Mlčoch, Lubomír OFS

Prázdniny - čas malin nezralých - tvoří předěl mezi starými  a novými poklady poznání, mezi zkouškami „závěrečnými“, „maturitními“ čili dospělosti, a zkouškami státními a promocemi, a novými začátky - vstupu do školy základní a všech škol vyšších. Ještě dnes cítím tu zvědavost nad hromádkou učebnic na lavici při zahájení školního roku… Před letošními prázdninami se sešla v Přerově naše třída při příležitosti výročí 40 let po maturitě. Na konec září - kolem svátku patrona země české - mne pozvala místní pobočka v Mostě na přednášku a besedu k listu „Pokoj a dobro“ - a ejhle, uvědomil jsem si, že to bude 40 let, co jsem nastupoval do Záluží u Mostu na „Stavbu mládeže“, neboť 1. ročník Vysoké školy ekonomické měl tehdy „výrobní praxi“, která měla být školou života a naším sblížením s dělnickou třídou… Prohlídka tříd v našem starém gymnáziu v Přerově a jeden večer v kavárně Bečva se spolužáky, těch pár hodin vyvolalo vzpomínky a city velice hluboké, a přivedlo mne k úvahám o těch čtyřech desetiletích od naší „zkoušky dospělosti“…    

 

 

 

Do první třídy základní školy jsme vstupovali v roce 1950. Celá třída na tehdejší hanácké vesnici - bez výjimky - chodila na hodiny náboženství, a celá třída - bez výjimky - rok po Stalinově smrti - přistoupila v kostele sv. Markéty k prvnímu svatému přijímání. V roce 1958 jsme opouštěli základní školu a zakrátko dostávali „občanský průkaz“. Naše řady v kostele náhle prořídly… Sám jsem patřil mezi ty, kteří do kostela přestali chodit. Na střední škole v Přerově už na církev nějak nepřišla řeč. I během studia v Praze zůstávala jen tenká nitka vedoucí k Betlému, a to přes Vánoce v rodném domě, kde jsme pořád ještě zpívali koledy z „Boží cesty“. A nemohu opominout mé hraní na housle  o „půlnoční“ v kostele sv. Markéty. Bůh jakoby přece jen nebyl úplně mrtev, jakoby byl pro mne přítomen v těch letech spíše na kůru než ve svatostánku… To mne ostatně napadá ještě dnes, zvláště o šňůře adventních (co do repertoáru spíše vánočních) koncertů v Karolinu: jako bychom my Češi Boha přijímali jen jako malé bezmocné dítě, „nemluvně“. I ti, kdo dávno opustili církev, naslouchají adventním písním, a jakoby jim byli – paradoxně - nejvíce otevřeni, když jsou v latině, když nerozumí jejich slovnímu obsahu. Že by to bylo proto, že slova křesťanů už příliš zplaněla v této zemi? Ale kajícně si uvědomuji, že marnotratný syn po více než dvaceti letech bloudění má sotva nárok na kladení podobných otázek…  

 

 

     Dítě žije - zvláště ve šťastné rodině - aniž by čas vůbec vnímalo, je stále ještě odleskem ztraceného ráje - stačí se podívat do hlubokých očí dítěte. Dospívající člověk na střední škole již potkává sestřičku smrt - ale u jiných, a žije v iluzi, že jeho se to netýká. V této iluzi potom plánuje svůj život a navazuje vztahy přátelství, později i náklonnosti a lásky. Společenství jedné třídy na gymnáziu je tak v zajetí jakési iluze věčného mládí, máme tendenci vnímat se stále tak, jak jsme se kdysi znali, a s odstupem let stále nevlídněji vzhlížíme, jak se naše podoba proměňuje - a to vidíme hlavně na těch jiných, na spolužácích. S odchodem na věčnost se u spolužáků jaksi bytostně nemůžeme smířit, tu věčnost bychom chtěli mít tady, na zemi. Na tomto napětí a na této nostalgii, které zažívají jedna generace za druhou, založil u nás zvláště Jiří Hubač své velice působivé filmy… Pamatuji na oslavy výročí 100 let přerovského gymnázia, v jejichž rámci se konal průvod městem. Aktuální studenti nesli před abiturienty číslice letopočtů maturitních tříd, a s časově vzdálenějšími léty kohorty  přirozeně stále slábly. Nakonec, po proluce tří let, za nimiž již nešel nikdo, kráčel zcela osamoceně jeden stařeček: působil dojemně a statečně, bylo vidět, že jde v síle víry…      

 

 

    V naší třídě po čtyčřiceti letech scházeli tři spolužáci, kteří nás předešli na věčnost. Jindra, geniálně matematicky nadaný, měl slabost kouření, a zemřel na rakovinu plic. Vůli zřejmě nedostáváme mezi ostatními hřivnami, k té se musíme sami obtížně dopracovávat. Mirek, zahynul při autonehodě, když se snažil pomáhat bližnímu na dálnici. Jindra a Mirek byli přátelé a byla s nimi ve třídě největší legrace, a proto nám zvláště scházeli. Já tyto dva postrádal i důvodů osobních. Na maturitním večírku před čtyřiceti lety jsem byl jen díky jim: moji rodiče byli názoru, že jde o zbytečné vydání a že peněz není nazbyt. Jindra s Mirkem si půjčili auto a dojeli pro mne do Troubek. Za tento skutek jim zůstávám dlužníkem, a dnes mohu svůj závazek již umořovat jen modlitbou… Líba, zářivá, usměvavá blondýnka, se prý starala o nemocného manžela tak věrně, že nedbala na svou vlastní nemoc, a následovala ho na věčnost za pouhý měsíc. Líba - a sestřička smrt - nejdou člověku pořád dohromady, až si konečně uvědomuji, že ve své zkoušce dospělosti Líba obstála tak skvěle, že je vlastně oslavou života, a v závoji slz teprve nacházím pokoj…  

 

 

    Setkání spolužáků, vrstevníků a rodáků po několika desetiletích je vždy výzvou. Jsme konfrontováni s faktem smrti a mučivě si uvědomujeme naši touhu po věčnosti, vepsanou hluboce do našich srdcí. Přemostění poskytuje naše víra, společná oběť mše svaté za živé i zemřelé spolužáky. Takovéto bohoslužby „za třídu“, „za šedesátníky“, se stále ještě konají na úrovni základní školy v rodných Troubkách, a to přesto, že naše  řady v kostele prořídly již v závěru let padesátých a od té doby se příliš neobnovily. Ale i ta hrstka spolužáků se pořád ještě společně modlí za svou třídu, přináší obětní dary.  Na úrovni gymnaziální se v Přerově již s takovou společnou bohoslužbou nesetkávám. Absolventi Vysoké školy ekonomické jistě tu a tam jsou také věřící, ale společná mše - jak jsem vícekrát viděl na Varšavské univerzitě - u nás jaksi nepadá v úvahu. (Nebo jen nikdo z našeho „malého stádce“ neměl dost víry a odvahy se o něco takového pokusit?) 

     „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo“ (Mt,11, 25).

 

 

    Náš Otec sv. František žil v době, kdy věda a vzdělání nehrály ve společnosti zdaleka takovou úlohu jako dnes. Ale instituce univerzity již existovala, existovala i teologie -bohověda a teologové. Z toho, co o Františkovi víme, je jasně patrné, že vůči vědě a vzdělání měl jakousi zdrženlivost až skepsi. Chtěl, aby řád jím založený nesl jméno „bratří menších“. Přál si a modlil se za to, aby bratří zůstali těmi maličkými, v nichž má Otec zalíbení. Obával se toho, aby se nechtěli stát bratry většími a velkými, aby nepodlehli sebeklamu pýchy na vlastní vědomosti, hodnosti a tituly, a aby tak nepřišli o tajemství Božího království.   

      Žalm 95/94 je výzvou ke chválení Boha, a moudrost církve svaté jej vybrala jako hlavní první modlitbu dne v breviáři, soudíme-li podle antifon, jež jsou zvoleny v podobě jednotlivých veršů tohoto žalmu. Přesněji - jeho první poloviny. Druhá polovina žalmu je totiž - zdánlivě paradoxně - věnována nikoli Božím chválám,  ale varováním před zatvrzelostí srdce, a toto varování přechází v „přímou řeč“ Hospodina. Denně tak máme příležitost přemýšlet o odvěkém pokušení pro člověka, který dráždí Boha svou nevírou, tím, že ho chce „zkoušet“ - ač již tolikrát zažil jeho činy a dobra. Bohu bylo po čtyřicet let „protivné“ pokolení putující do zaslíbené země, pokolení bloudící ve svém srdci a nepoznávající Boží cesty. Chvála Boha končí - Božím hněvem a jeho přísahou, že toto „protivné“ pokolení „nepřijde na místo jeho klidu“! Čtyřicet let od naší „zkoušky dospělosti“ je takovou vážnou příležitostí k zamyšlení o našem vlastním bloudění a o zatvrzelostech našeho srdce. Zdá se, že ve čtyřicetiletém putování starých Izraelitů do země zaslíbené nešlo o jednorázovou zkušenost, ale o model a hrozbu zbloudění, kterou prochází každé „pokolení“ - jen historické okolnosti se mění…    

     Zbloudění tak mnohých v naší generaci - a v generaci našich otců - souviselo s moderním pokušením člověka, který se rozhodl vzít svůj osud do svých rukou - bez Boha a proti Bohu. „Jediný vědecký světový názor“ marx-leninismu byl jen zvláštní - a zvláště patologickou - odrůdou „racionalismu“ s jeho ideou trvalého pokroku, poskytoval iluzi porozumění všem přírodním i společenským zákonům a nabízel stržení nebe na zem. To „nebe na zemi“ ale mělo mít hodně zvulgarizovanou podobu vybudování království materiálního blahobytu. Zbloudění v našem pokolení nemělo jen podobu pseudovědeckých teorií „historického“ či „dialektického“ materialismu na „Večerních univerzitách marx-leninismu“. Šlo o celou kulturu každodenního života i na té poslední vesnici, kde postupně převládl praktický materialismus. Na slavení neděle a dnů svátečních nezbýval čas, bylo třeba valit kuličku blahobytu, „montérky“ byly uniformou „reálného socialismu“. Člověk se podvoloval nesvobodám novověkého egyptského otroctví za „plné hrnce“.  A nutno přiznat, že i vědy doby moderní - a to nejen společenské - se na budování této iluze podílely. Vědci podléhali pokušení pýchy, a jejich odpovědnost je o to větší, že oni první měli vědět - a nevěděli nebo nechtěli vědět. Pýcha - jak říká stará lidová moudrost - předchází pád… Zdá se, že moderní dějiny plně ospravedlňují. Doba, v níž naše generace „brala rozum“ - či alespoň si to myslela, byla poznamenána duchem „poručíme větru, dešti“, a chtěla Stvořiteli fušovat - z dnešního pohledu amatérsky až směšně do jeho stvořitelského díla v podobě pokusů sovětských akademiků Mičurina a Lysenka. Symbolem vědy moderní doby se však stala jaderná a poté vodíková puma, „jasnější než tisíc sluncí“, ale její jas již neměl nic společného s jasem pána bratra slunce, znamením Nejvyššího… Naopak, toto „slunce“ stvořené člověkem znamenalo hrozbu zničení lidstva a přírody, apokalypsu…      

 

 

     Vzdělání a pokora, věda a vědomí lidských mezí, inteligence a víra v Boha. To je klíčový problém i dnešní doby. Naléhavá potřeba vědců - bratří menších. Jeden živoucí vzor nám připomenulo setkání čtyřicet let po maturitě. Osobnost profesora češtiny, latiny, němčiny, franštiny. Po letech jsme se dovídali podrobnosti o jeho osudu. Jako člověk hluboce věřící byl prý v padesátých letech posílán z jedné hanácké vesnice do druhé, učil na jednotřídkách a dvoutřídkách. Teprve na zásah - pro nás „kovaného komunisty“ - se dostal na gymnázium. Nevzpomínám si, že by s námi někdy mluvil o církvi a o Bohu. A přece jsme všichni vnímali, že je jiný, že je hluboký, že nás miluje. Říkalo se, že měl být několikrát přijat na Palackého univerzitu v Olomouci - jeho víra mu byla vždycky na překážku. Dával přednost pokoře, byl chytrý, ba moudrý, a přesto zůstával tím „maličkým“, kterému se Bohu zalíbilo svěřit tajemství toho pravého Království. Profesor Křístek jakoby naplňoval vize Jana Evangelisty Urbana o budoucnosti církve, my všichni byli jeho učedníky na cestě do Emauz, a teprve po letech si mnozí z nás kladli otázku: kdo to byl, že jednal - tak jak jednal…   

 

 

    Je pozoruhodné, že setkání „40 let po maturitě“ nevedlo k žádné přehlídce kariér a dosažených profesních úspěchů. Nejčastěji jsme hovořili o našich vnoučatech, o tom dalším pokolení, ve které vkládáme naše naděje. Nejen „děvčice-babičky“, ale i „kluci-dědci“citovali často moudrosti svých maličkých. I já jsem mohl přispět troškou do mlýna z výroků naší nejmladší vnučky Barborky, která právě vstupuje do první třídy. Nedávno jsme hráli „pexeso“ a já měl Barborku na klíně: hráli jsme spolu - proti těm starším, Terezce a Lucince, a - proti babičce. Když jsme dvakrát s Barborkou prohráli proti těm třem bystřejším „lištičkám“, vzala mne Barborka kolem krku a zeptala se: „Dědo, nejsme my nějací hloupí?“ Jako nehodný bratr menší jsem si uvědomil, jak často jsme byli - a jak často stále ještě jsme - doopravdy hloupí,  neboť chceme spoléhat jen sami na sebe, a na Boha zapomínáme. Dítě si to je schopné ještě uvědomit - my starší a staří jsme Pánem voláni k tomu, abychom byli „jako děti“. František, prostý v moudrosti a moudrý v prostotě, nám svým následováním našeho Pána Ježíše Krista dává světlo životního vzoru. To je teprve ta pravá zkouška křesťanské dospělosti, kterou ještě musíme projít.

Lubomír Mlčoch OFS