Matějka, Pacifik OFMCap.

 Před časem byla redakce Poutníka vytržena ze své zabydlenosti v horních patrech františkánského kláštera v Praze na Novém Městě a svržena dolů do samého dna spletitých chodeb v přízemí mezi důchodce do těsné blízkosti vyvařovny a tzv. důchodcovské kavárny, kde se piknují plky a pikle nad pitomostmi, které když není možno pozměnit, je možné alespoň inteligentně pomluvit a nadsázkou postavit do „správného“ světla.

Druhý vchod do samého ohniska redakční rady (viz obrázek vchodu) je přes malebnou zahrádku vedoucí do Františkánské zahrady, od které redakci dělí důkladná mříž (viz obrázek šéfredaktorky s předmětem doličným v ruce), již je třeba při odchodu vždy důkladně pozamykat, abychom někomu nebyli ukradení.

Pokud se někdy stane, že někdo přijde do redakce příliš brzy, může si vybrat některou z laviček v zahradě před mříží. Záleží jen kam se kdo počítá. Může si přisednout dle chuti: Mezi klimbající důchodce, mezi zasněné milence, mezi zadumané studenty, mezi rozjařené feťáky… Račte, kam komu libo!

Většina proto dává najevo svou učenou vzdělanost a chodí o akademickou čtvrthodinku později. Jen paní šéfredaktorka Olga a její věrný souputník otec Radim zahřívají hnízdo už se značným předstihem, abychom se při vlastním jednání nemuseli již zahřívat zbytečnými hádkami (na snímku se sestrou Ivonou zcela vpravo).

Na vlastní radě pak schvalujeme a hlavou pokýváváme, uznale oceňujeme a vychvalujeme dílka pravidelných přispívatelů; krčíme nosy nad obraty nelibými, obočí pozdvihujeme nad výroky odvážnými a nakonec vše okořeníme trochou humoru ze sloupku rádia Damian (viz snímek br. Petra a Pacifika).

A pak už jen zbývají šéfredaktorce hodiny práce u počítače (viz obrázek) a v tiskárně, s otazníkem v očích, jak to všechno zase dopadne a co nepěkného nám tiskařský šotek natropí.

br. Pacifik