Slotwiński, Tadeusz OFM

 V mešní prefaci o slavnosti sv. Františka celebrant zpívá: „Tys svého služebníka Františka, který kráčel úzkou cestou svrchované chudoby a pokory, pozvedl k nejvýš dokonalému životu podle evangelia. Když zahořel serafickou láskou, nechal jsi ho radovat se nevýslovně z každého díla tvých rukou...“ Jsme stvořeni a zrozeni z lásky Boha; on si nás zamiloval jako první, když jsme ještě byli hříšníky. Stali jsme se hodnými této lásky, byli jsme k ní pozváni a jsme schopní ji přijmout. Nejdříve je třeba přijmout lásku Boha a uvěřit v ni. Bůh si nás první zamiloval. Nabýváme hodnoty díky jeho lásce.

 František Boha, který je Dobro a Láska, pokorně prosil o takovou lásku, aby mu ji mohl odplatit: „Ať uchvátí spalující a sladká síla tvé lásky, prosím tě, Pane, mou mysl a odtrhne ji ode všech věcí pod nebem, abych zemřel z lásky k tvé lásce, protože ty jsi zemřel z lásky k mé lásce“ (Ubertino da Casale, Strom života - 2095).

 Bůh mě miluje nezištnou láskou, neboť mě stvořil z lásky, a třebas jsem slabý člověk, nepřestává mě milovat. Jeho lásce stačí se otevřít. Bůh si nás zamiloval věčnou a nejněžnější láskou, láskou nejbohatší, neboť šla až k sebeobětování. Bůh chce naši lásku i proto, aby nás také učinil šťastnými. Dal nám srdce schopné milovat, a od tohoto srdce žádá jen lásku. Bůh říká: Synu, dcero, dej mi své srdce, a současně zjevuje člověku nekonečnou lásku svého srdce. Boží láska nás vede k údivu a ohromení.

 František ponořený serafickou láskou v Bohu myslil především na jeho lásku a na jeho otcovství, které ho podivuhodně přitahovaly k němu, a byl šťastný, když se mohl ponořit do rozhovoru s ním. Miloval ho celým srdcem a bezmeznou důvěru vkládal v Boží Prozřetelnost. Láska ve svém důsledku přitahuje k sobě lásku, neboť láska vyžaduje vzájemnost. Boží láska a dobrota jej podněcovaly.

 Proto František napsal: „Milujme všichni z celého srdce, celou duší, celou myslí, vší silou a mocí, všemi silami ducha a těla, vší náklonností a žádostí, z hlubin srdce, všemi svými touhami a celou svou vůlí Pána Boha, který nám všem dal celé své tělo, celou duši a život a stále nám je dává. On nás stvořil a vykoupil a jen on nás svým milosrdenstvím spasí; on nám ubohým a bídným, ošklivým, nestálým, nevděčným a zlým lidem prokázal všechno dobré a ještě prokáže. Nic jiného tedy nežádejme, nic jiného si nepřejme, v ničem jiném nenacházejme zalíbení než ve svém Stvořiteli, Vykupiteli a Spasiteli, jediném pravém Bohu“ (Nepotvrzená řehole 23, 69-70).

 V této řeholi světec z Assisi napsal: „Jménem lásky, kterou je Bůh, prosím všechny bratry, aby odstranili všechny překážky a nedbali na starosti a obtíže, aby tak podle svých nejlepších sil očištěným srdcem a ryzí myslí sloužili Pánu Bohu, jeho milovali, klaněli se mu a ctili ho, neboť to on žádá nade vše“ (Nepotvrzená řehole 22, 60).

 František plakal a volal: „Láska není milovaná, láska není milovaná!“ Nevyčítal by mi náhodou Ježíš, co se stalo s mou první láskou: „Mám proti tobě, že jsi upustil od své první lásky“ (Zj 2,4)?

 V životě je třeba prožít určité výjimečné dobrodružství lásky s Bohem, zakusit jeho blízkost a srdečnost. Je totiž možné krásně mluvit anebo zpívat o Boží lásce - a sám zůstat vlažný nebo studený. Chci-li poznat velikost božsko-lidské lásky, je třeba postavit se před Ježíšovy jesle, pod jeho kříž a podívat se do očí Ukřižovanému a jeho lásce. Spatřit v Eucharistii Ježíšovo nesmírné ponížení, jeho velikou oběť a bezmezné odevzdání se člověku. Jeho nevýslovná utrpení a rány jsou důkazem nesmírné lásky.

 Sv. František, sv. bratr Albert a Matka Tereza z Kalkaty nám říkají: Milujte Boha, milujte, až to bolí! Říkáme svému Bohu: „Tolik tě miluji, ale nevychází mi to!“ Každá láska začíná okouzlením. Okouzlení Bohem je důležitá etapa života. Zamilování se do Boha nemůže pominout. Láska vyžaduje námahu a oběti. Láska, to je především věrné plnění Boží vůle, čili zachovávání jeho přikázání a věrné konání toho, co se mu líbí. Láska, to je rovněž ochota k oběti. Máme vydávat svědectví o prvním místě Boha v našem životě, a to znamená každý den mu zasvěcovat dostatek času, abychom mu projevili lásku a vydali svědectví o jeho lásce.

 Ten, kdo miluje, chce být blízko milované osoby, mít ji před očima, zadívat se do ní a nosit ji v srdci. Rozmlouvejme s Bohem! Modlitba je srdečným společenstvím s Bohem, o němž vím, že mě velice miluje. Začnou-li chybět setkání a rozmluvy s Bohem - bude to důkaz, že moje láska vyhasíná. Milovat znamená mít čas pro milovaného Boha. V každé lásce existuje určité bláznovství. Sv. Maxmiliána nazývali „bláznem Neposkvrněné“. Láska ráda staví přání, nedělá to však strojeně. Zamilovaní mají vždy málo času. Nikdy však nepočítají, zda se vyplatí, nebo ne. Ježíš a František celé noci trávili v rozmluvě s Bohem.

 Papež Jan Pavel II. ve své první encyklice Redemptor hominis napsal: „Člověk nemůže žít bez lásky. Je sám sobě nepochopitelnou bytostí a jeho životu chybí smysl, nepozná-li lásku, nesetká-li se s ní, nezakusí-li ji, nepřivlastní-li si ji nějak a neprokazuje-li ji sám aktivně druhým“ (10).

 Člověk nemůže žít bez lásky, neboť jeho základním přáním je „milovat a být milován“. Láska je přirozenou potřebou člověka. Pro člověka není nic tragičtějšího než vědomí, že je nemilován, odmítnut. Když se cítím milován Bohem, potom mám pocit vlastní hodnoty a důstojnosti. Je třeba si přiznat, že i já velice potřebuji lásku - chci být milován. Potřebuji ji dokonce víc než si to zasluhuji.

 Člověk se může řádně rozvíjet jen v ovzduší lásky. Ten, kdo ví a cítí, že je milovaný, dokáže se obětovat. Láska dává našemu životu smysl. Hodnotu člověka určuje jeho srdce. Člověk je schopný spojit se upřímnou láskou s Bohem; může se s ním spojit a zamilovat se do něj. Nejdříve se však musí přesvědčit, že je Bohem milován. Sv. Jan Evangelista píše: „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám“ (1 Jan 4,16). Člověk chce zakusit lásku, chce být milován, aby mohl milovat. Potřebuje zakusit blízkost Boha, jenž je Láska sama. Potřebuje zakusit jeho lásku.

 Bezprostředním subjektem vztahu naší lásky se stává živá Osoba Ježíše Krista. V něm se k nám totiž způsobem nejvíce lidským přiblížil Bůh a umožňuje milovat ho lidskou láskou. V každém z nás se musí prohlubovat toto vědomí, že Ježíš mě bezmezně miloval, dal za mne svůj život a povolal ke spáse. Bůh zůstává vždy konečným cílem usilování a nejhlubších přání lidského srdce. Jen Bůh dokáže uspokojit hlad a žízeň našeho srdce. On je doplněním člověka a jeho neklidného srdce, dokud to nespočine v Bohu.

 Cílem lidského srdce je Bůh. On je však větší než touhy našeho srdce. V našem srdci je takové místo, takové zákoutí, které žádná lidská bytost nedokáže vyplnit. „Bůh je větší než naše srdce“ (1 Jan 3,20).

 Ježíš okouzlil a nadchnul sv. Františka. Zamiloval ho do sebe, dobyl jej a učinil svým proto, aby ho sebou naplnil, obohatil, obšťastnil a do krajnosti nasytil. Jedině Ježíš byl s to utišit všechen Františkův hlad, touhy, potřeby a tesknoty. Chudičký zde na zemi prožil toto nádherné dobrodružství lásky s Ježíšem. To Ježíš ho rozpálil serafickou láskou.

 V Kristu František miloval Boha celým srdcem a kladl ho nad každou jinou lásku, když miloval všechny a všechno Ježíšovým srdcem. Proto říkal: „Můj Bůh, moje všechno!“ Sv. Bonaventura mohl o Františkovi napsat, že „na způsob nebeských duchů po žebříku Jakubovu buď vystupoval k Bohu, nebo sestupoval k bližním“ (Legenda Maior 13,1 - 1222).

 I když Chudičký stále měl na mysli věci nebeské, nezapomínal, že na světě žije vedle lidí, na které se díval jako na dílo Boha, společného Otce; v každém člověku viděl bratra a sestru a chtěl, aby se všichni stali Božími přáteli. Zvlášť miloval chudáky a nepřátele. V lidech viděl živý obraz své Lásky - Krista, a proto ke všem choval pocit lásky, cenil je a vždy chtěl jejich dobro. V Listu všem věrným křesťanům zdůraznil: „Milujme své bližní jako sami sebe. A kdo to nechce nebo nedokáže milovat je právě tak jako sebe, ať jim aspoň nedělá nic zlého, ale ať jim prokazuje dobro“ (4 - 190). Láska k bližnímu je nejlepším ověřením hodnoty a velikosti křesťana, podrobení se Kristovu učení a nejvýmluvnějším důkazem lásky k Bohu. Ve večeřadle Ježíš prohlásil: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35).

 Wladyslaw Smólski napsal knihu o sv. Františkovi s velice výmluvným titulem: František rozdává slunce. Čím je slunce pro svět? Zahřívá prochladlé, osušuje slzy, hojí rány, vtiskuje radostný polibek na tvář, dotykem svého tepla a svými paprsky oživuje a rozjasňuje život, vzbuzuje štěstí, naději a přináší radost. Především pak slunce má odvahu „vidět“, zahledět se v oči člověka.

 Dříve než František začal svou sluneční službu světu, podíval se do očí člověka - vždyť „oči, to je člověk“ - aby v nich spatřil to, co svět tak často nevidí anebo vidět nechce - aby v nich spatřil Boha, Krista, bratra, aby v nich spatřil Boží dítě a poutníka, který musí vykonat dlouhou a namáhavou cestu, aby uviděl jeho radost a zdraví, ale i velkou a vážnou, protože nevyléčitelnou chorobu, aby v nich spatřil touhu po dotyku lidské dlaně, po upokojujícím lidském slovu, po dobrotě srdce.

 Proto snáze pochopíme jeho vztah k malomocným, neboť každý z nich byl pro něj Kristem, jehož rány s láskou omýval a jemně ošetřoval a s nímž společně požíval pokrm. Chápeme jeho nesmírnou tesknotu v hodině smrti po těch dnech, v nichž sloužil malomocným, i slova jeho Odkazu: „Pán dal mně, bratru Františkovi, abych takto začal dělat pokání: Když jsem ještě vězel v hříších, zdálo se mi nesnesitelně hrozné, měl-li jsem se setkat s malomocnými. Proto sám Pán mě dovedl mezi ně a prokazoval jsem jim skutky milosrdenství. A když jsem od nich odcházel, pak to, co se mi zdálo hořké, proměnilo se mi v sladkost pro duši i tělo.“

 Ten, kdo následuje Krista a Františka, má se na každého člověka dívat Kristovýma očima. A potom spatří, že člověk je dílem Boha a jeho obrazem. Pak spatří Ducha Svatého vznášejícího se nad ním, na jeho čele Kristovu krev a při něm anděla strážného. Když se bude dívat na člověka Kristovýma očima, všimne si rovněž jeho pomíjivosti, utrpení, která ho nepřestanou provázet od kolébky až do hrobu.

 Slunce, které všechno vidí, všechny osvěcuje a ohřívá, všem slouží, všechny těší, pro všechny se spaluje...! Co nespatřilo slunce, které od stvoření provází naši matku zemi a její obyvatele? Vidělo svaté i hříšníky, bohaté i chudé, smutné i nešťastné, zbožné i rouhače, vidělo kolébky i rakve, pole života, radosti a zábav, ale i pole smrti, pole bitev a hřbitovy. A na žádném tvoru ani člověku nešetřilo svým teplem, svým jasem a svou září. Toto milované a dobré slunce také zacházelo!

 Byla-li cesta sv. Františka slunečná, pak proto, že to byla cesta pokoje a dobroty. O Chudičkém z Assisi je možno říci tak jako o Ježíšovi: „Všude, kde procházel, konal dobrodiní“ (Sk 10,38), čili rozdával slunce. Krásné a dobré je slunce a hodné písně, jakou vyzpíval na jeho chválu serafický František: „Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce, neboť on je den a dává nám světlo, je krásný a září velkým leskem, vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem“ (Sluneční píseň - 263).

 Legenda říká o sv. Janu Evangelistovi, Ježíšově milovaném učedníku, že ještě dnes je možno zaslechnout tep jeho srdce, když se přiloží ucho ke kameni na jeho hrobě. Františkovo srdce bilo a dodnes bije rytmem lásky, soucitu, dobroty v srdcích jeho následovníků. Je třeba být dobrý ke všem.

 Nesmíme zapomínat, že každý, kdo se s námi setká na své cestě, má vidět, že se setkal se samotným Kristem; s jeho dobrým srdcem, s jeho očima, ústy, dlaněmi, nohama..., neboť nespočetně steziček vede ze srdce každého člověka k srdcím druhých. Každá se v dané chvíli může stát mocným průvodcem života a pravidlem života.

 Bratra Alberta se hluboce dotkl osud bezdomovců, tuláků, vyděděnců. Nedokázal odporovat přání pečovat o ně, aby i oni mohli zakusit lásku bratrských srdcí a pocítili, že jsou lidmi stvořenými k Božímu obrazu a podobě.

 Maxmiliána Kolbe pohnul k oběti nářek spoluvězně, otce zneklidněného o svou rodinu, ženu a děti. Světec z Niepokalanowa zahynul smrtí hladem v osvětimském bunkru, aby zachránil otce rodiny Františka Gajowniczka a lidstvu vrátil víru v dobrotu lidského a františkánského srdce.

 Svatý František miloval každého člověka, zvláštní zalíbení však měl v těch, kteří se ocitli v obtížné situaci, kteří trpěli jakýmkoli nedostatkem věcí potřebných k životu a byli nuceni přebývat v osamocenosti. Sv. Bonaventura uvádí, že „naprosto ničeho nešetřil, plášťů, hábitů, knih, ba ani oltářních pláten. Všechny ty věci by byl rozdal, jen aby učinil zadost povinnosti dobroty. Nezřídka, když potkal chudé s těžkými břemeny, podkládal svá slabá ramena, aby jim ulevil“ (Legenda Maior, 8,5 - 1144).

 Protože se Chudičký choval k Pánu Bohu se synovskou láskou, miloval také všechno to, co je dílem jeho rukou, co pochází od Boha. Pokládal zvířata i neživou přírodu za účastné podivuhodné jednoty všeobecného bratrství. Miloval je opravdu, neboť ho přibližovali k Stvořiteli.

 Tento cit byl tak silně odplácen, že bylo možné soudit, že se nám znovu objevuje pohled na pozemský ráj, kde zvířata, věci i lidé tvořili společně jako by jednu rodinu. „V každém uměleckém díle chválil umělce, ve stvořeném světě viděl jeho Stvořitele. Všechna díla Páně mu byla důvodem k radosti“ (2 Cel 165 - 750), „tento muž plný Ducha Božího neustával dobrořečit Tvůrci za všechny živly a tvory“ (1 Cel 80 - 459).

 „Všemohoucí, věčný Bože, když (František) zahořel serafickou láskou, nechal jsi ho radovat se nevýslovně z každého díla tvých rukou, vyznamenal jsi ho posvátnými jizvami a dal jsi nám v něm obraz našeho ukřižovaného Pána Ježíše Krista“ (preface o slavnosti sv. Františka).

 Tadeusz Slotwiński OFM

Glos sw. Franciszka 3/2001

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM