úkoly a úřady, které od roku 1950 přijímá ve své provincii i mimo ni, zůstává věrný badatelskému duchu. Jeho zájem se soustřeďuje především na jednotlivé Františkovy spisy (Nepotvrzená řehole, Modlitba před křížem, Řehole pro život v poustevnách aj.), u nichž zkoumá mj. i jejich autenticitu. Věnuje se rovněž výkladu Řehole (Expositio Regulae) a jako monografii publikuje v roku 1965 svoji významnou studii o Potvrzené řeholi[3].

Esser se nikdy nepovažoval za vědce, který žije v knihovně pouze pro výzkum. Vědecká práce je vyvážena službou obnovenému chápání a zájmu o františkánskou spiritualitu. Podstatné stimuly pro obnovu řádového života Menších bratří, ale také mnoha ženských františkánských kongregací a františkánského laického hnutí, pocházejí od něj. Na dobrém poznání pramenů, tedy především Františkových spisů, staví obnovu v celém řádu. Vědecká práce je tedy spojena s úkoly ve formaci bratří a s pastoračním působením mezi sestrami a laiky. Ne náhodou je hned po skončení studií pověřen úkoly v pastoraci a formaci. V letech 1953-67 je magistrem noviců, studentů a bratří laiků s časnými sliby, v letech 1950-53 rovněž definitorem, 1962-67 kvardiánem a vikářem v Exatenu.

Toto spojení mezi vědeckým výzkumem a apoštolskou činností našlo své vyjádření už v roce 1951, kdy spolu s Lotharem Hardickem (1913-1999) vydává poprvé kompletní Františkánské prameny v němčině, opatřené úvody a vysvětlivkami[4]. Práce ve formaci bratří jej postavila před úkol interpretovat Řeholi. Už roku 1954 provinční ministři německé oblasti potvrdili rukopis výkladu řehole vzešlý ze spolupráce s dalšími bratry[5]. Tento manuál pro výklad Řehole sv. Františka velmi ovlivnil formaci Menších bratří. Nová metoda (historicko-kritická, nikoli právní, užívaná do té doby) i odvážné téma vzbudily pozornost, kniha byla rychle přeložena do mnoha jazyků. Všem čtyřiceti článkům řehole je věnován samostatný výklad. Sám generál řádu tuto knihu doporučoval bratřím k meditaci.

Další publikace významná pro studium historie řádu a důležitá pro sebepochopení řádu je publikována roku 1966: Anfänge und ursprüngliche Zielsetzungen des Ordens der Minderbrüder[6] (Počátky a prvotní stanovení cílů v řádu Menších bratří). V tomto díle Esser osvětluje počátky Františkova bratrstva, představuje první krize a jejich řešení. I tato kniha vyšla v překladech do všech světových jazyků.

Tématem drahým pro Essera byla i otázka bratří laiků. Opět na základě pramenů a počátků bratrstva ukazuje, jak František chtěl, aby komunitu měla bratrský charakter, v níž jsou bratři laici mající různé úkoly po boku bratří, kteří vykonávají kněžskou službu[7]. Svými studiemi o úloze bratří laiků potíral Esser falešné formy klerikalismu – jeho snaha vedla k novému pochopení Františkova ideálu fraternity, společenství bratří.

Od roku 1950 publikuje Esser v časopise německých bratří Wissenschaft und Weisheit (Věda a moudrost). Pojednává zde například o napětí mezi svobodou a poslušností v povolání k misiím[8], věnuje se autoritě a službě, studiu a výkladu řeholních slibů a mnoha dalším duchovním tématům[9], přičemž vždy vychází ze spisů sv. Františka, které spojuje s Božím slovem[10]. 

 

 

Esser: univerzitní profesor a vědec

Významnou událostí pro vědce Kajetána Essera bylo jmenování profesorem na pedagogickém řádovém institutu v Grottaferrata a později na Papežském Ateneu Antonianum v Římě (1970), kde spolu s kapucínem Lazzaro Iriartem byl jedním z prvních podněcovatelů studia františkánství[11].

Generální ministr řádu jej rovněž jmenoval odpovědným ředitelem nově vzniklé historické komise řádu v Grottaferrata (1968). Od této doby je již z ostatních povinností uvolněn pouze pro studium františkánské otázky. Zmíněná mezinárodní komise[12] měla za úkol připravit kritické vydání Františkových spisů. Esserův přínos v různých fázích tohoto úkolu je znám (asi 20 publikací). Tato vědecká práce vyústila v kritické vydání Die Opuscula des hl. Franziskus von Assisi. Neue textkritische Edition, z roku 1976[13]. Studium Františkových spisů a jejich kritické vydání mohou být považovány za životní dílo Kajetána Essera.

 

 

Esser: šiřitel františkánského ideálu

Esser se zasloužil o znovuobjevení a aktualizaci františkánského charismatu, zvláště pak v pokoncilní době. Když zve koncil řeholníky k návratu k pramenům, je Esser nadšeným šiřitelem františkánského ideálu: v šedesátých a sedmdesátých letech organizuje pro stovky bratří a sester letní kurzy spirituality, je k dispozici pro přednášky, exercicie a duchovní rady. Podílí se na vydávání Sešitů spirituality v edici nazvané „Wandlung in Treue“ (Proměna ve věrnosti) ve Werlu (Vestfálsko), přispívá svými oblíbenými tématy z Františkových spisů, jako jsou Napomenutí, Závěť, List všem věrným křesťanům[14] a také se věnuje Řeholi pro III. řád, kterou přeložil do němčiny a opatřil komentářem[15].

Esserovy příspěvky k obnově františkánského života zakládající se na lepším poznání pramenů se neomezují pouze na řád. Jako konzultant Kongregace pro řeholníky a sekulární instituty (od r.1973), slouží po Druhém vatikánském koncilu mnoha kongregacím sester jako teologický poradce (na více než 20 generálních a provinčních kapitulách sester). Mnohé z generálních konstitucí ženských kongregací byly obnoveny či aktualizovány s jeho pomocí. Všechno toto úsilí směřující k obnově františkánského života však Esser nikdy nechápe jako vnější transformaci, ale vždy klade důraz na upřímné znovuuchopení, na vnitřní ochotu, která je založena na poctivém studiu františkánství. Toto nové vnitřní pochopení se pak projevuje i ve změnách vnějších forem zasvěceného života. Většina Esserových publikací slouží tomuto účelu. Kromě již zmiňované knihy Odpověď lásce se jedná např. o Komentář k Napomenutím[16], který vznikl ze společných studijních týdnů pro řeholníky a řeholnice.

 

 

Esser: kněz a bratr dělnické mládeže  

Na kněze byl Esser vysvěcen 5.3.1939 v Cáchách. Už v letech 1952-3 se objevují publikace prozrazující jeho pastýřské smýšlení: věnují se ekleziologii, zvláště jej zajímá vztah církve k mládeži. Rovněž se věnuje velkým koncilním tématům, liturgické reformě, identitě křesťana v současném světě apod. Esser se angažuje ve službě křesťanské dělnické mládeži jako františkán a bratr. Je mu blízké hnutí křesťanské dělnické mládeže (v Německu CAJ: Christliche Arbeiter-Jugend), jež založil belgický kardinál Josef Cardijn. Od r.1948-1968 je kaplanem tohoto hnutí. V letech 1947-1953 je odpovědným za dělnickou mládež v diecézi Cáchy. Rediguje oběžníky pro kaplany hnutí CAJ „Unser Dienst“ (Naše služba) a navíc každý měsíc (1951-1961) přispívá studií do časopisu hnutí katolických dělníků. Tyto příspěvky nám představují františkána otevřeného sociálním otázkám, zaujatého problémy dělníků. Esser představuje františkánskou duchovnost mj. i jako angažovaný zájem o dění ve světě. Tento františkánský vědec mluví o nutnosti setkání s Bohem v každodenní práci, řeší sociologické problémy v továrnách, píše esej o problémech mládeže při přechodu ze školy do práce  v továrně, vyjadřuje se k dění ve společnosti a vysvětluje sociální učení církve. V r. 1956 publikuje monografii Život mladého dělníka v prostředí našich továren. I přesto, že tato jeho pastorační činnost končí příchodem do Grottaferraty roku 1968, cítí se být až do smrti spojen s dělníky a dělnickou mládeží.

 

 

Esserův přínos je bezesporu chápán především v publikaci kritického vydání Františkových spisů (Opuscula). Již ve špatném zdravotním stavu se dočkal i kapesního vydání Spisů v roce 1978. Právě zhoršující se zdravotní stav byl důvodem jeho návratu do Německa, zpět do Mönchenglandbachu. Zde v nemocnici Franziskushaus umírá po dlouhé  nemoci 10. července 1978.

 

 

Esser patří k průkopníkům františkánských studií, výsledky jeho studia se staly odrazovým můstkem pro jeho následovníky. Přicházejí další, kdo pokračují, doplňují a opravují Esserovu práci. Kajetán Esser však zůstává klasikem.

Při příležitosti 25. let od kritického vydání Františkových spisů uspořádala františkánská univerzita Antonianum v Římě mezinárodní kongres nazvaný  “Verba Domini mei“ (10.-12.4. 2001), na němž zazněla řada příspěvků od františkánských odborníků zvučných jmen (G.G. Merlo, G. Miccoli, C. Paolazzi, L. Pellegrini, L. Lehmann, T. Matura, F. Accrocca, C. Vaiani, D. Flood aj.). Esserovo životní téma se tak stalo společným jmenovatelem vědeckého sympozia: o Františkových spisech zde bylo pojednáno v kontextu dějin františkánského hnutí, františkánské spirituality i z pohledu filologie. Sympozium se tak stalo nejen příspěvkem, nýbrž i novým stimulem k dalšímu bádání a studiu Františkových spisů, jež jsou nenahraditelným „zrcadlem“ františkánského charismatu.

                                                                      

Z kongresových příspěvků J. Freyera OFM a L. Lehmanna OFMCap.

 zpracovala  M.L. Cincialová SMFO