Pańczak, Alojzy OFM

 Tomáš z Celana v Knize o divech popisuje stigmata jako mimořádnou událost, o které nikdo od počátku světa neslyšel. Jeho sláva v krátké době dospěla do všech koutů křesťanského světa (3 Cel 2 - FP 825). První písemná zpráva o stigmatech je obsažena ve vlastnoruční poznámce bratra Lva umístěné vedle požehnání, které jeho milovaný otec František napsal zvlášť pro něho:

 Blahoslavený František konal dva roky před svou smrtí čtyřicetidenní půst na Alverně ke cti bl. Panny a Matky a bl. Michala archanděla od svátku Nanebevzetí sv. Panny v září, a spočinula na něm ruka Páně; po vidění a oslovení Serafa a vtištění ran Kristových na jeho těle složil tyto chvály napsané na druhé straně tohoto listu jeho vlastní rukou, na poděkování Bohu za dobrodiní, které mu Bůh udělil.

 Autentičnost tohoto neocenitelného svědectví je dnes nesporná. Sám bratr Lev v této vlastnoručně pořízené poznámce nejen že je svědkem faktu stigmat, ale uvádí i jejich objevení se v době čtyřicetidenního pobytu na Alverně dva roky před smrtí světce.

 Prvním úředním dokumentem mluvícím o stigmatech sv. Františka je okružní list bratra Eliáše z Assisi ohlašující bratřím smrt světce, v němž čteme:

 Také vám oznamuji velikou radost: neobyčejný zázrak. O podobném svět neslyšel, leč u Božího Syna, Krista Pána. Nějaký čas před smrtí ukázal se našemu bratru a Otci Ukřižovaný a vtiskl mu do těla pět znamení, která jsou skutečnými Kristovými stigmaty. Jeho ruce i nohy byly na obou stranách jakoby od hřebů probodnuty a na ranách měl jakoby černé hlavičky hřebů. Bok měl probodený kopím a často z něho tekla krev (List br. Eliáše 5 - FP 309).

 Hlavním pramenem, který mluví o povaze stigmat, je První životopis Tomáše z Celana. Byl napsán na doporučení papeže Řehoře IX. dva roky po smrti světce a čtyři roky po události stigmatizace. Váha, jakou Celano připisuje stigmatům, je obsažena v závěrečných větách Životopisu:

 Pro lásku Ukřižovaného, skrze jeho svaté rány, které blažený Otec František na svém těle nosil, zapřísahám všechny, kdo toto budou číst, aby před Bohem na mne, ubohého hříšníka, nezapomínali (1 Cel 151 - FP 571).

 V Prvním životopise máme následující popis stigmat:

 Zatímco (František) rozumově nemohl stále do smyslu zjevení (serafa) proniknout a jeho úžasnost a neobvyklost zaměstnávaly jeho srdce, začala se na jeho rukou i nohou ukazovat znamení hřebů týmž způsobem, jak je krátce předtím viděl na ukřižovaném muži. Jeho ruce a nohy jako by byly vprostředku probodeny hřeby, přičemž se hlavičky hřebů objevily na rukou na vnitřní a na nohou na horní straně, na protější straně pak byly stopy hrotů. Znamení totiž byla na vnější straně rukou kulatá, na vnitřní podlouhlá. A bylo vidět kousek masa, který přečníval, jako by to byly zkřivené, ohnuté i zahnuté konce hřebů. Stejně byly vtištěny hřeby na nohách. Také pravý bok byl jakoby kopím proboden a byla v něm jakoby zajizvená rána, z niž často teklo tolik krve, že jeho hábit i kalhoty byly nasáklé jeho svatou krví (1 Cel 94-95 - FP 485).

 Při popisu Františkových tělesných pozůstatků Celano píše:

 údy byly jemné a ohebné jako nevinného dítěte. Šlachy se křečovitě nestáhly, jak to u mrtvých obyčejně bývá, jeho kůže neztvrdla, údy neztuhly, takže se jimi dalo volně pohybovat. A protože tělo vyzařovalo podivuhodnou krásu a bylo oslnivě bílé, podivuhodněji zářily na rukou i nohou nejen jizvy, ale i hřeby, z masa utvořené v černi jakoby železa, a v jeho pravém boku červeň rány. Znamení umučení diváky nelekala, protože Františka zdobila půvabem, jako by na bílém podkladu ležely černé kamínky (1 Cel 112-113 - FP 516-517).

 Toto všechno bylo napsáno v období dvou let po smrti sv. Františka. Určitý vývoj tohoto původního popisu nacházíme v Knize o divech sepsané Tomášem z Celana, podle něhož  hřeby v stigmatech byly v určitém smyslu tuhé, vstupovaly jednou stranou a vycházely druhou. Toto říká autor, když píše o zástupech, které přicházely, aby uctily tělo světce:

 Jeho ruce i nohy byly uprostřed jakoby hřeby probodeny a na vnitřní straně rukou a na vnější straně nohou se objevily jakoby hlavy hřebů. Hlavy hřebů byly kulaté a jejich černé špičky se z masa zahýbaly mimo rány. Pravý bok měl jakoby kopím probodený a rána byla rudá a často z ní tekla krev a vpíjela se do hábitu a kalhot...

 Viděli jsme to, o čem píšeme; vlastníma rukama jsme se dotýkali toho, k čemu vznášíme ruce v modlitbě; s očima plnýma slz jsme patřili na to, co ústy vyznáváme, a můžeme veřejně odpřisáhnout to, čeho jsme se uctivě dotýkali (3 Cel 4.5 - FP 829.831).

 Tomáš z Celana se odvolává na očité svědky, jejichž svědectví potvrzuje pravdivost líčení. Jak připouštějí učenci, všechno ukazuje na to, že Kniha o divech byla napsána za generalátu Jana z Parmy čili mezi léty 1247 a 1257, tj. více než dvacet let po smrti sv. Františka. Kromě toho v tomto svědectví nacházíme jasný odraz sporu, jejž vzbuzovala pravdivost stigmat a který chtěla rozptýlit věrohodnost očitých svědků. Na druhé straně nové podrobnosti, jež se nacházejí v Kvítcích a které chybí - s výjimkou Většího životopisu sv. Bonaventury - v jiných biografiích, působí dojem, že novost zázraku znamenala začátek legendárních osnov. Tak v Kvítcích čteme, že po vidění Serafa:

 Ihned počaly být na rukou a na nohou svatého Františka vidět známky hřebů, jak to tenkrát uviděl na těle Ježíše ukřižovaného, a tak se jevily ruce a nohy probodené uprostřed hřeby, jejichž hlavičky vyčnívaly v dlaních a v chodidlech ven z masa. Jejich hroty vycházely navrch rukou a nohou tak, že byly zahnuté a zakřivené nazpátek, a pod jejich zakřivení a zahnutí, které celé vycházelo z masa, pohodlně by se mohl vložit prst jako do prstenu, a hlavičky hřebů byly kulaté a černé (Kvítky, O sv. stigmatech 3 - FP 1921).

 Informace o zakřivených hřebech se mnohým jevila jako pozdější dodatek. Máme však starší svědectví obsažené v Menším životopise napsaném kolem 1261-1262 Bonaventurou. Autor užívá přesný slovník, a úryvek je tím zajímavější, že podrobnosti v něm obsažené se neopakují ve Větším životopise, jehož je Menší životopis svého druhu shrnutím. V každém případě je to důležitá informace pro studium o stigmatech sv. Františka:

 Na jeho rukou i nohou se totiž objevily rány hřebů. Na dlaních a horní části nohou byly vidět hlavy, na druhé straně špičky hřebů. Hlavy hřebů na rukou i na nohou byly kulaté a černé, špičky podlouhlé a zahnuté a jakoby do těla vbité. Protože vyrůstaly z masa, trčely z chodidla ven, nad chodidlem se ohýbaly, takže se chodidlo při chůzi nedotýkalo země, a mezi chodidlo a ohnutou špičku hřebu bylo možné vložit prst. Toto vím od těch, kdo ho na vlastní oči viděli (LegMin 6,3 - FP 1377).

 Odpovídá-li tento popis skutečnosti, je třeba říci, že stigmata sv. Františka byla jediná svého druhu v dějinách tohoto jevu. V žádném z dobře zdokumentovaných případů odkázaných nám historií se nesetkáme s něčím podobným, co lze srovnávat s vyvstávajícími tvrdými hřeby.

 Třebaže Boží Prozřetelnost může vyvolat mimořádné zázraky, popis podaný sv. Bonaventurou a Kvítky zdá se zcela nepravděpodobný. Objasnění rovněž nelze hledat v jemnostech Celanova slovníku či v Bonaventurově symbolickém jazyku. Omezíme-li se jen na to, co bylo napsáno v době dvou let od smrti světce, nesetkáme se s ničím, co by se dalo porovnat s popisy současných stigmatiků. Celano říká, že na dlaních bylo vidět něco na způsob černé a kulaté hlavičky hřebu.

 Co se týká popisu druhé strany končetin, Celano nám mnoho neříká. Podle jeho popisu jsou to znamení spíše podlouhlá než okrouhlá, která vypadají jakoby kousek masa, který přečníval. Jinými slovy, něco na způsob hřebene z těla, jenž vyčníval nad povrch. Rovněž u některých současných stigmatiků rány vypadaly jako černá, trochu vystupující jizva. Možná, že tak tomu bylo i v případě sv. Františka: jizvy nebo také zahojené rány na dlaních a povrchu chodidel měly okrouhlou podobu, kdežto na druhé straně byly užší a podlouhlé. Nevelký rozdíl tvaru mezi vnější a vnitřní stranou pravděpodobně stačil poděšeným středověkým pozorovatelům, kteří nikdy o ničem podobném neslyšeli, ke spojení toho, co viděli, s hřeby vytvořenými z těla oběti. Kromě toho se v průběhu dvaceti let tato vsugerovaná myšlenka silně zakořenila a byla doplněna novými podrobnostmi tak, že svědci, kteří opravdu viděli zázračná znamení, v dobré víře odpřisáhli, že tam byla nejen znamení, ale hřeby vystupující na vnější straně, jejichž zahnutí dokonce umožňovalo podstrčit prst.

 Klamavá paměť i bez zlé vůle způsobuje, že mnoho lidí je schopných podobné iluze. Zvláště tehdy, když chce vzdát úctu zemřelé osobě nebo když ji brání, přijímá to, co nejvíce vzbuzuje podiv. Člověk, jenž nevěří své paměti nebo vyjadřuje své pochybnosti, nedochází sluchu. Naproti tomu zprávy pestré a odvážné jsou dobře přijímány, vzpomínány a citovány, a často přizdobovány novými podrobnostmi.

(pokračování)

Alojzy Pańczak OFM

Glos sw. Franciszka 1/2002

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM