Peruffo, Ambrogio OFM

 Následující historie se odehrála v Mexiku 20. století. Odboj proti Bohu a církvi se rozpoutal s nebývalou ukrutností. Hromadí se hrdinské oběti: kněží, řeholníci, mládež.

 V zástupu mučedníků vystupuje mladá dívka: Maria de la Luz Camacho, františkánská terciářka, první mučednice Katolické akce: padla, když volala na slávu Kristova království.

 Zázračná maličká

 Narodila se 17. května 1907 v Tacubaja, v osmém roku přichází jako chovanka do ústavu v Pueble, kde přistupuje k prvému sv. přijímání. Od tohoto dne bude jejím programem, který později slavnostně přijme, až vstoupí do řad Katolické akce: „Eucharistie, apoštolát, hrdinství.“

 Maria: černooké děvče s hustými, lesklými vlasy, dokonalými rysy, předčasně otevřené a vnímavé inteligence, železné a houževnaté vůle usměrňované zlatým srdcem. Vlastnosti, které ji disponují ke každému podnikavému kroku, ke všemu vznešenému a krásnému.

 Navštěvuje kursy střihu, módy, vyšívání, malování a hudby. Má v krvi silný sklon k divadlu, je znamenitá herečka a recitátorka, odměňovaná hojným potleskem. Současně zastává velmi dobře i úlohu ošetřovatelky a zahradnice. Zvládne všechno.

 Malá apoštolka. - V 15 letech začíná katechetický apoštolát se vší horlivostí mladé duše. Její horlivost a povaha si hned vynutily úctu, je zvolena sekretářkou ústředního výboru a pak pokladnicí. Její domácnost je střediskem a školou vyučování křesťanské nauky. Apoštolát mezi maličkými jí zaujímá celý den. Pomáhá však i v domácnosti, hraje na housle a připravuje děti na zpěv k slavnostním bohoslužbám.

 Dokáže se však také pobavit a františkánsky bavit druhé. Přidává se často k přítelkyním na procházky a výlety do hor, oslavuje jmeniny druhých, organizuje slavnosti, na kterých se děvčata slušně baví. Mluví o divadle, o módě, učí druhé vyšívat, střihy, tkát a vzbuzuje v nich zájem o své chudé. Zakládá divadelní kroužek sv. Isabely, jen aby vzdálila děvčata od pochybných zábav a tanců. Na představení se pečlivě připravuje. „Čím lépe se nám podaří,“ říkávala, „tím víc nás přijdou poslouchat. Čím víc bude diváků, tím větší bude poptávka po vstupenkách. Budou-li někdy naši kněží uvrhnuti do vězení, budeme tak moci zaplatit výkupné za jejich svobodu.“

 V revolucionářském balamutění je Hostie světlem a posilou sužovaným srdcím katolíků. V podzemí a v úkrytech kněží v soukromých bytech jsou tajně organizovány „Eucharistické stanice“, kde se konají bohoslužby a adorace. Nejednou se Maria rozběhne vyhledat některého kněze, dohodne s ním setkání a Ježíš vstupuje do domu Camachových jako kdysi do Betánie.

 Calles nedomyslil, že když zavře jeden kostel, otevře sto svatostánků. „Kristův osobní nepřítel“ (jak se sám nazval) spojil do nejužší důvěrnosti srdce Kristových přátel, které nenáviděl. (Prezident Calles 1925 rozpoutal pronásledování církve - viz Mezinárodní Report 6/2002 a román Grahama Greena „Moc a sláva“- pozn. překl.)

 

 

 

Dychtivá po dokonalosti

 Po Marii zůstaly zápisky: „Bůh nám dal čas, ale čas odměřený. Podle skutků, které konáme, proměňujeme tento čas na peníze, které však mohou být stejně falešné, jako mince měděné, stříbrné či zlaté. - Žena, která se zcela oddá světu, která, když i jde v neděli na mši, ale přichází pozdě, proměňuje svůj čas na falešnou minci. Která nevyužívá příležitost, jakou jí Bůh dává, aby konala dobro, a má jen povrchní zbožnost, proměňuje svůj čas na měděnou minci. - Ta, co přichází na mši nejen v přikázané dny, ale i přes týden, která využívá příležitost, jakou jí Bůh sesílá, ke konání dobrého, mění svůj čas na stříbrnou minci. A žena, jež se chytá příležitostí, které jí Bůh uděluje, jež je sama vyhledává bez ohledu na oběti, které jí ukládají, ta, jež má srdce plné lásky k Bohu a k bližnímu, proměňuje svůj čas na zlatý peníz.“ - To je serafická mystika, která určuje hierarchii hodnot pravé zbožnosti laické apoštolky.

 Maria proměnila svůj čas na zlatý peníz. Celá její osobnost dýchala dobrotou a ryzostí. Vyprávěla vždy o věcech velebných a krásných, o apoštolátu, o dobývání duší. V 23 létech vstoupila do III. řádu sv. Františka, kde našla čerstvou pramenitou vodu ducha, po níž prahlo její srdce. Její duchovní otec P. Tarres napsal, že „Maria projevovala zvláštní úctu sv. Františkovi. Nenalezl jsem sestru tak vytrvalou v cvičení v ctnostech a tak věrnou v náboženských úkonech uložených řeholí jako je Maria. Opravdu dychtila po dokonalosti.“

 Z celé její osoby září dobrota a čistota. Má měkký, podmanivý hlas, který se však prudce, téměř hrozivě povznáší, když hájí práva Boží a práva chudých na dobročinnost bohatých. Její slova i celá osobnost nesou pečeť františkánské prostoty a veselosti. Šaty nosí nenáročné bez nejmenší strojenosti. Přítelkyně si vyhledává mezi nejprostšími, chudými a skromnými, protože, jak říká, „v jejich prostředí se lze setkat s pravou oddaností a upřímností“. Chudí a nemocní jsou její přátelé.

 Taková je malá františkánka, která obnovuje ve světě příklad patronky svaté Alžběty! „Roku 1933.“vypravuje jeden františkánský otec, „členové III. řádu byli pověřeni sbírat plátno a šaty pro chudé. Slečna Camacho si vzala věc tak k srdci, že jí se podařilo sehnat tři sta loktů plátna. Potom za pomoci přítelkyň uspořádala divadelní představení, aby jím rozveselila chudáčky Ježíše Krista, jak je nazývala.“

 Nesnesitelná

 Mariin apoštolský život dráždil žárlivost a závist společnic. Nízké duše se jí vysmívají a obviňují z pýchy, vypínavosti, snobství. Je to předzvěst utrpení.

 Jisté je, že Bůh na Marii neskrblil; dal jí vlastnosti a vlohy, ona však pracovala, aby je zúrodnila, rozpálená Boží láskou, která ji pozdvihovala nad běžnou hladinu duší.

 Roku 1930 byla ve farnosti Cojoacan ustanovena Katolická akce. Maria byla první, kdo do ní vstoupila, a vnášela tam víru a apoštolský zápal. Hned ji jmenovali pokladnicí a podsekretářkou. Její rady a podněty přijímali a uskutečňovali vždy jednohlasně. Na schůzkách a shromážděních se pozornost obrací k ní. Apoštolát je jejím ideálem, hlubokou touhou její duše. V divadelních kusech, v nichž Maria často hraje hlavní roli, je vždy skvělá a sklízí bouřlivý potlesk publika.

 Hlasité pochvaly však trvají krátce, závist se zapaluje zlomyslností. Přítelkyně spřádají provaz neklidu a zápletek, aby roztrhly okruh jejích spolupracovnic. Nakonec jí připíší anonymní list, znešvařený sprostotou.

 Takové trpkosti a odporná duchaprázdnost ubíjejí Mariino čisté a přímé srdce. Trpí nesmírně na duchu, dokáže však skrýt svou vnitřní trýzeň z lásky k Bohu. „Je třeba pracovat a nechat je, ať si mluví,“ říkala si pro útěchu. Když se vracela domů unavená celodenní prací, zasypaná nezdvořilostmi a zavalená trpkostmi, dokázala se ovládnout a zakrýt svůj zármutek i bolest srdce. „Když je možné tu a tam nést vlastní trest, proč mučit druhé?“ říkávala.

 Neprozradila nic svému duchovnímu vůdci; když se mu však svěřila se svými vnitřními těžkostmi, dokázala omluvit všechny, kdo byli jejich příčinou a odpouštěla jim z celého srdce. Byla to malá, ale krvavá vítězství, která ji připravovala na poslední zkoušku.

 "Ideál, který jsem si stanovila..."

 Jednoho dne jistá paní mluvila s Marií na téma manželství. „Řekni, Maria, co myslíš?“ – „Paní,“ odpověděla, „nikdy jsem se tím nezabývala, neboť jsem se z této strany necítila být přitahována. Ostatně, nedomnívám se, že bych se narodila pro toto povolání.“

 Domácím, kteří znali sklony své dcery, se zdálo, že Maria hleděla se zálibou na klášterní život.

 Jednou řekla nejmladšímu bratříčkovi: „Proč nevstoupíte do semináře, ty a Rafael? Jestli chceš, vsaďme se, kdo půjde dříve, zda já do kláštera, nebo vy do semináře?“ A sestře Lupitě: „Nelíbilo by se ti v klášteře?“ Sestřička chladně pokrčila rameny a mlčela. Maria dodala: „Já tedy zas bych velmi ráda byla řeholnicí!“

 Rodičům však nikdy ani muk. A přece její srdce bylo připravené a ochotné. Neměla odvahu mluvit o tom nahlas, proto napsala otci lístek, v němž mu čistě vyložila svou živou touhu zasvětit se zcela službě Pánovi. Končila: „Drahý otče, chci jít ke kapucínkám z řádu našeho sv. Otce Františka.“

 Okolnosti však překazily Marii uskutečnit „ideál, který si stanovila, zasvětit se Bohu, našemu Pánu“. Po dvou letech přijal Pán její oběť zbarvenou krví.

 V jase mučednictví

 V létě 1934 po několikaměsíčním příměří vypuklo krvavě a děsivě pronásledování po celém Mexiku.

 19. prosinec byl temný, nenávistný den, kdy vandalismus revolucionářů rozbil slavnou sochu Naší Paní v Guadalupe. Devět dní nato dorazila do Guadalupe dětská pouť, aby se modlila a usmířila Boží hněv.

 Téhož dne, když se Maria loučila s přítelkyněmi shromážděnými na sesterské besedě, prohodila: „Uděláme dobře, když se obejmeme jakoby na blahopřání do nového roku. Kdoví, zda se uvidíme.“ Dva dny nato Maria opustila zemi pro nebe a zpečetila svůj mladý život mučednictvím.

 Očití svědkové načrtli zprávu o posledních hodinách hrdinské františkánky.

 »Neděle 30. prosince 1934. V Coyoacan v Mexiku.

 Farní kostel je naplněn dvěmi sty dětmi, které se tam učí katechismus. Vhodná chvíle zapálit kostel a dát lekci z ateismu celé zemi, rozumují revolucionáři.

 Přichází na 60 mladíků od 15 do 18 let, odměřených, ozbrojených revolvery na 20 ran, posilněných slušnou dávkou koňaku. Na heslo rozkazu: Ať žije revoluce! se všichni mají vrhnout do útoku a vypálit. Hle, tady pochodují.

 Po příchodu krátký odpočinek a plamenné projevy velitelů, jejichž základem byly urážky kněží, biskupů, papeže, zlořečení proti každému svatému jménu.

 Rychle se rozletí zpráva, že nepřátelé církve se chystají zapálit kostel.

 Mezi prvými, kdo to zpozorovali, je Maria de la Luz, 27letá terciářka, udatná, silná, která vůbec nemá strach. Maria neváhá: musí bránit své žáčky katechismu, kteří na ni čekají; musí chránit kostel. Oblečená do svých nejkrásnějších šatů, jakoby šla na svatbu, přiběhne a spojí se před vchodem s ostatními odvážnými děvčaty, muší, starci.

 „Musí projít mým tělem, jestli chtějí projít,“ šeptá si pro sebe a beze strachu upírá oči na rotu, která se shlukuje na náměstí s revolvery v dlaních. Jeden z ozbrojených mladíků se k ní blíží; je to její bývalý žák, kterého připravovala na první sv. přijímání. Hryže ho svědomí; protože ví, co má přijít, chce svou bývalou katechetku zachránit.

 „Slečno, prosím vás, nezůstávejte tu. Připravuje se zapálení kostela.“ Maria de la Luz se nepohne z místa.

 Mezitím se náměstí plní; útočníci váhají a jen vyjí: „Smrt kněžím! Prokletá církev!“ Na každé zlořečení však odpovídá jiný sbor v čele s Marií: „Ať žije Kristus Král! Ať žije Naše Paní z Guadalupe!“

 Velitel se přiblíží ke skupině, která brání vchod do kostela, a přikazuje: „Zlořečte Kristovi!“

 „Ať žije Kristus Král!“ odpovídá Maria.

„Ať žije revoluce!“ křikne velitel obrácen ke svým.

 Na dohodnuté znamení následuje záblesk a zazní výstřely.

 „Ať žije Kristus...“ Maria de Luz nestačila dokončit větu a padá, zasažena do prsou, vedle ostatních obhájců, chráněných jen svou hrdinskou odvahou.

 Bilance: 6 mrtvých a 25 raněných, mezi nimi několik dětí.

 Vpředu nad bohapustým vražděním se hrozivě pohne zástup proti vrahům, kteří už vystříleli všechny náboje. Ti se choulí, ustupují, utíkají.

 Marii de la Luz zalitou krví a v bezvědomí přenesli do chrámu, kde přijala poslední pomazání a vydechla naposled. Červenou krví zalila dlažbu, kostel je však zachráněn, zachráněni jsou její žáčci katechismu; nepřítel je na útěku...

 „Panno a mučednice, oroduj za nás!“

 Když Marii přenesli domů, uložili ji na lůžko poseté květinami. 200 000 lidí defilovalo s úctou a dojetím před mučednicí, která se zdála, jako by sladce usnula. Večer jí jeden z kněží vložil do rukou palmu a řekl: „Zde není třeba slz. Do tohoto domu nevstoupila smrt, ale Boží požehnání!“

 Všichni klečeli a kdosi šeptal De profundis. „Ne, De profundis ne,“ pokračoval kněz, „není třeba modlit se za mučednici, jí teď přísluší, aby prosila za nás!“ a nahlas opakoval: „Maria de la Luz, panno a mučednice, oroduj za nás! Maria de la Luz, panno a mučednice, oroduj za naše Mexiko!“

 Bylo to večer 31. prosince 1934.

 Rakev nesl na hřbitov její otec s několika mladíky, zatímco 30 děvčátek v bílém sypalo na cestu květy.

 300 000 lidí se zúčastnilo pohřebních obřadů, které se proměnily na impozantní triumf. Nepoznána v zástupu kráčela za rakví paní Carmen Romero Rubio, vdova pro prezidentovi republiky Porfyrovi Diazovi.

 Arcibiskup poslal za hrdinkou poslední pozdrav: „Ať žije první mučednice Katolické akce!“

P. Ambrogio Peruffo OFM: Terziari d\'oggi

ze slovenského překladu Terciári dneška (Prešov 1946)

přeložil do češtiny Radim Jáchym OFM