Pańczak, Alojzy OFM

 Z pěti nejstarších zobrazení světce jen jedno jej představuje bez stigmat. Ostatní čtyři zdůrazňují tuto skutečnost tak, že ukazují rány v okrouhlé podobě spolu s hřeby utvořenými z masa a zahnutými z druhé strany.

 Na obraze, který namaloval Giunta Pisano čtyři roky po smrti Františkově, je dost dobře vidět hřbet ruky s ranami vyznačenými v podobě červených skvrn.

 Obraz z Pesci od Bonaventury Berlighieri namalovaný 1235 představuje vnitřní stranu jedné dlaně a hřbet druhé, na obou jsou však stigmata uvedena jako červené okrouhlé skvrny, s tím, že skvrna na dlani se jeví poněkud prodloužená proti skvrně na druhé straně ruky.

 O tomto obraze píše v knize L\'autentico ritratto di S. Francesco d\'Assisi (Pravý obraz sv. Františka z Assisi) N. H. J. Westlake: „Tento obraz, který se nachází v Pesci, se vyznačuje tím, že jedna ruka byla obrácena proto, aby představila její vnitřní část a podobu špičky hřebu zahnutého do středu,“ To, jak se předpokládá, byla struktura vytvořená z masa. Byla popsána v bule Alexandra IV. (1255), v níž se říká, že „na svých rukou a nohou měl jistě hřeby dobře utvářené z masa či z nezjištěné substance“. Je to obtížné rozeznat na fotografii, avšak určitě byla namalována obrácená dlaň za účelem, aby ukázala tuto informaci: je to zřejmé na samém obraze, a mluví o tom rovněž očití svědkové. V druhé ruce světec drží knihu.

 Zbývající dva obrazy pocházející z let 1228-30 uchovávané v Louvru představují stigmata v podobě prostých červených znamení na rukách a nohou.

 O. Michele Bihl OFM v článku uveřejněném v Archivum Franciscanum Historicum (1910) se domnívá, že stigmata sv. Františka měla výjimečný ráz, protože to nebyly prosté rány, ale skutečné tělesné výrůstky připomínající hřeby ukřižování. Tyto skutečnosti mluví proti jakémukoli naturalistickému výkladu. Žádná síla autosugesce, ani žádná patologická podmíněnost by nemohly být příčinou, že nějaký kontemplativní typ by vyvolal na svých údech tělesné výrůstky v podobě hřebů a způsobil by svou obratností probití údů a zakřivení hřebů na vnější straně. Takovou skutečnost, pokud k ní došlo, je třeba uznat za zázračnou. Problém se však točí okolo toho, zda jsou důkazy, které nám dávají potvrzení existence takových výrůstků. Mezi stigmatiky poslední doby se lze setkat s případy převyšujících jizev a není důvodu, proč by se jejich podoba neodlišovala na jedné a druhé straně tak, že by ukazovala očím obraz hlavičky hřebu na jedné straně a špičky na druhé.

Souhrn

 Je zřejmé, že historická svědectví nedávají důvody pro pochybování o reálnosti znamení ran sv. Františka. Jedině lze říci, že jsou podobné jevům, s nimiž se setkáváme u stigmatiků poslední doby. Prvek zázračnosti ve všech zjištěných případech je dostatečně zřejmý. Lze dále říci, že rány nemohly pocházet z vědomého či neuvědomělého sebezmrzačení a že hmotná podmíněnost vylučovala podvod nebo účast společníků. Zkoumané případy stigmat za posledních dvě stě let přesvědčují, že zde stojíme před globálním a hlubokým problémem, který vyžaduje objasnění, ať se uchýlíme k nadpřirozenému činiteli, nebo k neznámým paranormálním psychickým silám.

Jiní známí stigmatici

 a) Veronika Giuliani (1660-1727), kapucínka z kláštera v Cittá del Castello, obdržela stigmata v roce 1697, svatořečena 1839;

 b) Anna Kateřina Emmerichová (1774-1824), augustiniánská řeholnice v Dolmen, dostala viditelná stigmata 1812;

 c) Louise Lateau (1850-1883), františkánská terciářka, mystička, měla stigmata od 1868. Do roku 1881 jizvy krvácely každý pátek. Od roku 1871 kromě eucharistie nepřijímala žádnou potravu;

 d) Otec Pio z Pietrelciny - Francesco Forgione (1887-1968), kapucín; jak někteří tvrdí, druhý muž stigmatik po sv. Františkovi a první kněz. Jak sám vzpomíná, stigmata dostal v pátek 20. září 1918 mezi 9 a 10 hodinou při díkůčinění po mši sv., které konal v řeholním chóru před Ukřižovaným. První zkoumání na doporučení řeholních představených vykonal profesor patologie dr. Amico Bignami. Konstatoval skutečnost ran na povrchu rukou a nohou, a ránu v podobě kříže na levém boku. Jako agnostik v tom neviděl nic nadpřirozeného, třebaže rozhodně vyloučil jejich původ ze sebezmrzačení.

Postřehy o. Herberta Thurstona SJ

 Chtěli bychom zde uvést některá zjištění, která ve svém pojednání o jevu stigmat shromáždil o. H. Thurston.

 a) Třeba konstatovat, že před 13. stol. se nesetkáváme s žádným, ani ojedinělým případem stigmatizace. Když se však rozšířila zpráva o těchto mimořádných znameních provázejících poslední léta života sv. Františka, začaly se objevovat u mnoha různých osob podobné jevy, a to trvá dodnes. Autor tvrdí, že příklad sv. Františka vyvolal tento jev, který nazývá „komplexem ukřižování“. Když se kontemplativním osobám stala blízkou myšlenka možnosti přiblížit se Kristovu utrpení znameními ran na rukou, nohou a boku, touha spojit se s božským Mistrem se začala objevovat v mnoha myslích. Stala se svého druhu zbožnou posedlostí, tím spíše, že u některých citlivých osob tato myšlenka vzniklá v mysli se uskutečnila na těle v podobě stigmat.

 b) Když se opřeme o takovýto výklad, bylo by třeba připustit, že projevení se „komplexu ukřižování“ navenek se bude v závislosti od sugestivnosti dané osoby měnit. V mnoha případech se rozvoj jevu omezí jen na zčervenání kůže či na vytvoření něčeho, co připomíná krvavé puchýřky na okrajích rány. Jsou také velké rozdíly, pokud jde o podobu a umístění těchto ran či znamení. Rána je buď na pravém nebo na levém boku. Občas je okrouhlá, jindy rovná, stává se také, že má podobu polokoule. Když Gemma Glagani ukázala na svém těle hojně krvácející rány bičování, říkalo se, že tyto rány odpovídaly rozměrům a umístění ran namalovaných na velkém krucifixu, před nímž se obvykle modlila. Když Anna Kateřina Emmerichová byla poznamenána ranou podoby kříže na boku ve tvaru písmena Y, byla to reprodukce krucifixu z Coesfeldu, k němuž měla velkou úctu. Zdá se, že popsané případy ukazují spíše na účinek autosugesce než na jakýkoli vnější činitel.

 c) V klidných dobách jsou k hysterii náchylné spíše ženy než muži. V průběhu sedmi staletí došly plné stigmatizace v rozhodné většině ženy mystičky; setkáváme se jen s dvěma muži, kteří byli označeni pěti ranami.

 V případě mužů nemáme co dělat se stálým krvácením každý pátek, k čemuž obvykle dochází u žen stigmatiček. Zdá se, že tím, co více předem disponuje k obdržení stigmat, není nějaká mimořádná ctnost, ale psychická vnímavost jistého druhu, s níž se častěji setkáváme u žen než u mužů. Fyzicky silní světci jako sv. Vincenc z Pauly, sv. František Xaverský, sv. Jan od Kříže, sv. František Saleský, sv. Filip Neri a mnoho jiných, nebyli přes svou zvláštní úctu k utrpení Páně obdařeni stigmaty. Naproti tomu velký počet zbožných žen, které nikdy nebyly povýšeny k úctě oltáře, byl obdařen zvláštní citlivostí a poctěn periodicky krvácejícími stigmaty.

 d) Když zkoumal život osob předtím, než dostaly stigmata, autor vyslovuje tezi, že je těžké nekonstatovat v každém jednotlivém případě existenci určitých komplikovaných nervových poruch. To neznamená, že by tyto osoby nebyly ušlechtilé, zbožné či svaté. Jde spíše o jistou jednoduchou patologickou podmíněnost. Nezřídka jsou tu popisy podivného chování: bití se v prsa s ohromnou silou, tahání za vlasy, vzpínání paží, jako by byla ukřižována (řeholnice Lukardis z Oberweimaru  + 1309). Vnucuje se otázka, zda je to běžný projev hysterie, nebo je to třeba pokládat za nadpřirozený projev Boží všemohoucnosti?

 e) Při zkoumání „zjevení“ některých stigmatiků, jako např. Anny Kateřiny Emmerichové či Terezie Neumannové, se setkáváme s jinými obtížemi. V obou případech máme co dělat nejen s viděními umučení Páně, ale i s viděními utrpení svatých mučedníků, např. sv. Kateřiny Alexandrijské. Obě vizionářky reprodukují tradiční legendy, postrádající historické hodnoty, jak byly tehdy známé z životopisů svatých.

 To jsou některé z pochybností, jež se rodí, když mluvíme o nadpřirozeném rázu jevů stigmat.

Pokus o objasnění

 Problém se týká mechanismu, čili psychofyziologického procesu vzniku stigmat. Existenci takového procesu připouští mnoho katolických autorů. Na podporu této teze se uvádí sv. Jan od Kříže, který tvrdí, že vnější stigmatizace je důsledkem stigmatizace vnitřní. Jsou dva prvky, které tento mechanismus spojují: vnitřní silné spolucítění a jeho vnější projev na těle. V době nadpřirozené stigmatizace Bůh vytváří určitá psychická podmínění tím, že probouzí způsobem nám neznámým postoj způsobující, že duše má účast na Kristových bolestech a utrpení. Tento stav spolucítění je vyvoláván Bohem nadpřirozenou stigmatizací, která působí na tělo. Z tohoto důvodu vnější stigmata vždy předpokládají přítomnost vnitřních. Existence stavu spolucítění v duši je dokázána svědectvími, která od dob sv. Františka mluví o stigmatech, a je potvrzena shodujícím se názorem prohlašujícím, že vnitřní stigmata jsou základem vnějších stigmat. Proces stigmatizace je typický případ ideoplastiky (způsobu umělecké činnosti vycházejícího výlučně z představ, bez vztahu k objektivní skutečnosti - pozn. překl.); utvářející síla vytlačuje tělesné podoby či obrazy podle vnitřních dispozic spolucítění stigmatizovaného.

 Takový výsledek vznikne na těle tehdy, když se všechny síly duše soustřeďují na obraze ukřižovaného Krista.

 Ne vždy, když duše dosahuje vrcholu pocitů spolucítění, projeví se to v podobě vnějších stigmat. Plná účinnost ideoplastických sil závisí rovněž na jiných činitelích a předpokládá jiné podmíněnosti: nic neukazuje na to, že by Nejsvětější Panna měla vnější stigmata, třebaže nepochybně dosáhla vrcholů spolucítění. Těmito podmíněnostmi by mohly být např. Boží vůle či zvláštní stav subjektu příznivý tomuto procesu, jako např. přecitlivělost.

 Toto objasnění, které si nečiní nárok, že by podalo rozřešení všech obtíží, nepopírá Božím působení při vzniku vnějších stigmat, ale vede ke konstatování, že obvykle by tu šlo o nepřímé působení; přímo by se zakončilo vnější stigmatizací, která by vedla k jejímu projevení navenek. Neodporuje to tomu, že v určitých případech by mohl Bůh způsobit objevení se stigmat svým přímým vlivem.

Alojzy Pańczak OFM

Glos sw. Franciszka 2/2002

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM