Jáchym, Radim OFM

Východiskem pro pochopení františkánského bratrství je zjevená pravda: jen Bůh je naším Otcem (Nep. řehole 22). Idea Božího otcovství se často objevuje v spisech sv. Františka. O ni se opírá křesťanská koncepce bratrství, kde bratrem je ten, kdo má téhož Otce, a to nejen Otce všech lidí, ale i Otce Božího Syna. „Víme, že těm, kdo milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které si napřed vyhlédl, také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl prvorozený z mnoha bratří“ (Řím 8,28-29). Citovaný text ukazuje, kromě Božího otcovství, na další rozměr křesťanského pojetí bratrství, kterým je Boží synovství Krista jako prvorozeného z bratří, a jeho vztah k ostatním lidem. To se stává pro Františka základem pro pochopení a prožívání bratrství.

 

 

Myšlenka bratrství nachází své doplnění v působení Ducha Svatého. Právě Duch Svatý nás činí účastníky života Nejsvětější Trojice. Duch Svatý nás činí syny Otce, bratry a matkami Krista (List věřícím 9). Takový život v bratrství je hlásáním Krista, který je Syn Otce a prvorozený z mnoha bratří. Proto být bratrem podle Františka ukazuje z jedné strany na vztah k Stvořiteli, z druhé na spojení s člověkem.

 

 

Bratrství je nepopíratelnou hodnotou lidskou a křesťanskou, dříve než náboženskou a františkánskou. Neboť je vůlí Boha, aby všichni lidé, stvoření k jeho obrazu a povolaní k témuž cíli, vytvořili jednu rodinu a chovali se k sobě bratrsky (srov. Gaudium et spes 24).

 

 

Jednota lidské rodiny je pak posilňovaná a doplňovaná jednotou Božích dětí založenou na Kristu (srov. Rerum novarum 42). Kristus, prvorozený z mnoha bratří (Řím 8,29), při svém hlásání výslovně přikázal Božím synům, aby se k sobě navzájem chovali jako bratři, a přikázal apoštolům, aby hlásali poselství evangelia všem národům, aby se tak lidský rod stal Boží rodinou, v níž plností zákona by byla láska (srov. Rerum novarum 32).

 

 

Ti, kdo poslouchají Boží slovo a uvádějí je do praxe, začínají vytvářet novou Kristovu rodinu, a ten je pokládá za svou matku, bratry a sestry (srov. Mt 12,46-50). Nové pouto příbuzenství s Kristem a všech věřících mezi sebou spočívá na víře (Jan 1,12-13; 1 Jan 3,9-10). Příklad toho, co dokáže pouto víry vykonat na úrovni lidsko-církevního bratrství, máme v Sk 2,42-48 a 4,32-37. Bratrská jednota, zrozená z naslouchání Božímu slovu a živená eucharistií a modlitbou, vede k plnému společenství dober, a to nejen na úrovni duchovní, ale i hmotné.

 

 

Na rozdíl od starých mnišských řeholí se řehole Menších bratří a nejstarší františkánské prameny při předkládání ideálu bratrství neodvolávají na příklad prvotního jeruzalémského společenství (srov. Sk 2,42-48; 4,32-35), ale na Krista a na apoštoly. V linii povolání sv. Františka a jeho prvních druhů je model bratrství, který si serafický řád klade za úkol uskutečnit, apoštolského typu. Jen když přihlédneme k zvláštním hlediskům bratrství, jaké uskutečnili Kristus a apoštolové, můžeme načrtnout linie charakterizující a odlišující františkánské bratrství v porovnání se způsobem prožívání tohoto ideálu v jiných řeholních rodinách.

Termíny řehole, které vyznačují františkánské bratrství, jsou dva: domácí a bratři. Domácí je jeden z těch drobečků, které vytvářejí řeholi, jak o nich mluví Celano a sv. Bonaventura. Termín nachází svůj výklad v listech Efesanům a Galaťanům. V listu Efesanům tvrdí Pavel, že křesťané bez ohledu na svůj původ a příslušnost jsou členové Boží rodiny (Ef 2,19). V listu Galaťanům pak vyzývá křesťany, aby neúnavně prokazovali dobro všem, dokud mají ještě čas, ale zvláště těm, kdo vírou patří do stejné rodiny (Gal 6,10). V Ef 2,19 se církev označuje za Boží dům, Boží rodinu; to znamená, že křesťané, bez ohledu na svůj původ, vytvářejí Boží rodinu. Základ, na němž spočívá církev jako Boží dům - rodina, je víra: Zrodili se ne z krve, ani z vůle těla, ale z Boha (Jan 1,13). Tak dům - chrám Boží, to je církev, je lid kněžský, národ svatý (srov. 1 Petr 2,9), to znamená zcela zasvěcený službě Bohu. Řehole přijímá všechen tento kontext a aplikuje ho na bratry: A kdekoli bratři jsou nebo se setkají, ať se k sobě chovají jako v rodině (Řehole 6), a tak konkrétně projevují, že patří do téže rodiny. Neboť církev i bratři jsou Boží rodina.

 

 

Druhý termín užívaný řeholí k označení bratrství je titul bratři opakující se v každé hlavě. Tento termín pochází z Ježíšových výroků k učedníkům (Mt 12,48-50;28,10). Také františkánské bratrstvo jako Boží rodina má Boha za Otce a za základ víry a společného povolání.

 

 

Otec, o kterém je řeč, je Otec našeho Pána Ježíše Krista. Postavit Otce na počátek františkánského bratrského společenství znamená uznat, že františkánské bratrstvo bylo zrozeno Otcem našeho Pána Ježíše Krista, že františkánské bratrské společenství, protože je církví, je Božím domem-rodinou, a že při určování vztahů mezi bratry uvnitř tohoto františkánského bratrstva je třeba tuto pravdu mít na zřeteli. Otec je otcem, nakolik rodí a má před sebou syna. Tuto pravdu hlásáme, když se obracíme k Otci, který je v nebi, a říkáme: Otče náš (Mt 6,9), a potvrzuje ji Ježíš, když vyhlašuje: Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu (Jan 20,17). Ježíš přesně odlišuje svůj vztah s Bohem Otcem od našeho vztahu: on je Otcův jednorozený (Jan 1,18), my jsme se stali dětmi nebeského Otce v Synovi, když jsme totiž přijali Slovo a uvěřili v jeho jméno (Jan 1,12). Podle sv. Pavla od Otce má jméno každé otcovství na nebi i na zemi (Ef 3,15). Otec, který rodí, je Otec nebeský, Otec našeho Pána Ježíše Krista (2 Kor 1,3; Ef 1,3; Kol 1,3; 1 Petr 1,3), Otec života.

O zrození františkánského bratrského společenství nebeským Otcem mluví výslovně Tomáš z Celana, který se, když připomíná starostlivost sv. Františka o jednotu mezi bratry, vyjadřuje takto: „Stále usiloval o to, aby mezi svými syny zachoval pouto svornosti, aby ti, které týž Duch povolal a týž Otec zplodil, žili také v lůně téže matky v pokojné jednotě“ (2 Cel 191). Tak především si sv. František přeje, aby mezi všemi jeho syny vládlo pouto jednoty (Ef 4,3), totiž Kristovy církve. Pouto jednoty je nepostradatelnou podmínkou, aby bratři mohli svorně žít v lůně jediné matky. Matka, o které je řeč, je františkánské bratrské společenství, nakolik je Boží církví. Svorně mohou žít v lůně této matky jen ti, kdo jsou přitahováni týmž duchem (Job 34,14). Ve františkánském bratrském společenství duch, který přitahuje a který dává žít, je apoštolské povolání, totiž následování Krista podle příkladu apoštolů. Bratři, přitaženi týmž duchem (to je týmž svatým povoláním) a zrozeni týmž Otcem (Přís 23,22), jsou syny nebeského Otce a uznávají se mezi sebou za bratry.

 

 

Janovo evangelium odlišuje dvojí zrození: jedno z těla a krve (zrození lidské) a druhé jako Božích dětí prostřednictvím víry: těm, kdo přijímají Slovo života, dal moc stát se Božími dětmi (Jan 1,12). Tak jako počátek Krista a křesťanů, i počátek františkánského bratrského společenství je od Boha. Uznává to sám sv. František v Odkaze, když prohlašuje: „Potom dal mi Pán bratry.“ Bratři jsou darem Otce sv. Františkovi prostřednictvím Ježíše Krista v Duchu Svatém.

 

 

Za to všechno, co františkánské bratrské společenství je, vděčí svému počátku. Protože je zrozeno Bohem, františkánské bratrstvo je současně skutečností i tajemstvím: skutečností, neboť je opravdu Boží rodinou; tajemstvím, neboť je dílem Božím a má zvláštní poslání, které má vykonávat v církvi a ve světě. Jako takové pohybuje se toto zrození v oblasti víry a má hodnotu pro toho, kdo, jako věřící, je v spojení s Otcem prostřednictvím Ježíše Krista v Duchu Svatém. Protože je Boží rodinou, františkánské bratrské společenství se, tak jako církev, poznává též v praxi podle spravedlnosti, totiž podle plnění vůle Otce (1 Jan 2,29), podle zachovávání lásky (1 Jan 4,7) a podle vítězství nad světem (1 Jan 5,4).

 

 

Podle Kazimierza Synowczyka OFMCap.:

 

 

 Profetismus v učení a životě sv. Františka

 

 

 a Martina Contiho OFM:

 

 

 Proč jsme bratři a sestry

 

 

 sestavil Radim Jáchym OFM