Wojtyla, Karol

 O Maxmiliánovi Kolbe už bylo napsáno tolik, že bychom  pokládali za zbytečné vracet se k němu ještě v tomto seriálu, kdyby... nám nepřišel do rukou příspěvek,  který je výstižným přiblížením důvodů, proč nám církev  předkládá jeho osobu jako vzor hodný následování  a který zazněl na tiskové konferenci ve Vatikáně v předvečer jeho blahořečení 14. listopadu 1971; a kdyby... jeho autorem nebyl kardinál Karol Wojtyla.

 Maxmilián Kolbe, řeholník řádu Menších bratří konventuálů, vzbudil zájem celého světa svou obětí přijatou dobrovolně z lásky za neznámého otce rodiny, který byl určen k smrti hladem spolu s devíti dalšími vězni jako pomsta za jednoho uprchlíka. Tento muž, příjmením Gajowniczek, je zde v Římě a účastní se oslavy toho, jemuž vděčí za to, že přežil peklo koncentračního tábora. Jen třicet let nás dělí ode dne předvečera Nanebevzetí v roce 1941, když otec Maxmilián Kolbe, jediný, jenž zůstal ze skupiny odsouzenců naživu, byl usmrcen fenolovou injekcí. Jeho tělo, tak jako miliony jiných, prošlo jednou z kremačních pecí, které v Osvětimi hořely ve dne v noci. Tak se splnilo jeho přání, které víckrát vyjádřil: „Chtěl bych, aby můj prach byl rozsypán do čtyř světových stran.“ Jistě si tehdy nepomyslel, že jeho přání se doslovně splní. Nevymazalo ho to však z paměti, ale bez respektování jeho pokorného života vzbudilo zájem všeobecné církve o jeho osobu. Málokdy bývá názor na svatost až tak jednomyslný. Proto se nám s rostoucí neodbytností vynořuje otázka: Proč otec Maxmilián Kolbe? Což jiní vězni nevydali svědectví o hrdinské bratrské lásce v táboře smrti, jako např. polský biskup Kozal, který doslova zemřel hlady, protože své ubohé porce rozdělil mezi spoluvězně? Co nám chce říci církev, která dává pozor na „znamení doby“, když nám nabízí za vzor tohoto kněze?

 Tedy, dobře si všimněme, že tento 47letý člověk, jenž uskutečnil s příkladnou věrností ideál sv. Františka, chtěl zemřít jako kněz. Na otázku „krvavého Fritzsche“, zcela zaskočeného smělostí vězně, který chtěl nahradit nějakého odsouzeného: „Kdo jsi?“ Maxmilián Kolbe dal prostou odpověď: „Katolický kněz.“

 Právě jako kněz provázel žalostnou skupinu devíti odsouzenců k smrti. Nešlo jen o záchranu toho desátého, bylo třeba pomoci zemřít ostatním devíti. Od chvíle, kdy se za odsouzenci zavřely osudné dveře, vzal si je na starost, a nejen je, ale i další, kteří umírali hladem v sousedních bunkrech a jejichž strašné naříkání nahánělo strach těm, kteří šli okolo. Skutečností je, že od chvíle, kdy se otec Kolbe ocitl uprostřed nich, tito nešťastníci najednou cítili, že se o ně někdo stará a chrání je, a v celách, kde čekali na nelítostné skončení dramatu, začaly zaznívat modlitby a zpěvy. Sami katani tím byli otřeseni: „Něco takového jsme nikdy nezažili," říkali. Až v „Den Páně“ se dozvíme, zda díky tomuto hrdinskému svědectví nebyli započteni mezi "dobré lotry", kteří se obrátili - třebas by to bylo v poslední hodinu. Neboť je skutečností - a vědí o tom dobře všichni, kdo Osvětim přežili - že od Nanebevzetí v roce 1941 se otroctví v koncentračním táboře stalo snesitelnější.

 V době, kdy se tolik kněží po celém světě ptá na svou „identitu“, přichází k nám otec Maxmilián Kolbe, aby nás poučil ne teologickými diskusemi, ale svým životem a smrtí. On byl prostě takový, jako jeho Mistr, vydal svědectví „největší lásky“, obstál v evangelijní zkoušce příslušnosti ke Kristu. Jistě, hrdinství není dostupné pro všechny, neznamenalo by však porážku, kdyby odmítl kráčet směrem k němu?

 Otec Maxmilián zemřel v epoše zloby a pohrdání, kdy člověk byl ponížen na úroveň robota horšího než otrok. Vzpomínka na peklo koncentračního tábora postupně bledne, mladí o něm nevědí téměř nic a učebnice dějepisu přibližují skutečnosti, které je těžké zpracovat představivostí. Ti však, kdo tuto dobu přežili, vědí dobře, jak až byla v totalitním režimu lidská osoba ponižovaná, pokořovaná, urážená. V této otrávené půdě se mohla množit jen nenávist. Jeden z vězňů řekl: „Já je nenávidím, protože oni mě naučili nenávisti.“ Věc zcela neslýchaná, která však je podepřena nesčetnými svědectvími. Maxmilián Kolbe nepoznal nenávist. Ve vězení na Pawiaku ve Varšavě, za plotem z ostnatých drátů v Osvětimi se stejně jasným pohledem díval na katy i na oběti, že i největší sadisté odvraceli zrak: „Nedívej se tak na nás!“ Tento člověk označený obyčejným číslem 16670 dosáhl největšího vítězství, vítězství lásky, která zahlazuje vinu a odpouští. Ten kruh pekla, dialektiku nenávisti, naplnil srdcem hořícím láskou, v důsledku čeho byly pekelné čáry vyhnány, láska byla silnější než smrt.

 Což není jeho svědectví dojímavé v dnešní době odmítané a rozvaděné lásky? Jak vzácní jsou dnes ti, jejichž bratrská láska není ochotna tolerovat rasové, národnostní, ideologické rozdělení!

 Maxmilián Kolbe byl rovněž průkopníkem v oblasti hromadných sdělovacích prostředků, kterou vynesla na denní světlo pastorační konstituce II. vatikánského koncilu. Začínal z ničeho, nehleděl na názory těch, kteří se dívali s nedůvěrou na řeholníky nadšené pro tiskový apoštolát. Tomuto člověku s křehkým zdravím (měl jen čtvrtinu plic) se podařilo vydávat své „malé modré periodikum“, které 1939 dosáhlo náklad milion výtisků, a deník v skromné úpravě. Dnes lze říci, že jeho duchovní orba připravila Polsko na zkoušku krve, která je v době druhé světové války stála přes šest milionů zemřelých. Blahoslavený otec Maxmilián se v prvé řadě obracel na „chudé Jahve“, ty „chudé“, kteří víc hladověli po Božím slově než po chlebě. Ve službě pro ně chtěl použít všechny prostředky techniky, všechny možnosti pokroku. V roce 1938 postavil rozhlasovou stanici a plánoval v Niepokalanowě - městě Neposkvrněné - vybudovat letiště.

 Jistým prelátům, kteří byli trochu pohoršeni jeho „bláznivými“ plány, na otázku: „Co by udělal sv. František na vašem místě?“ odpověděl: „Vyhrnul by si rukávy, důstojní páni, a pracoval by spolu s námi.“

 V podstatě jeho „hymnus stvoření“ zahrnoval rotačky a linotypy, a 700 bratří-dělníků z Niepokalanowa přikazovalo těmto strojům „zpívat“ na Boží slávu.

 Nepřijal snad tento člověk se zaměřením širokým jako svět za svá slova sv. Františka z Assisi: „Chtěl bych, aby pro vás všechny byl ráj otevřen“? Tento misionář, který narouboval v Japonsku svoje dílo věnované tiskovému apoštolátu, chtěl svým životem a smrtí vydat svědectví lásky k Boží Matce, kterou vzýval pod jménem Neposkvrněné. Jeho mariánská teologie má naukovou přesnost, která vzbuzuje nadšení u těch, kdo znají konstituci o církvi „Lumen gentium“, hlavní dokument II. vatikánského koncilu. Mohli bychom dokonce říci, že v určitých formulacích předpověděl její nádhernou VIII. část věnovanou nejsv. Panně Marii. Duchovní plodnost tohoto pokorného řeholníka, jenž byl nejen velikánem pracovitosti (tolik ceněné v našem technokratickém světě), ale i jedním z nejkontemplativnějších myslitelů naší doby, předkládá dnes celému světu svého druhu jedinečnou úlohu Panny Bohorodičky v díle spásy. Matka Hlavy je též Matkou jeho těla, Krista „rozdávaného a přijímaného“ (Bossuet), a tedy Matkou církve.

 Není náhodou, ale „znamením doby“, že tento kněz, který zemřel 1941 ve věku 47 let v bunkru hladu v Osvětimi, je vyhlašován za blahoslaveného v době Synody, jejímž cílem je vyslovit smysl kněžské služby. Zde je konkrétní odpověď na více méně abstraktní otázky, které se hromadí; tento člověk z masa a kostí se neuspokojuje slovy, ale dokáže jít až do konce ve své angažovanosti a platit „krví za krev“.

 Porozprávěli jsme si o něm, avšak v podstatě on sám nás oslovoval a tlačí nás ke zdi. Nestačí dívat se na něj v Berniniho „Glorii“. V hloubi našich srdcí se ho otažme, co nám chce říci, a to každému z nás osobně.

Kard. Karol Wojtyla

Rytier Nepoškvrnenej 3/2001

ze slovenčiny přeložil Radim Jáchym OFM