Jáchym, Radim OFM

Vlastností františkánského charismatu je evangelijní radikalismus, tak jak byl vyjádřen ve spisech sv. Františka. Toto františkánské charisma má dvě základní známky, které ověřují jeho autentičnost: fraternita (bratrství) a minorita (duch pokory a služby). Sv. František chtěl, aby lidé, oživení Kristovým Duchem, žili společně, aby společenství života s Kristem se uskutečňovalo ve skupině; takovou skupinu nazývá bratrským společenstvím.

 

 

Následovníci sv. Františka představují bratrské společenství s Kristem, v němž každý osobně je vyzván následovat Krista a je osobně zodpovědný za ohlašování Krista. Proto každý jako Kristův bratr a sestra uchovává si ve společenství nejvyšší osobní hodnotu. Zde má svůj původ i františkánská láska ke každému člověku jako osobě. Odtud se též rodí úcta k charakteristickým známkám, které každý jednotlivý člověk dostal od Boha - úcta k jeho originalitě. Od úsvitu existence františkánského řádu spočívalo těžiště vždy na respektování osobnosti každého bratra, což má důležité a praktické ohlasy ve františkánském zákonodárství.

 

 

Chceme žít nejen jeden vedle druhého a usilovat o tentýž cíl a pomáhat si k jeho dosáhnutí, ale obracíme se k sobě, abychom se navzájem měli rádi, tak jako nám Kristus Pán dal příklad a radu (Nepotvrzená řehole sv. Františka 11). Všichni se máme pokládat za bratry (Nep. řehole 6), abychom se navzájem ctili (Nep. řehole 7) a předkládali jeden druhému upřímně své potřeby (Nep. řehole 9 a 6), prokazovali si navzájem pokorné služby (Nep. řehole 6), vyhýbali se sporům, pomlouvání, hněvu, negativnímu posuzování (Nep. řehole 11); krátce řečeno, milovat skutkem, a ne jen slovem (Nep. řehole 11), a to všechno máme dělat s něžností, jakou má matka vůči svým dětem (Nep. řehole 9; Schválená řehole 6).

 

 

Z těchto slov jasně plyne, co je základní silou jednání a co spojuje františkánské společenství: láska ochotná sloužit druhým.

 

 

 

 

 

 

 

Výchova k životu v bratrském společenství

 

 

Od té doby, co Františkovi Pán dal bratry (srov. Závěť sv. Františka 4), pospolitost života v bratrském společenství je utvářejícím prvkem františkánského života. V bratrském společenství rosteme lidsky, křesťansky a františkánsky; v něm slavíme dar bratří a sester, trpíme spolu s nimi, radujeme se s nimi a spolu s nimi se podílíme na přátelství, práci, víře, modlitbě i svých starostech; a z něho vycházíme hlásat evangelium.

 

 

Původ naší pospolitosti života v bratrském společenství je v Trojjediném Bohu: byli jsme povoláni, abychom byli bratry a sestrami, abychom byli rodinou spojenou v Kristu, neboť jsme synové nebeského Otce a bratři Ježíše Krista v Duchu svatém. Bez tohoto vztahu by těžko jakékoli jiné motivy mohly dát důvod našemu životu v bratrském společenství.

 

 

Podle této teologické zásady můžeme tvrdit, že rozhodnutí pro bratrské společenství nepodléhá módě ani není dohodou za účelem větší užitečnosti či účinnosti k dosažení stanovených cílů. Není ani vyvolána přátelstvím, které by mohlo spojovat lidi pocházející z různých míst, ba ani právnímu požadavku. Nejsme ani na prvém místě ani v zásadě společenskou skupinou, ani podnikem a vůbec už ne skupinou přátel. Naše bratrské společenství se vytváří z jistoty, že každý bratr je darem od Boha, jako východiska, a vytváří se tedy prostřednictvím vztahu lásky mezi lidmi, který nachází svůj nejvyšší projev v životě jedněch pro druhé, jedněch obrácených k druhým. Ježíš spočívající v náručí Otcově (Jan 1, 18) je vzorem Menšího bratra a sestry nejen ve svém vztahu k Bohu, ale i k bratřím a sestrám.

 

 

Ve světle těchto tvrzení můžeme odhalit některé charakteristické prvky františkánského bratrského společenství:

Františkánské bratrské společenství je dar od Boha. Pán mi  dal bratry. František je vůbec nevyhledával. Nacházel je a přijímal jako skutečné dary od Nejvyššího (Závěť 4).

 

 

Františkánské bratrské společenství je slavící. Svoláni Pánem, aby ho následovali, slaví bratři a sestry toto následování Boží chválou, která je prvním projevem ducha modlitby a zbožnosti (srov. Nep. řehole 3).

 

 

Františkánské bratrské společenství je misijní/evangelizující (srov. Nep. řehole 14-16) v té míře, v jaké žije klíčové rozhodnutí pro františkánský způsob života.

 

 

Františkánské společenství je menší. Minorita a chudoba jsou známky života ve společenství a charakterizují jeho poslání. V něm jedni slouží druhým a autorita je vyjádřena službou (srov. Napomenutí 19).

 

 

Pospolitost života v bratrském společenství nevyjadřuje prosté být spolu, ale spíše se projevuje duchem lásky, který má vládnout mezi bratry a sestrami. Ti se jako duchovní matky vzájemně živí tím, že udržují mezi sebou co nejvíce rodinného ducha a vzájemné přátelství, pěstují milé a srdečné chování a všechny ostatní ctnosti, přijímají se navzájem ve své vlastní realitě tak, jak jsou, a jako rovní. Jen tak se bratrské společenství stane privilegovaným místem setkávání s Bohem a navíc místem vhodným k dosažení plné zralosti lidské, křesťanské a františkánské.

 

 

Pro uskutečnění pospolitosti života v bratrském společenství jsou nevyhnutelné následující postoje:

·        Bratrské ovzduší vytvořené na základě přátelství, ohleduplnosti, dobré nálady, radosti, neposuzování, přijímání, vlídnosti a potěšení z dobra, které Pán působí v druhých a jejich prostřednictvím (srov. Napomenutí 8).

 

 

·        Sdílet to, co jsme - i své únavy a utrpení - a to, co máme. Nic není moje nebo tvoje. Všechno je naše.

 

 

·        Dialog se sebou samým, aby bylo možné pochopit vlastní realitu bez jejího překrucování a bez zamilování se do ní jako do něčeho vlastního; dialog s druhými, kde je nezbytné hledat prostory, které by umožnily svobodně se projevit (srov. Schválená řehole 6); a konečně dialog s Pánem dějin, což vede k přijetí cesty, kterou on mi vyhradil.

 

 

·        Pozitivní pohled přijímající každého bratra a sestru.

 

 

Na druhé straně jsou tu prostředky, které nemohou chybět, jako:

 

 

·        Bratrské napomenutí motivované láskou k bratrovi (srov. Napomenutí 22), uskutečňované počínaje úsilím o velkou důslednost a přijímané s pokorou.

 

 

·        Pravidelné slavení místních kapitul zaměřených na plánování, revizi života, výchovu, informace a správu.

 

 

·        Vypracování společného plánu.

 

 

·        Sdílená zodpovědnost.

 

 

Podle: Hipolit Jan Lipinski OFM, Františkánská duchovnost

 

 

a  José R. Carballo OFM, Výchova k následování Krista

 

 

zpracoval Radim Jáchym OFM