Holota, Benedikt OFM

„Řekl pak (Pán) také zástupům lidu: Když vidíte, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: Přijde déšť, a bývá tak. Když však vane vítr z jihu, říkáte: Bude horko, a bývá. Pokrytci! úkazy na zemi i na obloze posoudit umíte; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu? Proč sami od sebe nedocházíte k úsudku, co je správné“ (Lk 12, 54n)?

Pán nám uložil, abychom rozpoznávali znamení času. Chce být v těchto znameních poznáván. Působí mu zármutek, když nedovedeme znamení času rozpoznat.

„Když se přiblížil k městu a spatřil je, rozplakal se nad ním a řekl: Kéž bys tento den i ty poznalo, co vede k pokoji! Nyní však je to tvým očím skryto. Neboť přijdou na tebe dni, kdy tě tvoji nepřátelé obklíčí náspem, oblehnou tě a sevřou ze všech stran, srovnají se zemí tebe i tvé děti v tobě a nenechají v tobě kámen na kameni, protože jsi nepoznalo čas svého navštívení“ Lk 19,41-44).

Existuje něco jako propásnutí příležitosti, ztracení šance, minutí se s něčím jednou pro vždy. To platí i o čase, v němž je člověk jako jedinec i jako bytost společenská blízko „spásy“. Má příležitost, ale ta příležitost nebyla využita, byla přehlédnuta, zaspána, promarněna, a už se nevrací. Osudovost takových chvil se dobře cítí. Bůh skrze takové chvíle promlouvá, nabízí, zve svými požadavky, zvláštními hnutími, i nepříznivými okolnostmi, skrze nepřízeň doby, ve které člověk žije.

Znamení času jsou vždy  znameními pro nás. Příhodný čas, o němž hovoří evangelium, je vždy onen osobní životní prostor a jedinečný časový úsek, v němž žijeme, v němž právě jsme a v němž máme poznat Boha a porozumět jeho řeči. To ovšem vyžaduje pozornou bdělost ducha a otevřený a ochotný sluch, otevřené a ochotné ucho vnitřního naslouchání pro blaženství a radosti, starosti a strasti, úzkosti a naděje, přistupující k nám v různých okolnostech a podobách. Vyžaduje to bdělého ducha a vnitřní naslouchání pro pomoci a podpory, které nám Bůh nabízí.

Jako křesťané bychom měli umět žít z našeho  času, z oné jedinečné situace, až po okraj nasycené aktivitou Boží lásky. Jako křesťané bychom měli umět spolupůsobit s jedinečností přítomné chvíle a z ní dobývat svatost.

Svatost je skryta v přítomném okamžiku. Leží před námi. Jak ji  zvednout?

Snění, zaměřené zpět do minulosti, kdy člověk žil ještě v tělesné i duševní čilosti a výkonnosti, by bylo právě tak klamné, jako je beznadějné a neplodné toužit po tom, co mají jiní ve svých schopnostech a zdraví.

Je třeba využít své situace, svého času, svého dne. Můj celý život bude takový, jaký je můj jednotlivý den. Jak žiji přítomný den, tak bude jednou vypadat celý můj život. Je třeba využít dne a odhalit v něm ty možnosti, které jsou skryty v mých osobních danostech: v mém zdraví nebo nemoci, síle nebo slabosti, míře nadání, víry, přízně nebo těžkostech. Je třeba využít dne podle zásady: Dělej to, co právě děláš. Člověk má tendenci prožívat čas v předstihu mysli: večer uléhá – a už myslí na to, jak bude vstávat. Vstává – a už je v práci. V práci myslí na to, co musí udělat po skončení pracovní doby…Takové využívání času je zvrácenost.

Skrze všechno, co den přináší, mluví Bůh zde a nyní ke mně, klade požadavky své lásky a zcela jasně  chce, aby vnitřní prostor mého srdce nebyl kalený sebeláskou. Chce, abych v tom zjasněném srdci mohl najít Boha a pracovat zde na své spáse bez neužitečného dívání se zpět nebo kochání se snivými pohledy do budoucnosti, nebo předbíhání.

Prožívat příhodný čas svého života znamená naslouchat Božímu hlasu a být otevřený pro Boží řeč a pro „znamení“ jeho přítomnosti v každém přicházejícím okamžiku mého života.

Člověk však nerozezná vždycky příhodný čas, čas spásy. A když ano, nemá vždycky odvahu žít to, co přináší přítomná chvíle.

Dokud jde člověk vstříc budoucímu dni s úzkostí, lpí na něm ještě znamení nevykoupeného života, života bez Boha: ještě se v něm neotevřel prostor života z víry.

„Proto vám říkám: Nedělejte si starosti o svůj život…“(Mt 6,25n).

V životě člověka  se může zrodit těžká okolnost, se kterou je úzce spjatý. Možná, že už třikrát prosil Pána, aby ho toho zbavil, jako prosil sv. Pavel pro osten satanův, který mu byl dán do těla, aby ho políčkoval. Je třeba neopustit tuto situaci, ale jít před svatostánek a říci to Bohu. Možná, že zpočátku nebude vědět, co mu říci. Za nějaký čas však bude vědět, co Bohu říci, ale nebude k tomu mít sílu. Ale po čase přijde chvíle, kdy v sobě najde tolik síly, aby mu řekl, co mu má říci. Tehdy se jeho srdce zklidní a v jeho životě se dá do pohybu proces duchovního růstu. Okolnost, kterou možná léta vlekl životem a o které byl přesvědčený, že se neměla v jeho životě stát, se stane zdrojem pokoje a radosti – pokud to ovšem nebyla okolnost hříšná.

Nepros už jako Pavel, abys byl zbavený ostnu. Věř přece, že ti stačí Pánova milost. Jdi tedy a řekni Bohu, co mu máš říci. Bůh na tebe čeká. Chce tě obdarovat svým pokojem.

Benedikt Holota OFM