Ite missa est

Pavel VI.

                        „Svět pomíjí, i jeho žádost, kdo však plní vůli Boží, zůstává na věky“(Jan 2,17).

Život sám nás připravuje na smrt.  Učí nás smrti, ale naučit nás jí nemůže. Je tak jedinečnou událostí v životě, že se jí projde jen jednou, a hned definitivně. Ale i smrt nás učí životu, máme-li ochotu k pokání. Je při tom důležité rozevřít oči ducha všude tam, kde selhávají ty naše tělesné. Smrt je nám hrozná asi proto, že o ní málo meditujeme. To, co činí smrt hroznou, je spíše neschopnost člověka pochopit pravý smysl života a podle toho žít.

Velké osobnosti dějin o smrti meditovaly. Meditoval o smrti i nedávný papež Pavel VI. Jeho meditace nám může posloužit jako látka k rozjímání nad smrtí vlastní:

 

 

 

„Přišel čas mého odchodu“ (2 Tim 4,6). „Vím dobře, že brzo už budu muset odejít“ (Petr 1,15). „Je konec, přichází noc“ (Ex 7,2).

Přímo se vnucuje, jak je zřejmá nejistota časného života, jeho nevyhnutelný a stále bližší konec. Není moudré zavírat oči před tímto nevyhnutelným údělem, před neblahým rozpadem, který s sebou nese, před tajemnou proměnou, která se nyní v mém bytí naplní, před tím, co se připravuje.

Vidím, že se má reflexe především stává nanejvýš osobní. Kdo jsem? Co ze mne zůstane? Kam jdu? A tedy nanejvýš morální: Co mám dělat? Jaké jsou mé odpovědnosti?

A vidím také, že jsou marné naděje týkající se přítomného života. Pro ten existují: funkční život, přechodné úkoly a očekávání.

Naděje jsou pro to, co je nad ním.

A vidím, že tato nejvyšší úvaha se nemůže konat v osobním monologu, v dramatu, kde temnota nad lidským údělem se zhušťuje, zatím co se zvětšuje světlo. Má se konat v dialogu s božskou Skutečností, odkud přicházím a kam jistě jdu, s lampou, kterou Kristus vkládá do našich rukou pro velký přechod. Pane, věřím!

Hodina přichází. Od nějaké doby již to tuším. Spíše než tělesná únava a vyčerpanost těla, jež může každou chvíli vypovědět službu, je to, jak se mi zdá, drama mého odpovědného úřadu, jež radí jako nejvhodnější řešení můj odchod z tohoto světa, aby se mohla projevit Boží Prozřetelnost a vést církev k lepšímu osudu. Ano, Prozřetelnost může tolikerým způsobem zasahovat do osudové hry okolností, jimž je vystavena má nepatrná osoba. Zdá se mi však zřejmé, že mám být povolán k jinému životu, aby na mé místo nastoupil jiný, zdatnější, který by nebyl spoután přítomnými těžkostmi. Jsem služebník neužitečný!

„Choďte, dokud máte světlo“ (Jan 12,35). Ano, rád bych byl ve světle, až přijde konec. Obyčejně, není-li zatemněn neduživostí, má konec časného života svou temnou jasnost, světlo vzpomínek tak krásných, tak přitažlivých, tak tesklivých, které nám tak jasně říkají, že jsou minulostí, které se už nikdy nevrátí; které se nám vysmívají, jestliže se na ně zoufale připoutáme.

Existuje světlo, které ukazuje, jak iluzorní je život založený na pomíjejících dobrech  a klamných nadějích.

Existuje světlo temných výčitek svědomí, nadále neúčinných.

Je světlo moudrosti, které tuší nakonec marnost věcí a hodnotu ctností, které měly charakterizovat běh života. „Marnost nad marnost!“

Pokud jde o mne, chtěl bych mít na konci souhrnný a moudrý pohled na svět a život. Všechno bylo dar, všechno bylo milost. A jak krásné bylo panoráma, kterým jsme procházeli; příliš krásné, tak krásné, že jsme se jím nechali přitáhnout a okouzlit, vždyť mělo být pro nás znamením a pozváním.

Ale ať je tomu jakkoli, myslím, že mé rozloučení se světem by mělo vyústit ve velkém a prostém projevu uznání či spíše vděčnosti. Přes jeho obtíže, jeho tajemná tajemství, jeho utrpení, jeho osudnou vetchost, je tento smrtelný život jakousi krásnou věcí, vždy originálním a dojímavým divem, událostí, která zasluhuje, aby byla opěvována v radosti a slávě; život – život člověka.

Ne méně hodný radostného úžasu je rámec obklopující život člověka. Tento nesmírný, tajemný, velkolepý svět, tento vesmír s tisíci silami, tisíci zákony, s tisíci krásami, s tisíci hloubkami! Jak okouzlující obraz! Jaká nekonečná úžasnost!

Před tímto zpětným pohledem nás zaplavuje lítost, že jsme dost neobdivovali tento rámec, že jsme nehleděli tak, jak to zasluhují přírodní divy, překvapující bohatství makrokosmu i mikrokosmu. Proč jsem dost nezkoumal, neprobádal, neobdivoval rámec, ve kterém se odehrává život? Jaká neodpustitelná roztržitost! Jaká pokárání hodná povrchnost!

Je třeba, abych aspoň v posledním okamžiku poznal, že tento svět, „který byl Jím učiněn“, je podivuhodný. Ano, já tě pozdravuji a opěvuji v posledním okamžiku s nesmírným obdivem a vděčností.

Všechno je dar. Za životem, za přírodou, za vesmírem, všude stojí Bůh, Boží moudrost.

A ještě něco chci říci při tom jasném rozloučení: za vším stojí láska, jak jsi nám to zjevil ty, Pane!

Obrazem tohoto světa je úmysl, dnes ještě ve své největší části nepochopitelný, úmysl Boha Stvořitele, kterého nazýváme: „Otče náš, jenž jsi na nebesích!“

Díky, Bože, díky a sláva tobě, Otče!

Při tomto posledním pohledu si uvědomuji, že tato okouzlující a tajemná krása je odleskem prvního a jediného světla. Je to přirozené zjevení mimořádného bohatství a krásy, které mělo být uvedením, předehrou, anticipací, vyzváním, abychom hleděli k neviditelnému slunci, které „nikdo nikdy neviděl“; „jednorozený Syn, jenž je v lůně Otcově, ten to zjevil“ (Jan 1,18).

Život zapadá a chýlí se ke konci, tento západ však osvěcuje jeho celý dosavadní průběh. A kromě myšlenky na poslední večerní svět, který je předzvěstí věčného rozbřesku, přichází mi na mysl něco jiného: totiž úzkostlivá touha co nejlépe využít jedenácté hodiny, spolu se spěchem vykonat ještě něco důležitého dřív, než bude příliš pozdě.

Jak mám odčinit a napravit to, co jsem učinil špatně? Jak mám nahradit ztracený čas? Jak mám při této poslední možnosti správně zvolit a rozhodnout, co je  „unum necessarium – jediné nutné“?

Po chvalozpěvu Bohu Stvořiteli a Otci – nastupuje volání po milosrdenství a odpuštění.

Abych aspoň dokázal dovolávat se tvé dobroty, vyznat svou chybu a současně uznat tvou nekonečnou možnost mě spasit: „Pane, smiluj se! Kriste, smiluj se! Pane, smiluj se!

Zde se mi staví před oči ubohá historie mého života. Vidím ho na jedné straně protkaný nesčetnými a mimořádnými dobrodiními vycházejícími z nevýslovné dobroty, kterou, jak doufám, budu moci jednoho dne kontemplovat a „věčně opěvovat“. Na druhé straně vidím jej proniknutý nití ubohých činů, které raději ani nechci připomínat, jak jsou chybné, nedokonalé, stupidní a směšné. „Ty znáš, Bože, moji pošetilost“ (Žl 68,6). Ubohý, bídný život, úzký, nuzný, který tolik volá po trpělivosti, nápravě a nekonečném milosrdenství.

Sv. Augustin říká v jednom souhrnu, který se mi zdá stále nepřekonatelný: „Miseria et misericordia – bída a milosrdenství.“ Kéž bych mohl aspoň nyní projevit úctu tobě, Bože nekonečné dobroty, tím, že se budu dovolávat tvého velkého milosrdenství, že je budu přijímat a oslavovat.

A konečně úkon dobré vůle už nehledět nazpět, ale plnit rád, prostě, pokorně a silně  povinnost naznačenou okolnostmi, v nichž se nalézám podle tvé vůle. Dělat dobře a rychle, radostně všechno, co ty ode mne nyní chceš, i když to nesmírně přesahuje mé síly, i když by mě to stálo nakonec život, v této poslední hodině.

Skláním svou hlavu a pozvedám své srdce. Pokořuji sebe a vyvyšuji tebe, Bože, „jehož povahou je dobrota“ (sv. Lev).

Dovol, abych v tento poslední předvečer ti vzdal chválu, tobě, Bože živý a pravý, který zítra budeš mým soudcem. Dovol mi, abych ti vzdal chválu, kterou si nejvíce přeješ, abych tě oslovil jménem, kterému dáváš přednost: Otče!

Nyní před smrtí, která je učitelkou životní filosofie, myslím, že největší událostí bylo pro mne – stejně jako pro ostatní, kteří měli totéž štěstí – setkání s Kristem, který je život.

Zde by mělo být všechno znovu promeditováno se zjevující jasností, kterou osvětlení smrti dává tomuto setkání. „K čemu skutečně by bylo naše narození, kdyby to nebylo pro naše vykoupení?“ Toto slovo velikonočního zpěvu je kritériem všeho, co má vztah k lidskému životu, k jeho opravdovému a jedinečnému určení, životu, který má smysl jedině v Kristu. „úžasná pozornost tvé lásky k nám!“

Tajemství našeho života v Kristu je divem všech divů. V něm víra, naděje a láska opěvují narození člověka a oslavují jeho skon.

Věřím, doufám a miluji ve tvém jménu, Pane!

A potom se také ptám: Proč jsi mne povolal? Proč jsi mě vyvolil, mne, který jsem tak neschopný, tak chabý, tak ubohý v duchu i srdci!

Vím to: „Co je podle světa pošetilé, to si vyvolil Bůh, … aby se nikdo nemohl chlubit před Bohem“ (1 Kor 1,7-20).

Skutečnost, že jsem byl vyvolen, naznačuje dvě věci: mou bezvýznamnost a tvou milosrdnou a mocnou svobodu. Ani se nezastavila před mými nevěrnostmi, mou bídou, mou možností, že tě zradím. „Můj Bože, můj Bože, odvážím se říci … v extatické radosti budu dost domýšlivý, abych řekl: kdybys nebyl Bohem, byl bys nespravedlivý, protože jsme těžce zhřešili, a ty ses upokojil. Vyvoláváme tvůj hněv, a ty nás vedeš k milosrdenství“ (Fl 40,11-50).

Dávám se do tvé služby, do služby tvé lásky.

Hle, již jsem ve stavu povznesení, který mi nedovolí upadnout zpět do mé instinktivní psychologie ubohého člověka, leda abych si připomenul skutečnost mé bytosti a abych reagoval s neomezenou důvěrou tím, že dám náležitou odpověď: „Ano, ty víš, že tě miluji!“

Stav napětí se mě zmocňuje a upevňuje v trvalém úkonu absolutní věrnosti mou vůli, aby sloužila láskou:  „Miloval až do konce; nedopusť, abych byl odloučen od tebe!“

Soumrak pozemského života, který jsme si snad vysnili jako vyrovnaný odpočinek, má být naopak úsilím o co největší bdělost, oddanost a čekání. Je to těžké, ale je to tak, smrt zakončuje pozemskou pouť a staví most pro veliké setkání s Kristem ve věčném životě.

Sbírám poslední síly a nevzdávám se touhy: plně, zcela se ti obětovat a myslet při tom na tvé slovo: „Dokonáno jest!“

Připomínám si, co řekl Pán Petrovi o jeho smrti: „Vpravdě, vpravdě pravím ti, … až zestárneš, pozvedneš své ruce a jiný tě přepásá a povede, kam ty nechceš.“ Těmi slovy chtěl Ježíš naznačit, jakou smrtí Petr oslaví Boha; a po těch slovech mu praví: „Následuj mne“ (Jan 21,18-19).

Jdu za tebou, Pane, a vidím, že nemohu  skrytě opustit scénu tohoto světa. Tisíce pout mě připoutává k lidské rodině, ke společenství, kterým je církev. Tato pouta se sama zlomí, ale nemohu zapomenout, že žádají ode mne nejvyšší povinnost: „zbožnou smrt“.

Budu si v duchu připomínat způsob, jakým ses, Ježíši, loučil  od časné scény tohoto světa. Budu si připomínat,

že jsi stále předvídal své umučení a často o něm mluvil,

že jsi počítal dobu, která tě oddělovala od „tvé hodiny“,

že vědomí eschatologického údělu naplňovalo tvoji duši i tvé učení,

že v předvečer své smrti jsi pronesl před učedníky slova o poslední Večeři, a konečně

že jsi chtěl, aby tvá smrt byla stále připomínána ustanovením eucharistické Oběti: „Budete hlásat smrt Páně, dokud nepřijde!“

Aspekt, který přesahuje všechny ostatní: vydal ses pro mne – tvá smrt byla obětí; zemřel jsi pro druhé, pro nás. Osamocenost tvé smrti byla naplněna naší přítomností, byla naplněna láskou. Tvá smrt byla zjevením tvé lásky ke svým: „Miloval je až do konce.“

Na konci svého časného života jsi dal dojímavý příklad pokorné a bezvýhradné lásky při mytí nohou; učinil jsi ze své lásky měřítko a nejvyšší přikázání. Tvá smrt byla závětí lásky. Je třeba na to vzpomínat.

Prosím tě, Pane, ještě o jednu milost: aby se má nastávající smrt stala darem lásky k církvi. Mohu říci, že jsem ji vždy miloval. Právě láska k církvi mě vyvedla z mého úzkého a plachého sobectví a postavila mě do její služby. Myslím, že jsem žil jenom pro ni a pro nic jiného. Chtěl bych, aby to církev věděla. Chtěl bych mít sílu říci to  tajemství svého srdce, které se člověk odvažuje vyjevit jen v posledních okamžicích života. Chtěl bych ji konečně uchopit celou, s její historií, s jejím Božím plánem, jejím konečným údělem, s celou její jedinečnou složitostí, její lidskou a nedokonalou bytností, jejími neštěstími a utrpeními, jejími slabostmi a bědami tolika jejích synů a dcer, jejími méně sympatickými aspekty a s jejím stálým úsilím o věrnost, dokonalost a milosrdnou lásku, církev, která je mystickým Tělem Kristovým.  Chtěl bych ji obejmout, pozdravit, milovat ve všech těch, kteří ji tvoří, ve všech biskupech a kněžích, kteří jí pomáhají a ji vedou, ve všech duších, které v ní žijí a jsou její slávou. Chtěl bych jí žehnat. Proto ji neopouštím, nevycházím z ní, ale spojuji se s ní a víc a lépe s ní splývám.

Smrt je přechod do společenství svatých.

Plně si uvědomuji, že bylo mým posláním

lidi volat, zjevovat jim pravdu, učinit z nich syny a dcery Boží a bratry a sestry navzájem;

milovat je láskou, která je v Bohu;

láskou, která z Boha přišla do lidstva skrze Krista, se službou  církve;

láskou, která byla církvi sdělena.

Lidé, miluji vás všechny v Duchu svatém, na kterém jsem já, služebník, vám měl dávat účast. Takto na vás hledím, vás zdravím, vám žehnám, nejsrdečněji těm, kteří jste mi nejbližší. Pokoj vám!

A co řeknu církvi, které vděčím za všechno a která mi byla svěřena? Kéž ti Bůh žehná! Uvědomuj si, jaká je tvá povaha a tvé poslání; uvědomuj si opravdové a hluboké potřeby lidstva a kráčej dál v chudobě, to znamená svobodná, silná a plná lásky ke Kristu. Amen.

Pán přichází. Amen.