Mlčoch, Lubomír OFS

(Český dekachord 1642)

„Otec miluje Syna a všecku moc dal do jeho rukou. Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává“  (Jan 3, 36).

Ve francouzském městě Angers se konala konference o dialogu mezi světovými náboženstvími - končila 15. září, v neděli, kdy se ve všech katolických kostelech po celém světě četlo naučení našeho Pána, že máme odpustit nejen sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát… Těsně před odjezdem se mi dostala do rukou anotace knihy „Spor o Abraháma. Co Židy, křesťany a muslimy spojuje a co je rozděluje“ (Karl-Josef Kuschel, překlad ve Vyšehradu 1997). Na konferenci mne nejvíce oslovila přednáška profesora a kněze Patricka de Laubier, který je „otcem zakladatelem“ Mezinárodní asociace pro křesťanské sociální učení. Přednáška měla titul „Svatá země mezi násilím a mírem“.  

    Prosinec je jako každý rok měsícem radostného očekávání a těšení se na narození Syna Božího. Pro přátele sv. Františka  je těšení se na Dítě Ježíše přímo součástí spirituality, jak ostatně dokládá krásná tradice jesliček a betlémů. Tradice u nás v Čechách tak dávná, a přece stále tak živá, živá mezi „betlémáři“ - mezi tvůrci betlémů - i námi obdivovateli, dětmi menšími i většími. Tradice, která podepírá naději, že s pohanstvím nás Čechů to není až tak beznadějné, že naše srdce zůstávají otevřena pro Toho, kdo „byl bohatý nade vše, a přece chtěl pro sebe a svou Matku, nejsvětější Pannu, vyvolit chudobu“ (sv. František: List všem věrným křesťanům, část 1.O Slově Otce). Avšak všichni cítíme, že mezi radostnou zvěstí o narození tolik očekávaného Mesiáše, jehož příchod na svět spojili andělé s chválou Boha a s pokojem mezi lidmi, a mezi nepokojem dnešního světa je propast. Může Bůh mít v nás lidech stále zalíbení? A co vnímáme jako Tajemství a paradox nad paradoxy, že  totiž nepokoj a násilí se snad nejvýrazněji manifestuje právě ve Svaté zemi…     

    Patrick de Laubier, jehož sociologické práce a studie dokládají prorockého ducha, tvrdí toto: Svatá země a události s ní spojené daleko přesahují rámec Blízkého a Středního východu. Naopak: jsou středem světového dění, neboť se netýkají jen konfliktu v mezinárodních politických vztazích, ale jsou průsečíkem tří monoteistických náboženství, k nimž se tak či onak hlásí polovina populace naší planety Země od severu na jih a od východu na západ. Budoucnost světa, ať již jde  o rozměr politický, spojený s bojem proti terorismu, nebo rozměr ekonomický, s bojem o ložiska nafty, ale především pokud jde o rozměr spirituální, nuže, ve všech těchto aspektech je Svatá země rozhodujícím místem, v tom nejlepším i v tom nejhorším slova smyslu. Je tomu tak proto, že politická řešení, která se stále hledají - bez viditelného výsledku - nemají šanci, dokud nedojde ke změně smýšlení, mentality. Mír předpokládá obrácení…   

     Svatou zemí prochází jakási pomyslná osa světa („axis mundi“ je název mé poslední promoční promluvy v Karolinu k absolventům mezinárodních studií). Fyzikálně geografická osa je osou, podle níž se  otáčí naše matička země a přináší to opakovaně a přitom neopakovatelně krásné  střídání ročních dob. Avšak duchovní osa spojující zemi s nebem a nás lidi s Bohem,  tato duchovní osa prochází Svatou zemí. A kolem této osy „se točí“ celé mezinárodní vztahy… Jak příznačné: o tom, že Jeruzalém má být považován za hlavní město Izraele, jedná Senát nejmocnější země (na druhém konci světa) a zákon o tom podepisuje prezident Bush - a to krátce před „politickým požehnáním“ vojenského útoku na Bagdád, Babylon našich časů…  

     Izraelské kmeny začaly pronikat do Palestiny 1200 let před naším letopočtem. Praotec Abrahám je podle jednoho z nejstarších vyprávění Starého zákona praotcem nejen Izáka jako pravého syna a představitele vyvoleného národa, ale i „nepravého syna“ a z dědictví vyloučeného Izmaele, jímž má začínat rodová větev arabských národů. Před dvěma tisíci lety se v Betlémě narodil a v Jeruzalémě byl ukřižován Ježíš Kristus, a zde se zrodila první křesťanská obec, k níž patřila i Matka Boží. Židovská válka v letech 66-70 po Kristu a vzpoura proti nadvládě Římanů - tehdejší mocnosti č.1 tehdy známého světa - skončila pádem Jeruzaléma. Z Chrámu nezůstal kámen na kameni, jak to sám Pán předpověděl, a vyvolený národ skončil na téměř dvě tisíciletí v diaspoře, ztratil svou Svatou zemi. Teprve po strašlivém holocaustu ve druhé světové válce, jímž tragicky vyvrcholilo tisícileté rozporuplné soužití židů rozptýlených v zemích „křesťanské civilizace“,  teprve za tuto cenu se objevila a realizovala myšlenka návratu vyvoleného národa do Svaté země. Původní záměr byl umožnit vznik židovského státu - což znamenalo v historii naprosto výjimečné uznání územních práv po dvou tisíciletích (!) - a přitom respektovat právo Palestinců na vlast a vlastní stát. Garanty a „třemi sudičkami“ tohoto řešení byly Spojené státy v osobě presidenta Roosvelta, Velká Británie jako mandatorní správce území a konečně Organizace spojených národů poté, kdy se ukázalo, že Britové na úkol nestačí… Nuže, tento původní záměr se nepodařilo naplnit, na jeho realizaci jsou všechny zmíněné a jakékoli další mocnosti tohoto světa krátké…       

     Mohammed založil nové náboženství islám - nové vůči křesťanství a tím spíše nové vůči židovství - když se roku 610 prohlásil za proroka jediného pravého Boha - Alláha. Islám je ochoten Krista přijmout jako „jednoho z proroků“, ale nic víc. Jako Syn Boží a Mesiáš je Kristus nepřijatelný pro muslimy stejně jako pro židy. Na obou svářících se stranách se politická a vojenská moc snaží využít a zneužít náboženství, snahy o sloučení synagogy a státu a mešity a státu jsou jasně patrné i u politiků, kteří sami na nic - kromě sebe - nevěří, kteří jsou sami agnostici… Nenávist mezi potomky nepravého a pravého syna Abrahámova je taková, že se pro chování izraelské armády objevil dokonce tak strašný termín - strašný po Hitlerovi - jako „žido-nacismus“.

     V Jubilejním roce, kdy si křesťané - a s nimi celý svět - připomínali 2000 let od narození Ježíše Krista, navštívil Svatý otec Jan Pavel II. také Svatou zemi. Tam - v týdnu, kdy slavíme svátek svatého Josefa, snoubence Panny Marie, ochránce Svaté Rodiny a patrona církve - Jan Pavel II. řekl v přítomnosti „šéfů“ křesťanských, židovských a muslimských církví: „Náboženství není a nesmí se stát záminkou pro násilí, zvláště ne tehdy, když náboženská identita je totožná (koinciduje) s identitou etnickou a kulturní.“   

     Později - po 11. září 2001 - volá Svatý otec: „Kdy dojde konečně k pochopení, že soužití izraelského lidu a Palestinců se nemůže zrodit z utíkání se ke zbraním? Ani atentáty, ani zdi separace, ani represe nepovedou ke spravedlivému řešení konfliktu…Nic nemůže ospravedlnit ty, kdo zabíjejí civilní osoby…“  Násilí ve Svaté zemi již ohrožuje i základní právo na svobodu vyznání a kultu, věřící přestávají mít volný přístup k místům modlitby… Jak tomu bude asi o letošních svátcích vánočních ve Svaté zemi? 

    Mezi účastníky konference v Angers se těšili zvláštní pozornosti a přízni tři hosté z Indie: pomocný biskup z Madrasu, kněz Tovaryšstva Ježíšova a univerzitní profesor. Pozornost všech se na ně soustředila nikoli pro jazykovou vytříbenost, hloubku pronesených myšlenek, ba ani pro exotičnost vzezření. Všichni jsme cítili, že jsou to oni, kdo na konferenci reprezentují chudé tohoto světa, pro které především se Král králů narodil jako chudé dítě. K mému úžasu se ukázalo, že v diecézi Madras jsou tři kostely zasvěcené Pražskému Jezulátku. Asociace rozhodla, že příští výroční konference se bude konat na začátku září 2003 v Praze. Mezitím došlo již i k upřesnění místa: bude jím „Casa Edith Stein“, klášter a hotel italských sester karmelitek, které přišly do Prahy z Florencie. Dům nese jméno ženy, doktorky filosofie, karmelitánské řeholnice, mučednice a světice, „křesťanky z židů“, kterou ani křest nezachránil před rasovou nenávistí a holocaustem. Téma pražského jednání není dosud uzavřeno: námět na český sociální list „Pokoj a dobro“ přednesený francouzskými účastníky, narazil na nesoulad v jednom bodu, jímž je tíživé dědictví minulosti poslední války a toho co po ní u nás následovalo - vyhnání sudetských Němců… Svěřme, prosím, tuto věc modlitbám a přímluvám ke sv. Františkovi, sv. Editě Steinové - a zvláště Pražskému Jezulátku.

Lubomír Mlčoch OFS

 

 

 

 

 

 

 

 

"Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst…"  /Lk 4, 18/