Šimiková, Gabriela SMFO

 V č. 6 POUTNÍKA jsme uveřejnili vybrané odpovědi na téma „Co je minorita“ na Institutu františkánských studií.  Tentokrát můžeme uveřejnit vybrané domácí práce na téma  „Bratrství“, které se zvlášť vyznačují výstižností a  originalitou zpracování; v tomto a v příštím čísle to budou stručné,  resp. zkrácené práce dvou řeholních sester, v dalším  čísle pak  zamyšlení sekulárního františkána. - Radim Jáchym OFM

Trojice jako pramen sesterství

 „Bratrský život vytváří určitý lidský prostor pro  přebývání Trojice, která tak v dějinách rozděluje  dary společenství tří božských osob“ (Vita consecrata 41).

 „Pán mi dal sestry...“

 Kdo je má sestra?

 Je odraz Lásky, která nikdy nezklame. Zrcadlo, ve kterém mohu zahlédnout velikost Božího zájmu o celé lidstvo, o každého člověka, o mě. Je holí, o kterou se mohu opřít na pouti tímto životem.

 Každá z nás je povolána k tomu, aby patřila pouze Bohu v samotě svého srdce. Každá z nás je povolána k sesterství. V tom není rozpor. Spíš jsou to dva nezbytné závěsy (panty), které otevírají dveře k onomu tajemství, které je pravou podstatou každé samoty a každého sesterství: k tajemství živého a pravého Boha, našeho Otce.

 Tento Bůh, Tvůrce všeho, co existuje, je věčně trvající společenství v Trojici. Zde je Otec pramenem Slova, které vyslovuje, a Dechu, který „z“ Něho. Ve společenství Nejsvětější Trojice není žádná z Osob sama pro sebe ani sama v sobě, každá získává své „jméno“ pouze ve vztahu. V tomto společenství živého Boha je ukryto tajemství každého člověka - nikdo není sám pro sebe. Každá sestra se pro tu druhou může stát darem a „jméno“. Každá se může stát radostí velkodušně nabízenou a vděčně přijímanou.

 Život v sesterství je životem v darování. Milovat totiž znamená dávat se jeden druhému, abych ho obohatila svým životem. Když člověk „trochu“ miluje, dává jen trochu. Když miluje „hodně“, dává hodně a stává se obrazem Boha, který miluje nekonečně a dává se nekonečně. V Něm je plné darování, plný vztah, plná láska. A On nás stvořil k svému obrazu a tak se člověk může stát plně sám sebou jen ve vztahu, když se dává svým bratřím a sestrám a nechává se jimi obdarovat.

 Zároveň v Trojici vidíme i dokonalou jednotu. Jednotu, která je vrcholem lásky. Proto i Pán zakončil svou řeč po poslední večeři modlitbou: „Otče, ať jsou jedno, jako my jsme jedno…“ (Jan 17,23). V této jednotě je skrytá úcta ke každé sestře, přijetí její osoby, její povahy a schopností jako daru, který svým jedinečným způsobem pomáhá k budování celé komunity. Je v ní skryta také chudoba, která vede k tomu, nenechat si nic jen pro sebe, a najdeme v ní i zapomenutí na sebe a porozumění pro tu druhou, neboť naše srdce budou otevřená pro její potřeby.

 V tajemství Trojice můžeme stále nacházet novou a novou inspiraci pro náš sesterský život. Pro život, ke kterému každou z nás v její jedinečnosti povolal Pán. Pro život naplněný láskou, se kterou nebudeme nikdy u konce, protože sesterská láska je dílo na celý život, je postupným dorůstáním do té plnosti, ke které nás On povolal, když „nám dal sestry“.                                                    

 Sr. Gabriela Šimiková SMFO