Lukáčová, Jana SMFO

 Samotné křesťanství přeneslo smysl slov bratr a sestra z pokrevních svazků na všechny lidi. František toho využil, šel ještě dál a bratrství začal chápat jako všeobecné příbuzenství. Slovo bratr ukazuje na vztah k někomu. Je příznačné, že František mu chtěl dát plný smysl a pomáhal si slovy evangelia: „Vy všichni jste bratři. Ani otcem nenazývejte nikoho na zemi, protože jen jeden je váš Otec, ten nebeský.“  František hluboce prožíval opravdové bratrství. Celé stvoření bylo pro něho bratrem i sestrou. Zároveň slunce, měsíc, ptáci či zvířata, rostliny, to vše bylo pro něho jednou velikou rodinou, protože vyšlo z ruky dobrého Boha. Necítil se vržen do nepřátelského vesmíru, podřízeného působení němých sil, které na něj číhají. Spíše naopak, v každém stvoření viděl odraz Boží moci, jeho lásky a nekonečné starostlivosti o dobro „krále stvoření“ - člověka. Viděl v každém člověku Boží obraz: „Pamatuj, člověče, pro jaký znamenitý stav tě Pán připravil. Protože tě stvořil, a utvořil na obraz svého milovaného Syna, vyvoleného podle těla, a na svůj obraz podle ducha.“ Takové pojímání víry mu umožňovalo hledět na každého člověka jako na předmět věčné Boží lásky. Avšak člověka si všímal i z jiného hlediska - jako odpůrce Božích plánů. Nebezpečí hříchu viděl v životě každého člověka. Boží rodina má být zcela obrácena ke svému Stvořiteli, který je Otcem nebe v jednotě věčného pokoje a lásky. Pokoj a láska byly poselstvím, které chtěl světec hlásat všem lidem. Pochopil, že pokoj dozrává jen skrze lásku, pokoru a pokojnou radost, kde nikdo nevytváří nátlak na druhé a nechce se domáhat svých práv pomocí síly.

 Bratrství je nepochybně první lidská a křesťanská hodnota. Jednoznačnou úlohu však sehrává Boží vůle. Bůh chce, aby lidé, stvoření na jeho podobu a povolaní k témuž cíli, tvořili jednu rodinu, a aby se k sobě vždy chovali jako bratři: „A kdekoli bratři jsou a na jakémkoli místě se potkají, ať si všude navzájem bez zbytečných řečí prokazují úctu.“ Vzájemné pouto lidské rodiny posilňuje a doplňuje duch jednoty Božích synů, která se opírá o Krista. Kristus je prvorozený mezi mnohými bratry a ve svém učení jednoznačně zdůrazňuje, že Boží synové se mají k sobě chovat jako bratři. Kristus svěřuje a přikazuje apoštolům ohlašovat radostnou zvěst o nebeském království všem lidem, aby se celé lidstvo stalo Boží rodinou, ve které by základem byla láska.

 První vazbou byla evangelní láska, která spojovala všechny bratry. František chtěl vytvořit z bratrství rodinu spojenou láskou, která bude citlivá a připravená na ještě větší oběť, než je láska matky k vlastnímu synu: „A jako matka miluje svého vlastního syna, tak ať každý miluje a živí svého bratra; Pán mu dá k tomu svou milost.“ Tato slova jsou projevem bratrské lásky, která skutečně živí. František se velmi ochotně otevíral dávání, vylučoval lásku, která se projevuje jenom pěknými slovy, tj. lásku sentimentální. Zdůrazňoval lásku, která bratry povzbuzuje ke konkrétnímu, účinnému a silnému postoji, který jejich rozvoj vydatně posilňuje.

 Bratrské společenství, které by chtělo při svém budování odmítat některé povahy, věk, formaci, gesta, přestalo by být evangelním bratrstvím a nemohlo by dlouho existovat už i proto, že by mu chyběl výchozí bod, to znamená: přijetí druhého takového, jaký je. Tento fakt klade důraz na asketické očistění, odstranění každé formy egoismu, panování, zlých a získaných sklonů, zlozvyků, aby se mohli navzájem bratrsky přijímat. František ukázal, že každého bratra třeba přijímat jako Boží dar. Přijímat neznamená jenom akceptovat obyčejného bratra, ale znamená chápat ho takového, jaký je, což je mnohem těžší. Akceptovat jiné takové, jací jsou, znamená dokázat objevit a přijmout hodnoty a charismata každého z nich. Je to vidět i ve Františkově postoji k různorodým lidem, kteří byli v jeho společenství. František v každém bratru přijímal a zdůrazňoval jenom ty nejlepší vlastnosti. (...) Bratři věděli, že do společenství se navzájem nevybírají, ani společenství si nevybírá, ani nikdo z nových bratří se z vlastní vůle nepřidává k společenství. To vše je vždy Pánova zásluha.

 Společenství se tvoří na základě příslušnosti, přilnutí k Ježíši Kristu, který neustále umožňuje zakoušet hluboké prožití vnitřní jednoty. A i když bratři mají své povinnosti, v jejich životě nezaujímají první místo. Všechny členy společenství vzájemně sbližuje a sjednocuje jejich povolání, aby se v jednotném způsobu života uplatňovaly zásady evangelia a aby se splnila tatáž Boží vůle. Nejdůležitější je, že tento cíl si nevybrali bratři sami, ale udělal to sám Bůh, který skrze milost povolání určil tento cíl všem.

 „Nepřišel jsem dát se obsluhovat, ale sloužit“ (Mt 20,28), praví Pán. Ti, kteří jsou nadřazení, ať se chválí touto službou představených, jako kdyby byli vybráni umývat nohy svým bratřím. Toto vzájemné umývání noh v bratrském společenství by se mělo obzvlášť vyjádřit v postoji představených. Pokoj Krista-služebníka je klíčem pro správné pochopení a řízení úřadu představeného. Rovnost je v bratrském životě další základní hodnotou, na které se buduje společenství. Kandidáti se musí zříci všeho, kromě jiného i proto, aby se všichni stali rovnými. Zanechání všeho, co mohlo vyvolat nějaký pocit příslušnosti k vyšší třídě, bylo přípravou na to, aby se všichni navzájem cítili být rovnými. Dnes si už sotva umíme představit, co znamená přivést k absolutní rovnosti společenství lidí, pocházejících z rozdílných společenských tříd. Do jedné z těchto tříd patřil už od narození. V té době vyšší místo mohl v klášteře získat jen ten, kdo pocházel ze šlechtického rodu. (...) Ve Františkově společenství to bylo jiné, vládla v něm rovnost.

 Současný svět velmi potřebuje bratrství. A i když o tom ani neví, touží po něm celým svým srdcem, a když mu chybí, hledá je a bojuje za bratrství. František nás učí, jak si bratrství možno přivlastnit a zachovat si je navždy. Bratrství svatého Františka není slepé. Bude však moci existovat jenom tehdy, když všichni bratři budou mít svědomí, které nespí, ale bdí, a když všichni bratři budou neustále prohlubovat své povolání.

Sr. Jana Lukáčová SMFO