Jáchym, Radim OFM, Alexa, Petr OFS

Ne bez důvodu nazval František svůj řád bratrstvem (fraternitas). Všechna práce Menších bratří a sester na Božím království se musí uskutečnit v duchu křesťanské bratrské lásky, totiž lásky Kristovy. Poukážeme na některé prvky, které mohou mít zvláštní význam právě v naší době.

1. „Neboť k tomu jsme povoláni, abychom léčili zraněné, obvazovali chromé a napravovali bludy. Mnozí se nám mohou zdát učedníky ďábla, ale jednou budou učedníky Krista“ (Leg3dr 58). Pravá láska má neochvějnou víru v dobrotu lidí! Serafický světec nemohl jasněji ukázat, jak jeho bratři mají přijímat všechny lidi v duchu Kristovy lásky. Ten, kdo je jako syn nebeského Otce bratrsky připoután ke každému člověku v Ježíši Kristu, bude všechny milovat. Nikoho nemůže ponechat v bludu, nad nikým nesmí zoufat. Ať přijmou laskavě každého, kdo k nim přijde, přítele či nepřítele, zloděje nebo lupiče (Nep. řehole 7). To je láska z oné nepochopitelné lásky Ježíšovy, která se nám zjevuje v evangeliu a která má nadchnout život utvářený evangeliem.

 

 

2. „A kdykoli vidíme nebo slyšíme, že lidé mluví nebo dělají zlé, nebo urážejí Boha, pak dobrořečme, dobře čiňme a chvalme Boha, který je veleben na věky. Amen“ (Nep. řehole 17). To je výrok sv. Františka plný významu. Apoštol se každodenně setkává se zlem ve světě. Stojí přímo uprostřed života lidí. Taková zkušenost může vést k pesimistické rezignaci, k ochromujícímu zklamání, k lhostejnosti. Menší bratr se má tomu všemu vyhnout prostřednictvím své příznačné lásky. Je bratrem všech lidí, i hříšníků. Jako bratr se má s nimi cítit solidární. Proto tím, že koná dobro před Bohem, bere na sebe viny lidí, svých bratří. Bolest jeho lásky ho má pohánět, aby se postavil před Boha místo hříšníka. Místo bratří lnoucích k tomuto světu má mluvit a konat dobro a vzdávat chvály Pánu. Každá apoštolská zkušenost má tímto způsobem proniknout do existence Menšího bratra před Bohem, a tam se proměnit v oslavu Boha. Slova sv. Františka kazatelům je rovněž podněcují, aby se chránili rozčilovat se nebo hněvat pro hřích nebo špatný příklad druhého; neboť ďábel chce hříchem jednoho zkazit mnohé (Nep. řehole 5); protože hněv a rozčilování jsou překážkou lásky v nich i v druhých (Řehole 7). Ten, kdo má před očima tato světcova slova, zůstává v bratrské lásce. Kdo působí rozruch a urážky, kdo posuzuje a odsuzuje, není bratrsky nastaven. Jedná povrchně a nedívá se na věci v jejich podstatě. Proto František chce, aby bratři mluvili a konali dobro a vzdávali chvály Pánu. Na tomto základě mají hodnotit sebe samy a růst své lásky. Mají překonávat zlo dobrem. V apoštolátu pod znamením bratrství má se vždy říkat: jestliže vidíš, že ostatní jsou hříšníci, polepši se sám. Každá záporná zkušenost by se pro Menšího bratra měla stát silnějším podnětem pro nasazení všech svých sil pro Boží království.

 

 

3. Duch bratrství vyžaduje od františkánského apoštolátu především svědectví lásky, opravdovou lásku. Stačí odvolat se na Františkova Napomenutí, kde objasňuje toto svědectví lásky a předkládá je pro praktický život stále novými výrazy (zvl. Napomenutí 4-9, 11-12, 17-21, 23-25, 28). I když se vztahují ve vlastním smyslu na život bratrstva, obsahují i pastorační pokyny, poučují bratry, jak uskutečňovat svědectví lásky v apoštolátu a tím je učinit specificky františkánskými.

 

 

4. Téma je samo o sobě nevyčerpatelné. Dotkneme se ještě zvlášť jen jednoho prvku: Podle způsobu stanoveného evangeliem František posílal své bratry na apoštolské cesty po dvou. Víme také, že sloužili hlásání Božího slova ve skupinách po sedmi nebo po deseti. Zřejmě i tu mělo být uchováno opravdové bratrství. Patrně pro křesťany oné doby, kteří chtěli žít podle způsobu sv. evangelia, bylo ještě spontánnější a tedy patřilo k obsahu víry to, co lidé naší doby znovuobjevili v jeho světské podobě jako týmová práce. Tato poznámka klade na přední místo další prvek: Apoštolát nesmí být nikdy věcí individuální.

Podíl nasazení jednotlivého bratra musí být vždy podporován celým společenstvím: jeho modlitbou a obětí, jeho zainteresovaností a účastí, plány a úvahami vypracovanými společně. V apoštolátu Menší bratr nikdy nesmí být osamělým velikánem, který přečnívá bratrstvo. V řádu sv. Františka každá apoštolská činnost musí být nesená a jakoby ohrazená celkem bratrstva.

 

 

podle: Kajetán Esser OFM, Temi spirituali, VII. Cura pastorale e apostolato, II. 3.

 

 

 

 

 

 

Síla bratrského společenství

 

 

 

Láska bratří a sester má vyvěrat ze společného pramene, totiž z Ježíšovy velké lásky k nim (Nep. řehole 11), a má převyšovat lásku mateřskou, postavenou jako vzor (Nep. řehole 9; Řehole 6). Má to být aktivní a konkrétní láska; povzbuzující text o mateřské lásce je založen na souvislosti s materiálními potřebami; musíme, tak jako matka, pomáhat jeden druhému sehnat to, co potřebujeme sami k jídlu, k ošacení, střechu nad hlavou. František naléhal na své bratry, aby k sobě byli bratrsky otevření, především v praktických situacích každodenního života. Neměli milovat jeden druhého krásnými slovy, ale svým konkrétním chováním (Nep. řehole 11). Co víc, tuto lásku nelze vidět příliš idealisticky. Často bude spočívat v trpělivosti, vzájemné podpoře (zvláště vůči nemocným) a v milosrdenství, které umí odpouštět. Bude snášenlivá a bude přijímat různé druhy osobního projevu. Musí vyloučit rozčilování nebo hněvání se na druhé, stejně jako pomlouvání, hádky, ponižování, urážky a posuzování. Máme se stále snažit vžívat se do postavení druhých, abychom se naučili, jak jeden druhému udělat radost. Chování všech má být inspirováno přikázáním evangelia: Jak byste chtěli, aby druzí jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. Pravá poslušnost zrozená z lásky je vzájemná služba, kterou všichni jeden druhému dluží. Když se bratři snaží žít takovým způsobem podle Božího vzoru, který je vyjádřen v evangeliu, a vnášejí jej do svého života, potom žijí v pravé poslušnosti. Často není snadné rozlišit mezi radami bratřím, jak se mají chovat k sobě navzájem, a těmi, které se týkaly jejich vztahů k ostatním lidem. Kdo dokáže pomoci aspoň pochopit závažnost tohoto tématu v dnešní době? Všude je cítit opravdová potřeba pravého bratrství, které by mohlo být místem usmíření, lásky a společenství širšího než rodinný kruh, jenž je běžně příliš úzký a rozpadává se. Církev, jejímž posláním je být společenstvím bratří a sester, zakouší tuto touhu ve všech svých částech, a mnoho malých buněk se nachází v procesu hledání společenství v inspirovaném růstu. Uprostřed společnosti, která směřuje k tomu, být stále více neosobní, technokratická, bezcitná a hrozivá, je existence takových skupin s jejich důrazem na svobodu, osobnost a lidská pouta znamením naděje a potřebné záruky. Společnost, kde jsou život, dobra, starosti a hledání sdíleny, kde každý má uznanou a přijatou tvář, je snem všech mužů a žen. Je však zároveň nezbytným znamením, že pokud začnou právě teď, mohou začít žít. Není nejnaléhavějším úkolem pro ty, kdo jsou oživováni Františkovým charismatem: vytvářet společenství každý den a nechávat je otevřené pro ostatní - všechny naše bratry a sestry, pro křesťany i ostatní? V církvi se objevuje vážná otázka; nemáme my, zvláště ve spojení s muži a ženami, žijícími obyčejný život, přinášet pomoc a podporu naší zkušenosti těm, kteří zkoušejí a hledají? A naopak my budeme schopní přijímat a být probouzeni a vybízeni přítomností a budoucností. Ta reálná pravda, která nám byla dána, je tu proto, abychom ji sdíleli s ostatními, s každým.

 

 

podle: Kajetán Esser OFM, Temi spirituali,

 

 

 IV. Impegno alla liberta, III. 2,

 

 

Thaddée Matura, Poslušnost a bratrské společenství –

 

 

 Znamení bratrství

 

 

Radim Jáchym OFM

 

 

 

Boží slovo vytváří evangelně osobu a fraternitu

Mezi Božím lidem a Božím slovem existuje vzájemná sounáležitost: Boží slovo neexistuje bez lidu a lid bez slova. Boží lid je lůnem, ve kterém se rodí Slovo, avšak zároveň Boží slovo rodí Boží lid; společenství tedy nemůže existovat bez Slova, protože v něm nalézá svou totožnost.

 

Také mezi Františkem a Božím slovem je niterný a hluboký vztah. František začíná svou cestu obrácení nasloucháním Božímu slovu a umírá při naslouchání Božímu slovu. Od životopisců víme, že bratr František se v celém svém životě jevil jako člověk, který se „stal nasloucháním“ Božího slova, jež pro něho bylo „svátostí“, „znamením“ a „obrazem“ přítomnosti Boží a zvláště přítomnosti Božího Syna. Proto František ví, že nasloucháním Božímu slovu naslouchá Pánu; když uctívá Boží slovo, je si jist, že ctí samotného Pána, který je pronáší. Pro něho je Boží slovo, když se mu naslouchá s vírou, „duch a život“ nejen proto, že nám dovoluje „vidět“ a „poznat“ Božího Syna, jenž je tělesně přítomen v eucharistii, ale také proto, že přináší v konkrétním každodenním životě zkušenost setkání s živým Kristem. Proto můžeme tvrdit, že Františkův evangelní život se zrodil, dozrál a byl chráněn Božím slovem a Písmem svatým. Zvláště evangelia byla „učebnicí“ Františkovy formace, knihou, která umožnila setkání s Kristem. Důvěrný vztah k Božímu slovu byl pro něho natolik radostnou a úchvatnou zkušeností, že přecházela v blaženost: „Blahoslavený řeholník, který nalézá radost a potěšení jen v přesvatých slovech a dílech Božích a přivádí jimi s veselou myslí lidi k Boží lásce“ (Nap. 20,1-2).

 

 

Je možné si všimnout, jaké silné pouto existuje také mezi františkánskou fraternitou a Božím slovem. Takže nejenom František počal a porodil ducha evangelní pravdy díky zásluhám té, která počala Slovo plné milosti a pravdy, ale také sama fraternita se rodí z naslouchání Božímu slovu, jak vyznává sám František ve svém Odkazu: „Pán, [který se zjevil Františkovi při poslouchání evangelia] mi dal bratry“ (Odkaz 14). Fraternita se živí Božím slovem a má Boží slovo za nejvyšší řeholi: „Řehole a život menší bratří je zachovávat svaté evangelium našeho Pána, Ježíše Krista“ (Řehole 1,1, srov. též Řehole SFŘ 4).

 

 

Jaký je náš postoj k Božímu slovu?

 

 

Řídí Boží slovo naše volby, živí naši modlitbu a zaznívá v naší evangelizaci?

 

 

A opět nás František vybízí, poté, co nás pozval k „uctívání“ Božího slova, abychom byli naslouchající fraternitou, která je mu poslušná: „Naslouchejte, synové Páně a moji bratři ... Nakloňte ucho vašeho srdce a poslouchejte hlas Božího Syna“ (List celému řádu 5).

 

 

Jeden z charakteristických rysů naslouchání Božímu slovu, podle Františka, je okamžitá poslušnost. Pro něho je naslouchání a poslušnost jedna a táž skutečnost; jedno je neoddělitelné od druhého. Takže naslouchání Božímu slovu v Duchu se pozná ve „svatém působení“. Toto je zárukou, že naslouchání Božímu slovu bylo oživeno Duchem: když jsme schopni navracet je Nejvyššímu, kterému náleží každé dobro, „slovy i příkladem“. Abychom toho dosáhli, jsme vybízeni konat rozjímavé čtení Božího slova, pokrm pro život, modlitbu i každodenní cestu obrácení.

 

 

Jsme voláni, abychom měli stále srdce obrácené k Pánu a abychom se stále modlili k Pánu s čistým srdcem: tyto priority je možno dosáhnout jen skrze slova Pána našeho, Ježíše Krista, který je Slovo Otcovo, a slova Ducha svatého obsažené v Písmu svatém.

 

 

V těchto posledních letech se v mnohých rozvinul živější a bezprostřednější kontakt s Božím slovem: ve společenství se sv. Františkem a s celou církví máme pokračovat v této cestě se stále novou intenzitou a nacházet v Božím slově znamení udávající směr, světlo, které osvětluje cestu, kořen, jenž dává stabilitu, vhodnou příležitost ke své evangelní obnově pro dnešek a pro oživení naší apoštolské tvořivosti.

 

 

z Dopisu generálního definitoria OFM ze 4.10.2002

 

 

 vybral a upravil Petr Alexa OFS