Vesnička svatého Františka
Mlčoch, Lubomír OFS
Vesničkou s dedikací sv. Františkovi, kterou mám na mysli, je kemping v Itálii, na okraji města Caorle. Je to ta část Jadranu, kam míří nejvíce nás Čechů a vůbec národů za Alpami, protože je to nejbližší teplé moře. 1. října kempingy v Itálii zavírají své brány, končí sezóna, pouze ten nejpravější kemping sv. Františka v městě světcově, v Assisi, má prodloužený provoz, aby mohl posloužit poutníkům, kteří připutují oslavit jeho svátek až sem… Kemping v Caorle je mi bližší nejen geograficky, ale také tím, že jsme tam strávili dovolenou - už druhou - s našimi třemi vnučkami. Tento druhý pobyt jsem už od počátku chápal také jako příležitost k napsání příspěvku do Poutníka, a tak jsem všechno, co jsem viděl a slyšel (a čichal a hmatal) rozjímal ve svém srdci právě z pohledu dočasného mimořádného dopisovatele z Prahy…
Před dvěma lety jsme „vesničku Františkovu“ našli náhodou, podle směrovky u silnice, a název nás nemohl nepřilákat. Měli jsme tehdy vypůjčený stan a Terezku, Lucinku a Barborku, a vyrazili do Itálie nazdařbůh. „Konstrukci“ stanu jsme si nevyzkoušeli dopředu, a když se k tomu připočte únava po cestě, rychle se blížící večer a moje katastrofální nešikovnost, vypadalo to na čertovo kopýtko nastražené dobrým úmyslům - naše šťastné manželství viselo na vlásku. Situaci zachránila Barborka, tehdy čtyřletá, tím, že se babičky zeptala: „Babi, a to budeme spát v cirkusu?“ Hrozící rodinný cirkus tak byl zažehnán a ten týden, který jsme tu strávili, stačil k tomu, abychom si řekli, že se sem snad ještě jednou vrátíme…
Tentokrát jsme už jeli najisto a jako „masňáci“: měli jsme na dva týdny zaplacený malý dřevěný domeček, který je součástí „české kolonie“ ve vesničce. Ono jde vlastně spíše o městečko než o vesnici: kemping tvoří téměř 1700 dílků-parcelek (porciunkulí) pro stany, karavany, domečky dřevěné i zděné… V sezóně zde pobývá nějakých 5-6 tisíc lidí ze všech národů a pronárodů, z nichž některé tvoří pravidelné a na léta pronajaté „kolonie“, další četní jsou v „diaspoře“ a podle babylónu jazyků je často jen možné se dohadovat, o jaký národ jde (dánština či švédština?). „Porciunkule“ jsou pro pořádek očíslovány, vesnička je rozdělena do ulic hlavních a vedlejších a ty nesou poetické názvy - podle květin. A tak jsou zde ulice jako liliová, hyacintová, tulipánů… a na co si vzpomenete. Kemping je plný květů, ale ty názvy ulic jsou přece jen nadsázkou - nevím, zda v ulici tulipánů na jaře kvetou i skutečné tulipány. V létě vévodí květy ibišků, z jejichž bíle, růžově a fialově kvetoucích keřů jsou všude „živé ploty“ mezi dílečky obyvatel. Na druhém místě je typicky františkánský oleandr s jeho jemnou vůní, na plném slunci silnější. Růže, a také letničky ve shlucích, podél cest a u pat stromů. Kemping poskytuje krásný stín, je tu mnoho stromů nám z domova známých: habry, osiky, olše, lípy, a také stromy nám vzácnější: pinie a jiné středomořské jehličnany, platany. Právě u „našeho“ domečku rostl mladý platánek, který si jinak spojuji se „sladkou Francií“ - a mladá „česká lípa“.
Vesnička přes svou velikost a číslování parcelek není vůbec fádní: její „architektura“ je pestrá, a jednotlivé „čtvrti“ mají svůj osobitý charakter: „řadové domky“ tvoří „za humny“ krásná travnatá atria, karavany jsou z mnoha zemí a mnoha typů (beduin „de luxe“) a stany jsou teprve v pestré směsici, z níž je možno nepřímo usuzovat na sociální status a národnost obyvatel: od malých stanů českých, v nichž „na nohy táhne“, jak již před léty zpívali Waldemar Matuška s Karlem Štědrým, a jim podobným stanům slovenským či maďarským, až po stanové renesanční „zámečky“ německé či francouzské… Avšak národy žijí ve vesničce v míru, sjednocená Evropa zde je již dávno rozšířena o východní národy, a sociální nerovnosti i zde patrné jsou mnohem a mnohem mírnější než „ve světě“ za hranicemi vesničky Františkovy.
Domečky v české kolonii jsou dřevěné a barevně mírně odlišené: barvy přesně odpovídají odstínům, jimiž včelaři u nás označují jednotlivé úly, aby včelky trefily do svého domova. Domeček má nějakých
Při stolování v přírodě je člověk blíže nejen stromům a květinám, ale ptákům, živočichům a - hmyzu! V kempingu jsou naši známí kosáci, kteří se všude na světě drží lidí, podobně jako vrabčáci. Ale i straku a sojku vídáme a hrdličky slýcháme po ránu. Učíme se rozlišovat pana vrabce a paní vrabcovou, kteří krotce - až přidrzle - loudí drobečky ze stolu. V neděli došel pan vrabec k tomu, že má nárok na něco lepšího, a tak si sedl na stůl a dal se do lívanečku s marmeládou, který zbyl od večeře.
Mraveneček na židličce či přímo v jídle vyvolává zásadní otázku přístupu k těmto tvorečkům Božím. V ještě naléhavější poloze tato otázka stojí před námi u bratří komárů. Domníval jsem se, že s františkánskou spiritualitou je třeba začínat už od dětství, a tak jsem na vnučky přišel s oslovením „bratři mravenci“ a „bratři komáři“, o nichž jsem navíc tvrdil, že patří k nejpřítulnějším tvorům. (Pokud jde o mou „sestru manželku“, i tady jsem se domníval, že ještě nemusí být nic ztraceno. A to i přes dosavadní neúspěchy s podobnou snahou pokud jde o „sestry mouchy“. Když jsem totiž vyzván, abych mušku či „masařku“ zabil, odpovídám „nech ji žít“. Žena však tvrdí, že to není mou františkánskou spiritualitou, ale přirozenou leností! Že bych byl sestrám mouchám nakloněn jen proto, že jsem sám „bratr moucha“? Nuže, vnučky přijaly toto oslovení s překvapením, ale s úsměvem. Ne tak babička. Ta prohlásila: „Ať si dědu komáři sežerou - stejně ho neubude!“ (Jednou dokonce - k radosti vnuček - řekla „dědka“!- inu jsme jen lidé hříšní.) Nuže, babička zakoupila sprej proti komárům a každého podvečera vnučky nastoupily, aby nad nimi babička dělala své chemické čárymáry od hlavy až k patě. Já se ostentativně nezúčastňoval. Bratři komáři však útočili dál - na ženskou část výpravy! Třetího dne nejstarší Terezka odhalila objev: „Na dědu komáři nejdou, protože jim říká bratři!“ Tuto hypotézu nemohla ovšem babička připustit ani na okamžik, a tak začala na mých nohách hledat stopy bodnutí jako corpus delicti mé nesporné hříšnosti. Dvě jakési takési stopy byly nalezeny a hypotéza odvržena! Co však zůstávalo statisticky nesporné, byly relativní počty stop po bodnutí, a tady bylo jasné, že bratři komáři jsou daleko přítulnější k ženské části populace! Nabízela se tedy teorie sexistická, o sladší krvi, ale i ta byla zamítnuta. Nakonec jsem přišel s osobním přesvědčením, že babičku milují bratři komáři tak intenzívně, že v její blízkosti jsem zcela mimo nebezpečí, takže mi vlastně jako dobrá žena prospívá tím, že je jakousi živou „komárolapkou“ (mucholapku klasickou babička rovněž instalovala, a to v kuchyňce, ale na tu jsem se chytil jen já, a to hned třikrát za sebou, takže od této metody lovu hmyzu bylo poté upuštěno) a já zpytoval svědomí, jestli přece jen nejsem bratr-moucha v terminologii Františkově…
Ale zase trochu vážně - a o nic méně radostně: Když má člověk tu možnost modlit se ranní chvály na břehu moře, vnímá třeba kantikum „Všechno tvorstvo chválí Boha“ (Dan 3, 57-88) docela jinak: moře a řeky, velebte Pána! Vnučky zatím sbírají na pláži po odlivu škebličky a obdivují mnohotvárnost a krásu lastur - jsou jich miliony a miliony. Děti popadá marná touha posbírat „aspoň ty nejhezčí“ a plní jimi igelitové pytlíky k budoucí radosti svých rodičů. „Všichni nebeští ptáci, velebte Pána!“ - a na azurově modré obloze časného rána létají stovky bílých mořských ptáků v podivuhodně krásných obrazcích a chválí svého a našeho Pána. (Já tvrdím, že ptáci budou kormoráni, s čímž sestra manželka nemůže souhlasit, protože jsou to jen „velcí rackové“ - a tak nakonec pokorně připouštím, že Hanáci se v mořských ptácích nemusejí vyznat, a jen skromně trvám na tom, že je to hezké - a je mi dáno za pravdu!)
Jak to bude se slavením neděle v katolické Itálii, ale daleko od civilizace?! Na recepci kempingu, ale i na dveřích samoobsluhy („supermercato“) najde host rozvrh bohoslužeb pro Caorle a okolí a zjistí, že mše svaté se slouží i přímo v táborech u moře. V Caorle v hlavním kostele najde český poutník v neděli i lístečky s českou verzí čtení z Písma a v přístavu a v kostelíku svaté Markéty mám příležitost světici odprosit, že jsem letos nebyl v Troubkách „na hodech“ o jejím svátku. Tady také potkávám rodinku od sv. Matěje s pěti dětmi - mezi nimi rovněž Terezka - a jak jinak - jeden „povinný Matěj“- prý těch „dobrovolných“ i „povinných“ Matějů páter Machač za dobu svého více než třicetiletého působení ve známém pražském kostelíku pokřtil více než sedmdesát!- a tak na něj nemůžeme nevzpomenout - člověk je hned jako doma.
„Vesnička svatého Františka“ se od jiných kempingů liší i tím, že jsou zde zařízení a programy pro děti a mládež. „Teatro“ je kousek od nás a hudba přiláká hned první večer. Skupina mladých - snad studentů nějaké taneční či divadelní konzervatoře - tu pravidelně „animuje“ tanečky nejprve pro děti a pak pro mládež. Terezka, Lucinka a Barborka projevují nadšení a vlohy pro „animazione“ a půlhodinový program nikdy nevynechají. Choreografii tanečků zvládají stále lépe, a druhý týden - už jako „mazáci“- zpívají i části italských textů, jejichž konkrétní obsah jim uniká a zůstává jen čistá radost z pohybu a ze života. „Animátoři“ se každý večer převlékají do jiné garderoby, a tak děti tančí postupně s princem, indiánem, klaunem, lištičkou, dívkou v italském lidovém kroji, a naše tancechtivé děvenky se postupně propracovávají do těsné blízkosti obdivovaných animátorů a animátorek. V kolečku se vrtí i ty nejmenší děti (přesněji holčičky) a já si rovněž skromně uvědomuji, že po mně to asi vnučky nemají… Dopoledne se zase přímo na molu u moře konají moderní tance, kde při rytmické hudbě šest mladých, které už známe z večera, „předcvičuje“ a na pláži se k nim postupně přidávají stovky lidí - mladších i starších. „Spartakiáda?- davové šílenství? pohanské tance k oslavě boha slunce?“ Přemítám a medituji, a nakonec zjišťuji, že proti těmto projevům radosti ze života nic nenacházím: hudbě se dá pořád ještě naslouchat, je melodická a rytmická, tance spontánní, ale uměřené. Tedy - rozhodně to není „kultura smrti“- naopak „kultura života“. Z italštiny pak rozumím závěrečnému rozloučení, které je spojeno s přáním dobré chuti - a rozumím-li dobře - i aperitivu.
Mezi 13-15 hodinou je v kempingu siesta a regule hovoří o klidu a tichu. Tedy polední klid - siesta, je v Itálii ustáleným neformálním zvykem, jak říkají sociologové, institucí. Zatímco Hanák v Praze a v předdůchodovém věku může o takové instituci spíše jen snít, ve vesničce sv. Františka se snění změnilo na výsadu, která mi byla velkoryse dopřána. „Siestu“ jsem v pravém slova smyslu dodržoval jen já spolu s nejmenší Barborkou. Starší sestřičky včetně sestry manželky se k dřímotě neměly, naopak potíže jim dělalo „silentium“. Velkorysost, s jakou mi siesta byla dopřávána, nebyla ovšem úplně „zadarmo“. Podporovala babiččinu ideologii, že má s sebou vlastně nikoli tři, ale čtyři děti! Po zralém uvážení jsem se rozhodl na tuto cenu přistoupit - ostatně vždyť je známo, že nebudeme-li jako děti, jistě nevejdeme do Božího království!
Boží království bylo a je ve vesničce Františkově přítomno jaksi nenápadně, ale rozhodně intenzivněji než jak je „již mezi námi“ v tomto světě. Snad je to již „před-výběrem“ návštěvníků, které přiláká název kempingu, snad je to krásné přírodní prostředí a vnitřní klima a řád života, do něhož poutník vstoupí, nebo konečně - i přímo nebeská ochrana svatého Františka, ale jisté je, že něco ze spirituality světcovy je tu. Lidé se k sobě chovají mírně a ohleduplně, i správce české kolonie řekne „nikdy se nám tady nic neztratilo“ a nedůvěřivý poutník z Čech konečně přestane hlídat před obchodem dětské koloběžky, když vidí, že jiné pronárody si nezamykají ani honosné velocipédy.
Na pohlednicích kempingu bylo možné vidět sochu sv. Františka, ale v kempingu samotném jsem ji stále neviděl, ačkoli už jsme měli celou vesničku projetou na koloběžkách křížem krážem. Už už jsem se chtěl ptát na recepci, když tu najednou Barborka při koupání v moři mi ukazuje směrem do stromoví na břehu:“Dědo, tam je!“ František by se byl jistě zhrozil, že mu hříšnému hodlá někdo tesat sochu. Ale nám už dnes může být taková socha milou připomínkou nezapomenutelné osobnosti světcovy, která ještě po staletích svým mocným duchovním vlivem vede - nás, dnešní hříšníky, ke Kristu a k nebi. Architekti sochu umístili nikoli do středu kempingu, kde by mohl - ba musel - každý na Františka vidět. František stojí skromně - napolo skryt mezi dorůstajícími stromy, a jeho rozepjaté paže s láskou objímají všechno stvořené. Vlastně je obrácen k moři, a přímo k molu a pláži, kde denně mládí Evropy tančí - a teď už věřím, že tím tancem chválí „bratra slunce, neboť on je den a dává nám světlo, je krásný a září velkým leskem, vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem“. Nevím, kolik z těch tanečníků a šíře hostů vesničky spatřilo sochu Františkovu. Dává se nalézt jen těm, kdo ho hledají - a jak vidno, největší šanci ho spatřit má malé, nevinné dítě. Všichni ostatní se ve vesničce těšíme z vlivu jeho duchovnosti, mnozí, aniž by si tohoto dobrodiní byli přímo vědomi. Jako jeden z nejprůkaznějších vlivů světcových jsem po celý pobyt ve vesničce považoval svědectví služby v pokoře, které nám každodenně dávala „sestra uklízečka“ v prostorách našich společných umýváren a záchodů. Vždy upravená, vždy usměvavá, a nebesky trpělivá. Zařízením projde každou hodinu několik set návštěvníků, a tak je třeba neustále vytírat, zametat, uklízet. Těžko si představit práci, jejíž viditelný výsledek mizí již po pár minutách, a to i když se všichni snaží chovat čistotně a slušně. Považoval jsem za křivdu a nespravedlnost, že tak mnozí brali „sestru uklízečku“ jako inventář, jako samozřejmost, jako „vzduch“, a tak jsem se snažil aspoň opětovat úsměv a zdravit - i vícekrát za den - tím jediným italským pozdravem, který znám… Ta bezejmenná sestřička dávala lekci skutečné pokory a služby „společnému dobru“.
V závěru našeho pobytu ve vesničce Františkově přijeli „mladí“, tedy rodiče, aby nás „prarodiče“ vystřídali a s Terezkou, Lucinkou a Barborkou pak ještě na týden pobývali v blízkém a levnějším Chorvatsku pod stany. Dostalo se nám poděkování „za hlídání dětí“. Avšak dědeček s babičkou si byli dobře vědomi, že jsou to oni, jimž se dostalo vzácného daru dní v blízkosti milovaných vnuček, a že jsou to oni, kdo mají tolik důvodů ke vděčnosti a k děkování. A poučení při návratu „do světa“ z vesničky Františkovy? Jak málo stačí člověku ke štěstí!
Lubomír Mlčoch OFS