Markéta z Cortony

Mauriac, François

 François Mauriac

Markéta z Cortony

18. Opuštěna lidmi...

 V oktávě sv. Františka oznámil Markétě Pán znovu, že se jí mnozí Menší bratři zřeknou. „Budeš temnotou pro oči světla.“ A připojil: „Avšak ti, kteří si myslí, že jsi v temnotě, po tvé smrti tě k svému velkému zahanbení poznají.“

 Aby více poslechla Boha než lidi, uprchla Markéta 1. května 1288 definitivně zvědavému a někdy zlomyslnému davu; proti vůli Menších bratří se stáhla do ubohé poustevny na Mont\'Egidio nedaleko rozvalin kostelíčka sv. Bazila (či sv. Jiljí). Tento kostel byl kdysi postaven kamaldulskými mnichy a v roce 1258 zničen válečníky z Arezza. Cortonská obec jí nad ním postoupila užívací právo s podmínkou, že s tím bude souhlasit Vilém Ubertini, biskup z Arezza. Tento prelát, který byl něco jako malý vojevůdce, nepokládal za nutné světici odpovědět a byl zabit v bitvě u Capaldina, aniž učinil rozhodnutí. Po dvouleté čekací lhůtě jí byla konečně přiřčena poustevna jeho nástupcem Hildebrandem. Avšak Menší bratři od nynějška už nedovolili bratru Giuntovi Bevegnati navštívit Markétu častěji než jednou týdně.

 Don Badia Ventura, kaplan opraveného kostela, jej u jeho kajícnice zastupoval. Poslušná Kristova příkazu nechala Markéta v cele zřídit oltář, který Bůh omilostnil zvláštním požehnáním. „Z lásky k tobě, ty nové světlo, žehnám cele, v níž žiješ skryta z lásky ke mně.“

 Giovanni (Jan) di Castiglione, nový provinciál, zvolený kapitulou v Sieně 1288, nebyl sice žádný vyhlášený odpůrce světice, rozhodl se však nechat ji pozorovat. I bratr Bevegnati se nechal nakazit pochybností, a Markéta zažila bolest, když viděla svého duchovního otce přecházet do tábora odpůrců. Ostatně to nijak nepopírá, vymlouvá se však zbožně na ďábla: „Had, který stále klade své léčky, nezapomněl na vyhrůžku, kterou vyslovil ve vztahu ke mně, vždyť je stále jeho snahou pokoušet vyvolené. Pokoušel se vzbudit v mém duchu rozladění proti tomuto Božímu dítěti; a to tím více, když jsem považoval od ní za nerozumné, že na sebe bere tak přísný život. Vnukl mi přerušit na nějaký čas mé návštěvy. (Tak tedy opustil Markétu z vlastního podnětu, a ne na příkaz provinciála?) Ona však nijak neztratila svou mírnost a nikdy se nepřestala za mne modlit k Pánu.“ Zdá se, že dobrý bratr ve skutečnosti vyl s vlky. Je třeba přiznat, že Markétina neznalost míry zarazila všechnu lidskou rozumnost. „Když jsem viděl, v jak smutném stavu bylo její strávené tělo, které zničily posty, slzy, bičování, kající pás a všechny možné bolesti, měl jsem strach, že brzy zemře. Toto doznání prozrazuje strašlivou bezradnost zpovědníka.“

 Nedůvěra Menších bratří se měla ještě stupňovat, nikdy však nepřešla do otevřeného nepřátelství. Po Giovannim di Castiglione, jenž zemřel 1290, následoval bratr Filippo, který bez prodlení sáhl k radikálnímu opatření: vypověděl bratra Bevegnati do kláštera v Sieně; tam zůstal Markétin zpovědník sedm let. Kajícnice nyní vstoupila do temné noci, která jí byla předpověděna. Tato františkánská duše, která ve světě nevisela na ničem než na řádu, do něhož náležela, viděla nyní, že je podezřívána, když ne zavržena, a do jisté míry veřejně poznamenána od těch, kterým ji Kristus svěřil. Jedna z dam, které se jí nejvíce ujaly (snad jedna z Moscari), šla tak daleko, že ji nařkla z nevázaného způsobu života. Pán přikázal Markétě, aby nikomu nevyprávěla o pohrdání, které vůči ní projevila tato žena.

 I křesťanská poslušnost zná tragické konflikty. Nelze popřít, že odpověď všech mučedníků, že je lépe poslouchat Boha než lidi, otevírá dveře i bránu každému bloudění vlastního úsudku. Neboť i když je pravda, že Bůh tu a tam mluví přímo k duši, přece ji dobrá víra nechrání před nebezpečím sebeklamu, neboť svědkem jejího rozhovoru s Bohem je pouze ona sama. „Řekni svému zpovědníkovi mým jménem,“ uložil Kristus Markétě, „aby na tebe nenaléhal opustit poustevnu ležící u skály; ať napíše bratru Giovannimu, aby si tuto změnu pobytu nebral za záminku odejmout ti jeho péči.“ Když však bratr Giunta slyšel tento příkaz, ihned zapochyboval o pravosti vnitřních slov, která mu sdělovala. A třebaže kvůli tomu patrně pociťovala hořkost, nic z toho se neprojevuje v listu, který mu napsala, když se zdržoval v konventu v Sieně, a který nám bratr Giunta uchoval.

 Opuštěna lidmi, cítila se Markéta opuštěna i Bohem; neboť následování Krista musí dospět až k výkřiku ukřižovaného Syna: „Otče, proč jsi mě opustil?“

 Bratr Giunta se však už nestará o noc, kterou nyní Markéta prochází a v níž duše dospívá k Bohu cestou posledního, úplného zbavení se všech věcí, ano i posvátných radostí, které pocházejí od Něho, avšak nejsou On sám. Nikdy jí není Bůh tak blízko, jako když se zdá, že se jí zřekl, a nikdy není tak blízko k tomu, přijmout ji do sebe, proměnit ji v sebe, jako v okamžiku, kdy ji zcela obnažuje, vyprazdňuje ji od ní samé.

 Francois Mauriac

 Margareta von Cortona

 St. Benno-Verlag GMBH Leipzig 1984

  Lizenzausgabe 1947 Paulusverlag Fribourg

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM

(pokračování)