Matějka, Pacifik OFMCap.

Bratr Bernard se narodil 4. ledna 1920 v Mořkově č. p. 245 (tehdy okr. Nový Jičín). Při křtu dostal jméno Josef. O jeho dětství toho mnoho nevím, ale je jisté, že pocházel z chudé rodiny, protože rodiče (Josef a Marie) vzali velmi za vděk, když se dozvěděli o možnosti laciného gymnazijního studia s ubytováním v naší serafínské škole v Olomouci. Jednoho krásného dne v létě 1932 tam chlapce zavezli a už zde i zůstal. Nechali se tam dovézt autem a br. Bernard si dobře vzpomínal, jak jeho mladší bratr za nic na světě nechtěl v klášteře z auta vylézt, aby ho tam také nenechali. úplně opuštěn ale Josef mezi kapucíny nebyl, protože v té době už byli členy řádu br. Timotej Kyselý, který se o tři roky později stal provinciálem, br. laik Didak Jančálek, který v tom roce složil doživotní sliby, Štěpán Machač, který o tři roky později z řádu odešel, a náš br. Felicián Machač, který žije v Brně. Tito všichni pocházeli z téže vesnice jako on.

Po skončení kvinty vstoupil 1. srpna 1937 v Praze do noviciátu jako poslední ze serafínské školy v Olomouci, která mezitím byla přestavěna na teologické studium, takže později br. Bernard dokončoval kvartu a kvintu v tehdy uprázdněných prostorách našeho filozofického studia v Praze, které tehdy posloužily jako pobočka nedostavěné třebíčské serafiky. Dne 2. srpna 1938 složil své první sliby a hned potom odjel studovat filozofii do holandského Breust-Eijsdenu s poslední skupinou našich studentů, kteří tam byli posláni. Již v říjnu 1939 se odtud ale musel vrátit v důsledku ustavení protektorátu Čechy a Morava. Druhý a třetí ročník pak pokračoval již v Praze a teologii studoval v našem studiu v Olomouci, kde 8. září 1941 složil také své doživotní sliby.

Ještě předtím měl být během II. světové války nuceně nasazen pro německou říši, podařilo se mu však uhájit, že jeho zdravotní stav nedovoluje nucené nasazení, a tak mohl zůstat v Olomouci, a byl nasazen v továrně Heikorn, která patřila Hitlerovu osobnímu lékaři Dr. Morellovi. Vyráběl zde prášek proti vším, který pak často tajně posílal br. Reinhardovi Nisserovi na ruskou frontu.

 V říjnu 1943 jej představení vybídli, aby si vyžádal měsíc zdravotní dovolené a během tohoto měsíce pak přijal postupně všechna tři vyšší svěcení (podjáhenství, jáhenství a kněžství), z nichž poslední obdržel dne 7. listopadu 1943 z rukou biskupa Dr. Stanislava Zely společně s třemi saleziány. Neměl však ještě hotové studium teologie, a tak až do konce války pokračoval nejprve v Olomouci a pak v Opočně. Dne 1. února 1946 odešel dokončit studium do Prahy, kde bylo obnoveno naše teologické studium. V únoru 1947 jako první z poválečné provimcie dokončil studium teologie zkouškou „z veškeré teologie“.

V následující době postní pak pěšky i na kole vypomáhal a konal lidové misie ve farnostech Liberecka, které byly opuštěné po odsunu německých kněží (zvl. Hrádek nad Nisou, Chrastava, údolí sv. Kryštofa). Po skončení postní doby byl poslán do Opočna jako lektor církevních a řádových dějin. Na podzim téhož roku se i se studenty přistěhoval jako lektor do Olomouce. Zde během krátké doby asistoval v olomoucké věznici duchovní službou u jedenácti poprav.

V roce 1949 jej generální komisař pro Českomoravskou provincii a kustodii  Slovenska Belgičan Robert Bentein jmenoval v Olomouci novicmistrem; tuto funkci si podržel i po přestěhování noviciátu do Prahy v březnu 1950 až do potlačení činnosti řádu v dubnu 1950, kdy byl odvezen do internace v Broumově. Odtud 5. září 1950 nastoupil k Pomocným technickým praporům (PTP) na Slovensko do Komárna. Zde však byl režimu trnem v oku, protože nemlčel při politických školeních a protože se stýkal s jinými spolubratry, kteří za ním chodili ze Sliače. Proto, když v roce 1953 dostal trombózu a léčil ji v nemocnici v Ružomberku, byl zde 31.3.1953 zatčen a převezen na Pankrác do Prahy a pak do Bohnic, kde zůstal do r. 1954. V květnu téhož roku byl převezen do věznice v Trenčíně a pak byl 7.5.1954 propuštěn z výkonu trestu. Krátce pracoval na stavbě Fončorda v Bánské Bystrici. Avšak jen do června, kdy se musel dostavit k soudu a byl 24.6.1954 odsouzen Vyšším vojenským soudem v Trenčíně na dva roky vězení nepodmínečně a ke ztrátě občanských práv na tři roky.

Po propuštění se mu podařilo najít práci jako automontér v národním podniku TATRA Kopřivnice. Dne 26.9.1957 zde složil s vyznamenáním výuční zkoušku v oboru automechanik. Pracoval tam pak patnáct let a dojížděl z rodného Mořkova.

Po generální amnestii roku 1968 dostal souhlas k výkonu kněžské služby a působil rok ve svém rodišti. Odtud od 5.6.1969 na rok odešel do obnovené komunity ve Fulneku jako pomocník duchovní správy s platem z farních prostředků. Pak se ale poměry opět změnily, a tak k 18. červnu 1970 odešel jako kooperátor do Oder, odkud od 1.7. téhož roku ještě excurrendo spravoval farnost Dobešov.

Jeho působení v Odrách je významné tím, že právě zde o slavnosti sv. Františka v roce 1970 vykonal v kaplance v Odrách, jakožto stále neodvolaný novicmistr z roku 1950, obláčku na prvním novici moderní doby, kterým byl dnešní bratr Felix Tomeček, jenž zde o rok předtím začal působit jako kostelník a již tři roky byl sekulárním františkánem. O rok později (15.6.1971) byl oblečen další novic, br. Bartoloměj Šenkeřík. Tím byl položen základ pro tajnou strukturu, která od roku 1976 začala být spravována nově jmenovaným tajným provinciálem br. Janem Ev. Víchou, který z ní ve spolupráci s br. Bernardem a s br. Metodějem vytvořil později „provincii mimo evidenci“, jež umožnila přežití v dlouhém období církvi nepřátelského režimu.

Hned od svého ustanovení v Odrách začal br. Bernard také horlivě konat exercicie pro řeholní sestry (zvláště pro kongregaci Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, pro kongregaci Milosrdných sester sv. Karla Boromejského a pro kongregaci Dcer Božské lásky). Celkem tuto službu konal 23 let.

Od r. 1976 se stal členem tajného vedení provincie. Vzpomíná, jak toho roku předal provinčnímu vikáři br. Evangelistovi Víchovi pošmistr na nádraží korespondenční lístek, na kterém stál předem dohodnutý text, navržený krakovským provinciálem Graciánem Majkou, který v naší zemi po smrti provinciála P. Valeriána tajně udělal generální vizitace (adresát = provinciál, dále pozdravovaní jsou nově jmenovaní definitoři). Text zněl: „Bratře Jene (tj. provinciále), bratrsky tě zdraví br. Paschal (tj. min. generál Rywalski). Pozdravuj také br. Marka (tj. I. def.), br. Hippolyta (II. def.), br. Metoděje (III. def.) a br. Bernarda (1V. def.)“ První dva potvrzení byli definitory již od toku 1949, br. Metoděj od r. 1968, br. Bernard byl jmenován nově a vytrval v této funkci i po obnovení činnosti řádu až do r. 1994 s tím, že v letech 1988 až 1991 byl dokonce provinčním vikářem.

Od roku 1979 byl br. Bernard jmenován administrátorem ve Spálově a zůstal tam celkem jedenáct let až do roku 1990, kdy byla obnovena oficiáĺní komunita studentů a on, protože už od roku 1988 byl tajně jmenován magistrem studentů teologie, přešel se studenty na rok do Olomouce, kde nejprve bydleli v arcibiskupském semináři a od 20.1.1991 se přestěhovali do restituované části olomouckého kláštera. Přechod z ilegálního způsobu života k řádnému životu v komunitě byl pro mnoho bratří, a zvláště studentů, těžkým oříškem a role magistra studentů byla proto v tomto období extrémně obtížná. Protože již po roce br. Bernard začal mít v důsledku této zátěže zdravotní problémy, ve službě jej od srpna 1991 vystřídal dosavadní novicmistr, Polák z krakovské provincie br. Cyril Mozdyniewicz, který přišel do Olomouce s první várkou noviců z obnoveného veřejného noviciátu.

Br. Bernard byl přeložen do Fulneku, kde působil jako kaplan duchovní správy, příležitostný slavnostní kazatel, a pokračoval v týdenních lidových misiích, které v letech 1990-96 navzdory podlomenému zdraví stačil vykonat v celkem 33 farnostech. Kromě toho dával exercicie pro Sekulární františkánský řád v Bílé Vodě, v Háji u Opavy, v Čeladné a na dalších místech.

V roce 1996 prožil mozkovou příhodu a byl od 31.6. uvolněn z pastorace. Pak se ale zase zotavil a od 1.7.1998 byl znovu ustanoven jako kaplan ve Fulneku. Již o rok později byla však fulnecká komunita ke dni 30.6.1999 zrušena a on se přestěhoval do Kroměříže jako duchovní správce kongregace Milosrdných sester sv. Kříže. Po vypršení platnosti tohoto pověření byl počínaje od 1. července 2000 opět ustanoven do Olomouce. Počátkem září téhož roku však začal mít vážnější problémy s krční páteří a musel se podrobit hospitalizaci v nemocnici. Nejprve se domníval, že má jen vyskočený krční obratel, pak se ale po třech týdnech  ukázalo, že příčinou nesnází jsou metastáze rakoviny močového měchýře. O několik málo dní později si jej Pán nečekaně rychle povolal k sobě. Poslední dny jeho života byly bolestivým nesením těžkého kříže. On však ani v této situaci neztratil svůj charakteristický humor. Říkával: „Celý život jsem kázal o kříži, a teď bych měl naříkat?“ Posilněn svátostmi zemřel dne 11. října 2000 obklopen svými bratry.

Ztratili jsme v něm člověka s velkým duchem, který přenesl do naší doby kus poctivé kapucínské tradice. Jako památka na něj zůstane alespoň kniha „Dějiny řádu kapucínského sepsané se zřetelem na českomoravskou provincii“, četné články v časopise Serafínská cesta, mnoho zatím jen částečně zmapovaných překladů duchovní literatury, mezi nimiž vyniká standardní dílo francouzského kapucínského duchovního spisovatele P. Ambrože de Lombez „Pojednání o vnitřním pokoji“.

Kéž i br. Bernard odpočívá v Kristově pokoji!

 

 

 

Pacifik Matějka OFMCap.