Otec Ambrož Tobola - Vzpomínka na františkána, mučedníka a kandidáta blahořečení
Žilinský, Donát OFM
V POUTNÍKU č.
Setkání s otcem Ambrožem v Hájku u Prahy
Roku 1944 nás bylo deset v noviciátě a otec Stanislav Juřík byl naším novicmistrem. Byl to ráj na zemi. Ideální komunismus, o jakém se žádnému revolucionáři ani nesnilo. Zpívali jsme tam žalmy, pracovali na záhumenku, lítali po lese a hráli fotbal. Snižovali životní úroveň a sestupovali dolů po společenském žebříku k evangelijní chudobě po vzoru svatého Františka.
Jednou za námi přišel nám neznámý host z kláštera Panny Marie Sněžné z Prahy – otec Ambrož. Právě se vrátil z Říma jako novopečený doktor mariologie. Sedl si s námi pod smrčkem do trávy a samozřejmě jsme ho začali zpovídat: kde byl, co studoval a aby nám něco pěkného řekl. Rozpovídal se o kráse naší Matky Boží, o dogmatu o Neposkvrněném Početí Panny Marie, jak o něm učil již ve středověku náš Duns Scotus. Srdce nám hořelo, ani jsme nedýchali a naše oči na něm visely. Vypravoval nám také, jak byl svědkem zázraku v Itálii o svátku svatého Januária: „Seděl jsem vedle královny. Přinesli monstranci se suchou krví svatého Januária. Všichni se začali modlit a pak dokonce křičet, aby si Januárius pospíšil se zázrakem a zkapalnil krev, jak to dělává po staletí.“ Jenže všechno má svůj čas, i ta krásná chvíle pominula a my museli do chóru na nešpory.
Setkání u Panny Marie Sněžné v klerikátu
Pater Ambrož tam byl představeným domu – kvardiánem. Staral se o nás jako vlastní matka. Měli jsme už v klášteře první skromné auto Tatru
Jen Jeník Bárta a já jsme měli střední technické vzdělání a vůdčí listy, a tak jsme byli vyznamenáni doprovázet otce Ambrože na jeho misijních cestách ke svaté závisti ostatních kleriků. Strávil jsem mnoho času v garáži, neboť jsem často slýchal: „Donáte, běž umýt auto a pak zajeď do města a natankuj benzin.“
S velkou láskou jsem auto umýval, leštil, hladil a svolával na ně požehnání. V neděli jsem doprovázel otce do pohraničí. Cestou otec Ambrož předzpěvoval litanii loretánskou a já odpovídal: ora pro nobis. Pak jsme se modlili růženec a zpívali: Kde v údolí… To už se na obzoru rýsovaly homole Krušných hor.
Na těch farách to bylo vždy stejné. Měli jsme klíče. Já otevřel kostel, chvíli vyzváněl pro lidi, připravil všechno na mši svatou, pak vybíral a ministroval. Vzpomínám si, jak jednou v jednom kostele sloužil a kázal. V první lavici seděla stařičká sestra pana faráře a chudobný německý pan farář stál před lavicemi, ale obrácen čelem dozadu k novým věřícím. Bylo to po prohrané válce. O čem rozjímal? Za co se modlil? Jeho ovečky už byly odsunuty. Díval se na nové osadníky a zajisté jako dobrý pastýř jim žehnal. Po mši svaté se dobelhal do sakristie, kde jsem svlékal otce Ambrože z bohoslužebných rouch. Otec Ambrož ho objal a dal mu celou sbírku peněz. A tak to bylo vždycky.
Večeřeli jsme vždy v jedné rodině pana inženýra a u něho i spali.
Kousek parapsychologie
V klerikátu u Panny Marie Sněžné se chodilo brzy spát a časně ráno se vstávalo, tak jak se to zpívá:
Ulehnu a usnu, mívám krásný sen,
procitnu a vstanu, zpívám celý den.
Díky vzdávám Pánu za dar života,
neboť bezbožníky jala němota.
Obklíčení zlých se pranic nebojím,
na množství nepřátel vůbec nehledím.
Pán bojuje za mne, má silnější zbraň.
Bože, dej mi sílu, od hříchu mne chraň!
Ve 4,30 ráno zazvonil službu mající klerik na zvon. Všichni jsme procitli, vstali, poklekli, umyli se, oblékli hábit a spěchali do chóru za vysokým oltářem. Já jsem však měl té noci velmi zlý sen. O půlnoci jsem se ocitl v husté tmě na silnici. Viděl jsem rozbité auto a okolo něho pobíhat otce Ambrože a Bonaventuru. Na celém těle měli rány a silně krváceli. Polekán jsem se probudil, usedl na postel, pomodlil se za ně a znovu usnul. Jenže tentýž sen se mi zdál podruhé a potřetí. Zaklepal jsem na vedlejší celu bratra Hipolyta a řekl jsem mu, že mám strach o oba otce. „Ale běž, běž, ty snáři, utíkej do chóru a uvidíš, že tam už sedí ve svých sediliích.“
Jenže oni tam neseděli. Po žalmech, rozjímání a mši svaté byla snídaně. Po ní jsme šli pěšky dva a dva do Dejvic na fakultu. Vrátil jsem se po obědě a utíkal do kuchyně za bratrem kuchařem Adjutem: „Bratříčku, je doma pater Ambrož a Bonaventura?“ On na to: „Ještě nejsou doma, jeli večer do Plzně a poručili si oběd na tři hodiny.“
Smutně jsem zalezl do cely. Večer o šesté hodině mi zatloukl bratr Hipolyt na dveře a křikl: „Donáte, pojď se rychle podívat, sanitka přivezla otce kvardiána a Bonaventuru.“ V obličeji měli plno sešívaných ran od skla. Později mi to otec Ambrož vypravoval: „Jeli jsme v noci do mírného kopce. Přidal jsem plyn. Proti nám žádné světlo. Jenže těsně za vrcholem kopce stálo u příkopu neosvětlené nákladní auto a my do něho zezadu vpálili.“
V roce 1949 bylo svěcení seminaristů i řeholníků na kněze. Exercicie dával jezuita pater Škarek, s nímž jsem se později setkal v koncentráku želivském. Otec Ambrož byl už ministrem provinciálem a poslal mne do kláštera u Panny Marie Hejnické. Převzal jsem od Jeníka Bárty auto rapid a objížděl opuštěné farnosti.
Babylonské zajetí
K 13. dubnu l950 se dnes nikdo z českých komunistů a milicionářů nechce znát. Husiti a Švédi vydrancovali a zničili mnoho klášterů, ale ne všechny. Zničení jeruzalemského chrámu
a odvedení Židů do Babylonu trvalo týdny. Čeští stalinisti však pomocí milicionářů a moderní dopravní techniky zlikvidovali za tu jedinou osudnou noc všechny mužské kláštery. Rozespalé mnichy naložili na nákladní auta a rozvezli je do připravených táborů. Bohu díky, že nás nepostříleli, jak si to prý Stalin přál.
A opět jsem se setkal s otcem Ambrožem. Můj hejnický klášter byl v tu noc proměněn na pracovní tábor a byli do něho sváženi všichni františkáni a minorité. Vojsko přiváželo postele. Do jedné cely určené pro jednoho bratra dali osm postelí nad sebe. Mne s bratrem Ludvíkem přinutili tu noc stát u zdi čelem ke zdi v kuchyni a asi deset esenbáků snášelo do kuchyně zlaté a stříbrné nádoby a také peníze – byla jich plná vana -, a počítali je a při tom nám nadávali, že jsme je sami nespočítali.
Bezradní jsme se pak procházeli dolní i horní kvadraturou. Potkal jsem svého milovaného otce. Byl tichý. Stále se usmíval a byl pohroužen do modlitby breviáře. Jednou jsem mu říkal: „Otče, podívejte se, právě zase přijeli ti vrchní estébáci a s nimi ten církevní tajemník z Frýdlantu, vtělený ďábel a zloděj. To zase budou někoho vyslýchat.“ On na to tiše a s trpělivým úsměvem odpověděl: „Ale, Donáte, nenadávej mu tak, modli se za něho, možná že i na něm se zjeví milosrdná láska Boží, kterou dosud nepoznal.“ Otec Ambrož tohoto Berana, který se vítězně naparoval mezi námi na chodbách (předtím ho můj kvardián otec Pelhřim vždy vyhodil, když přicházel sepisovat bohoslužebné nádoby), vždy uctivě pozdravil, snad jen on jediný, až si toho i Beran všiml a pochvalně se o něm vyjádřil. Přesto nás bylo asi třicet vybráno k odvozu do tuhého Želiva jako obzvlášť nebezpečných státu.
Setkání v želivském koncentračním klášteře
Želiv byl nejtvrdší internační tábor pro představené řádu z celého Československa, pro biskupy, faráře a děkany. Nás mladých tam bylo poskrovnu. Velitelem tam byl mladý, urostlý muž Alois Pokorný, který zakusil otroctví koncentračních táborů v Německu. Měl to, chudák, těžké. Poznal jsem na vlastní kůži jeho výslechy. Nakonec se mi za ně omluvil. Dodnes se za něho upřímně modlím.
Když nás dovezli do Želiva. Už tam všechno fungovalo. V dolní kvadratuře pracovali saleziáni v prádelně, jiní v truhlárně, v krejčovně, v kovárně a hlavně v kuchyni. V kuchyni vařila odborná kuchařka. Měla k ruce mladé děvče, které si později vzal jeden esenbák. Obě byly soudružky a svobodné, mohly vycházel z kláštera. Pak tam bylo deset kuchařů dominikánů v bílých pláštích. Velitel pan Alois Pokorný se svou snoubenkou nejedli mezi svými třiceti příslušníky v malém refektáři, ale přímo v kuchyni u stolu. Kuchařka je bohatě obsluhovala. Jedl tam proto, že rád dominikány provokoval a oni rádi diskutovali. Právě proto je všechny vyhodil z kuchyně k zedníkům, protože shledal, že jsou zapřísáhlými nepřáteli komunismu. Otec Březina, redemptorista zesnulý už v pověsti svatosti, dostal za úkol najít nových deset kuchařů. Naverboval i mne.
Otec Ambrož pracoval venku u zedníků. Měl slabé oblečení a velké bolesti zubů. Měl otevřený, nedoplombovaný špičák. Rána mu hnisala a když se vracel z těžké práce, strkal si do ní hadříky. Viděl jsem to – měli jsme postele vedle sebe. StB nedovolovalo jít k zubaři.
S oblečením to bylo prvé měsíce velmi zlé. Jezuity vodil esenbák se samopalem přes tři vesnice škrábat rezavé rošty na vypuštěné želivské přehradě. Bylo jim zima. V nouzi objevili divadelní garderobu v depozitáři, rozebrali si ji a přioblékli se. Denně ráno, když procházeli těmi vesnicemi, děti vybíhaly na náves podívat se na maškarní průvod. Lidé brblali, že ti esenbáci nemohou dát vězňům pracovní šaty. Ti se zastyděli a z rozkradených klášterů svezli několik šicích strojů, plátna a hnědé hábitové látky, a otec Březina opět hledal vyučené krejčí. Nalezl otce Švarce, který byl dvacet let salonním krejčím v Paříži, otce Rozsívala, Nešpora, Housku a bratry Markoviče, Slováka a Vlastíka propuštěného z ruského zajetí.
Já se to dozvěděl a rychle jsem utíkal za otcem Ambrožem a přemlouval ho, aby se ihned hlásil do krejčovny. „Neříkejte, že neumíte šít, otec Švarc vás zaučí, budete v teple, zpočátku budete jen párat štychy, zametat a topit.“ On na to: „Jsi hodný, Donáte, ale nechtěj to po mně, neumím ani držet jehlu. Ale jestli chceš, jdi tam ty a mne pusť do kuchyně.“
V kuchyni se po čase opakovala stejná situace. Velitel pan Alois tam chodil se svou snoubenkou jíst, provokovat a diskutovat. Blíže poznal otce Ambrože a se šesti jinými i s naším otcem Inocencem ho převezl do věznice v Jihlavě. Kde ho vyslýchali, mučili, soudili a pohřbili. Otec Inocenc mi později vypravoval: Jeden řeholník ležel pozdě večer v cele na pryčně. Tu se rozlétly dveře jeho cely a esenbáci k němu strčili otce Ambrože. Byl zkrvavený a velmi unavený. Chvíli odpočíval a pak řekl: Tak mne odsoudili na 25 let. Vtom se opět otevřely dveře a esenbáci zařvali: Tobola, ven! Popadli ho, že ho dají do jiné cely. Načež se otec Ambrož vyvrátil a v rukou esenbáků zesnul.
Pěkné vzpomínky na otce Ambrože
V horní kvadratuře v jednom rohu nás bydlelo asi patnáct františkánů. Pod námi stoupala cesta na náměstí a proti nám byla nová prelatura, v jejímž jednom pokoji byl rudý koutek, ve kterém čeští ideologové a cizí poradci denně školili asi třicet mladých esenbáčků. Vtloukali jim do hlavy, že jsme největší zločinci a škůdci národa, a hlavně aby se varovali jezuitské nákazy. Jenže ti mládenci nás a hlavně jezuity na pracovištích pozorovali a stačil měsíc, aby se přesvědčili o opaku. Byli ihned vyměněni.
Kdo byl na té světnici? Dva kněží ze Slovenska P. Beno a Kurtulík. Ti nosili z lesa plný ruksak hřibů a já je pro všechny smažil. Dále P. Mikoláš, Bachan, Inocenc, Patrik, Ambrož, Kajetán, Tříska… Každý měl jen lůžko a úzkou uličku s nočním stolečkem, na němž každé ráno sloužil mši svatou. Já jsem všem vyráběl pateny z konzerv. Otec Ambrož spával vedle mne. Vidím ho, jak se vracel odpoledne z kuchyně, usedal na postel a modlil se breviář. Když jsem se v noci odkopal, vždycky mě přikrýval. Do kostela jsme nesměli. Tak jsme si udělali ze staré knihovny kapli a v neděli bývaly slavné bohoslužby. Kázala vždy nějaká duchovní osobnost jako P. Škarek, Zgarbík – také mučedník -, Rozár, Bouše, Březina, Nekula – vychoďár. Mše svaté těch vychoďárů byly velmi dlouhé a my mladší jsme museli při nich ministrovat a stále zpívat Gospodi, pomiluj! O Velikonocích a Vánocích tam směl přijít i pan biskup Tomášek, vždy v doprovodu esenbáků, který seděl vedle něho.
Po bohoslužbách jsme se procházeli po kvadratuře. Jednou jsme my mladší dotlačili otce Ambrože zpět do kaple a prosili ho, aby nám něco pěkného řekl o naší Matce Boží. A on vypravoval a vypravoval a my ani nedutali. Líčil krásu Panny Marie a její dobrotu a její lásku zvláště ke kněžím, které chrání svým mateřským pláštěm. „Když jsem studoval v Itálii, hovořil jsem s jednou omilostněnou duší, skrze niž Panna Maria dala poselství kněžím. Mimo jiné řekla, že slibuje všem, kteří ji budou zvláště ctít, dá brzy odchod ze země a vezme je k sobě.“ To bylo pro mou fantazii silná pilulka. Začal jsem se o něho bát. Usoudil jsem, že on bude brzy vzat do nebe. Velmi jsem se za něho modlil, aby se mu něco zlého nestalo. A stalo se…
Časem jsem byl odsunut z Želiva do mírnějšího Oseku. Pracoval jsem tam dva roky v Ledvicích na pile a pak jsem byl jako nepolepšitelný opět převezen do Želiva. V tom Oseku jsem si stěžoval otci Serafovi: „Otče, mám hrozné sny, muselo se něco hrozného stát otci Ambrožovi. Určitě už nežije.“ On na to: „Ale běž, nic se neboj a snům nevěř!… A co se ti zdálo?“ „Stáli jsme my všichni františkáni na vysoké skále nad rozbouřeným mořem. Burácel hrom, blýskalo se, pršelo a byla tma. Třásli jsme se zimou a strachem. Pojednou se na nebi ukázalo světélko, přibližovalo se a zvětšovalo se. Zakrátko jsme viděli překrásnou skleněnou helikoptéru, zcela průhlednou a plnou světla. Uprostřed ní seděl krásně oblečený otec Ambrož. Poletoval nad námi a potom otevřel okénko a vyhazoval na moře záchranné kruhy. Pak se vznesl a zmizel. No a my, Menší bratři, jsme se začali osmělovat a skákali jsme z té skály do moře a plavali jsme k těm záchranným kruhům.“ Otec Serafín: „No a?“ „Já si ten sen vykládám jasně, že otec Ambrož už nežije.“
Sen otce Inocence
Po šesti letech nás propustili na „svobodu“, rozuměj jen do stavebnictví a do dolů, otce jezuity maiore ex parte do tužších věznic. Otce Františka Zgarbíka umučili v Leopoldově. Když ho přivezli na Slovácko pohřbít, nesměl tam kromě rodiny nikdo jít. Lidé si to však pověděli a hřbitov byl plný lidí. Ti vyhnali esenbáky a otevřeli rakev. Otec v ní ležel zcela nahý a zakrvácený. Zpět! Do kostela, umýt, obléct a mše svatá!
Já jsem dělal třicet let klempíře. Často v Praze na střechách. Občas jsem navštívil otce Inocence. Vyprávěl mi, že když byl otec Ambrož umučen, spal ve své cele poblíž něho. Měl sen: „Víš, Donáte, že v Želivě otec Ambrož byl vždy veselý a rád vypravoval vtipy. Ve Švácu v Rakousku studovali naši klerici. Byli vysvěceni již ve třetím ročníku jako simplex páteři a směli aspoň sloužit mši svatou v odlehlých vesnicích. V zimě za vánice viděl jeden v příkopě po Silvestru ležet chlapa. Co tu děláš? Ptal se ho. Ich tue schwere Buse (činím velké pokání), odpověděl.“ A Inocenc pokračoval: „Tu noc jsem ležel na pryčně v jihlavské věznici. Bylo chladno. Najednou vstoupil zavřenými dveřmi do mé cely otec Ambrož a řekl: Incku, ich tue schwere Buse, a zmizel. Také já jsem si ten sen vyložil, že Ambrož nežije.“
Kdy to skončí?
To byla nejvíc přetřásaná otázka v táboře i na pracovištích. Jednou jsem si počkal, až se opět Ambrož domodlí breviář, připojil jsem se k němu na chodbě a zeptal se ho: „Otče, ti Slováci na mne při řepě stále doráželi otázkou, kdy to skončí? Do kdy budou komunisti u moci? Rok, dva?“ On na to: „Nepočítej vůbec, že to skončí. Když, tak za padesát let. Jde o hlubší společenské změny. A potom - my křesťané trpíme za mnohé, co jsme v dějinách opomenuli.“
Objektivní a subjektivní mučednictví
Jindy mi řekl: „Je objektivní mučednictví. To nemáš v moci. Musí se někdo najít, kdo tě pro víru v Pána Ježíše umučí. Je však i subjektivní mučednictví. Denně vzbuzuj úmysl, že všechno chceš dělat a trpět každý den ve spojení a Obětí nejsvětější a sám se umučíš, což je nejvyšší ideál zde na zemi.“
Otče Ambroži, oroduj za nás!
Donát Žilinský OFM