Egger, Gottfried OFM

Teď se však můžeme ptát samy sebe: Co bylo vlastně její jistotou? Byla to její čistá víra. Lidsky vzato, měla jen bratra Františka, o kterého se mohla opřít, a i ten jí byl brzy vzat. Pak měla už jenom jediného, totiž Ježíše, svého snoubence a Pána. Jenom u něho se mohla skrýt, jenom jeho blízkost jí dávala jistotu a sílu. Jako zdravá mladá žena začala tvrdý život v San Damiano bohatý na odříkání. Brzo zeslábla a víme, že většinu svého života byla nemocná, plných dvacet osm let. Její jistota skutečně nespočívala v rezervách jejích vlastních tělesných sil. A její jistota rovněž nespočívala v písemných dokumentech, které by jí potvrzovaly, že její způsob života potrvá navždy, v tak zvaném Privilegiu chudoby. Všechno ji nakonec bylo vzato z rukou. Víme, že teprve krátce před svou smrtí získala potvrzení své řehole církevní vrchností.

 V čem byla tedy její jistota jít vpřed? Nemocná, slabá, bez zabezpečení ze strany církve. Její síla spočívala jedině v Kristu. Jenom v čisté víře. To je to veliké, hluboké tajemství posledních slov umírající Kláry, v němž říká své duši: „Jdi jenom dál, tak jako doposud, bylo správné to, jak jsi žila. Jdeš bezpečně, a když nepřestaneš kráčet, pak půjdeš jistě.“ Tato slova dobře pochopil jezuitský básník Alfréd Barrett, když řekl: „Život víry je jenom jiné jméno pro nebe na zemi a smrt je jenom změna místa na to už dávno známé.“

 Proto pro sestru Kláru smrt nebylo nic cizího. Od osmnáctého do šedesátého roku života na to určitě přišla. Jak často asi říkala své duši toto: „Jdi dál, Kláro, jdeš bezpečně!“ A to je právě to, jako když k nim, k nám říkala: „Jdi, jdi dál, moje duše!“ A řekla: „Budeš mít na této cestě dobrého průvodce.“ Odkud to věděla? Protože šla stejnou cestou a měla stále téhož průvodce cesty: Ježíše Krista. On byl její sílou. On byl její cestou i cílem. Vyjádřila to v oněch nezapomenutelných slovech, jež řekla o svatém Františkovi: „On byl naším sloupem a po Bohu naší jedinou útěchou a podporou“ (Závěť 11 - FP 2838). Bylo to, jako by chtěla říct: Jednoduše jsme se bez něj nemohly obejít. Říká však: po Bohu. Pak byl ale František náhle z jejího pozemského pohledu vytrhnut a teď už to není po Bohu. Zůstaly už jen vzpomínky na to, co říkal, na to, co jí radil, aby dělala.

 Šla s jistotou s týmž věrným průvodcem Ježíšem Kristem. I nás prosí, abychom to dělali. Mohla jít s takovou jistotou, protože žila tak pokorně, že směla s nezahalenou tváři hledět na pokorného Krista, který o sobě říká: „Jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29). Na toho, který sám byl tak chudý, že nenazýval svým nic, kam by hlavu položil (Mt 8, 20). Sestra Klára zvláště potom, co jí byl vzat bratr František, neměla v tom nejhlubším smyslu nic, kam by mohla hlavu položit, ba ani řeholi. Mohla si opřít hlavu o neviditelného Krista, v kterého věřila a kterého milovala víc než všechno ostatní. Šla, aby se s ním setkala a aby navždy na něho nezahaleně hleděla. Pokorného, chudého Krista, který teď hledí na slávu u Otce.

 Sestra Klára vytrvá věrně ve službě lásky, i přes nemoc. Protože víra vyžaduje velkou námahu, byla i na smrtelném lůžku šťastná a radostná. Neříká proto: Bohu díky, teď je všechno za mnou: nemoc, únava, tvrdý život, všecky zápasy o  způsob života. Ne, říká pravý opak: „Děkuji, že jsem směla žít, že jsi mě stvořil.“

 Sestra Klára byla ve všem svém utrpení, ve vší své věrnosti, v celém svém rozhodném kráčení vpřed a putování šťastnou ženou. Říkejme si tedy, milé sestry, často samy sobě: „Jdi bezpečně. Jdi v jistotě víry, máš dobrého průvodce. Ježíš Kristus jde s tebou, s námi, po všech našich cestách.“ Pak ani my nepotřebujeme ve chvíli své smrti říkat své duši nic jiného, než: „Jdi v bezpečí, a děkuji, že jsi mi daroval život!“

Gottfried Egger OFM

 Auf dem Weg mit Bruder  Franziskus und Schwester Klara (rukopis),

 z němčiny přeložila Sr. M. Annuntiata Kopecká OSC

(konec)