Bl. Salome z Krakova OSC
Čech, Zdirad
19. listopadu + 1268
Když bylo princezně Salomeně, dceři krakovského vévody Leška V. Bílého a princezny Gřimislavy (a tedy sestře krále Boleslava V. Stydlivého – viz POUTNÍK 7/2002) osm let, přislíbili ji rodiče princi Kolomanovi, budoucímu vévodovi chorvatskému a králi haličskému, synu uherského krále Ondřeje II. a Gertrudy Meranské (mladšímu bratru princezny Alžběty, budoucí světice, viz POUTNÍK 11/1998) a poslali ji na královský dvůr na vychování. Po pěti letech se ale ukázalo, že princezna dbala spíš o duchovní věci než světské panování, a když přišlo na zasnoubení, toužila více po zasvěceném životě než po manželství. Rodiče se ji přemluvit nepodařilo, prince Kolomana ano, tak spolu žili jako bratr a sestra, a pokračovali tak, i když byl Koloman korunován na haličského krále. Salome přijala hábit třetího řádu svatého Otce Františka a pečovala o chudé, ubohé a nemocné. Koloman panoval. A pak musel do války s tatarským vojskem, a i když uherská armáda vyhrála, on sám byl těžce raněn a vrátil se domů už jen umřít v náruči své panenské manželky. Salome se vrátila do Krakova - bylo jí v té době třicet let -, ke dvoru bratra Boleslava a s jeho pomocí vybudovala kláštery pro františkány a panny klarisky a přijala jejich hábit a pokračovala v péči o potřebné a pokud mohla, uchylovala se do samoty. Jenže si jí moc neužila. Zakládala špitály, musela stěhovat klášter ze Zawichostu na jihovýchodě Polska, protože ho trvale ohrožovaly tatarské nájezdy, a zároveň založila v krakovském vévodství město Skala a jistě by udělala i další věci, jenže těžce onemocněla a zemřela. Bylo jí sedmapadesát let. Bratři františkáni uložili její tělo ve svém krakovském kostele, a protože Bůh oslavil svou věrnou služebnici mnoha zázraky, mohl papež Klement X. dát roku 1672 zapsat její jméno do seznamu blahoslavených.
Kresbu postavy blahoslavené Salomeny provázejí znakové štíty otcův (královské vévodství) a manželův (Halič) a znaky Krakova a papeže Klementa X.
Zdirad Čech