Pospíšil, Ctirad Václav OFM

         Víme, že Ježíš je Spasitel, tajemství jeho osoby a jeho díla proto vytvářejí dokonalou jednotu[1]. Skvěle tuto identifikaci mezi osobou, jejím dílem a významem toho všeho pro nás shrnuje apoštol Pavel: “On se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením“ (1 Kor 1,30)[2]. Jestliže tedy platí, že tajemství Ježíše Krista se vymyká vyčerpávající systematizaci, pak totéž zcela logicky musí platit i pro tajemství spásy, kterou Kristus přinesl a svým dílem naplnil. To však neznamená, že není možné žádné porozumění tomu, jak je to se spasitelským významem Kristova života a jeho díla.

            “Je jisté, že nejsme s to plně porozumět tajemství vykoupení, nicméně určité pochopení je nejen možné, ale zároveň si ho vyžaduje povaha vykoupení, které se vztahuje k otázce pravdy, k poslednímu cíli člověka a celého stvoření[3]."

            Když pojednáváme o tajemství vykoupení a spásy, do hry vstupuje nejen christologie a trinitologie, ale nevyhnutelně také antropologie, problematika stvoření[4] i eschatologie. V této souvislosti nesmíme zapomínat na pneumatologický rozměr spásy, vždyť celé Kristovo dílo míří k vylití Ducha svatého na učedníky a určitým způsobem i na veškeré stvoření. Zprostředkování plodů spásy se děje skrze svátosti, a ty jsou velmi úzce spjaty s tajemstvím Kristova těla, tedy církve[5]. K tomu přistupuje i problematika milosti, lidské svobody, otázka spolupráce člověka na díle vlastního zbožštění. Výše citovaný dokument navíc ještě zmiňuje i otázku zjevení, které je spasitelským darem osvobozující pravdy (srov. Jan 8,32)[6]. Zjevení nepředstavuje pouhou informaci, nýbrž v posledním důsledku je sebedarováním Boha člověku, jak tomu skvěle učí dogmatická konstituce Dei verbum, 6:

            “Božským zjevením chtěl Bůh projevit a sdělit sám sebe a věčná rozhodnutí své vůle o spáse lidí, aby jim  dal účast na božských darech, které zcela převyšují lidskou chápavost."

            Víme již velmi dobře, že tajemství Kristova vykupitelského a zjevitelského díla se koncentruje ve velikonočním tajemství a zvláštním způsobem v jeho utrpení a smrti na kříži. Ježíšovo totální sebedarování je svátostí Božího sebedarování člověku, jehož pravzor se nalézá věčně v lůně imanentní Trojice. Díky reálnému znamení realizovanému Ukřižovaným se vnitrotrinitární Boží život nejen zjevuje, ale také >>vylévá<< do stvoření, které na něm smí mít určitý podíl. Hovořit o tajemství kříže s sebou tedy nevyhnutelně nese přímé dotýkání se tajemství živého Boha, které zcela pochopitelně přesahuje naši chápavost (srov. Fil 4,7)[7]. Když se zabýváme soteriologií, nacházíme se jakoby v srdci celé křesťanské teologie. Vždyť podle Jana Pavla II. platí, že “křesťanství je náboženstvím spásy, tedy soteriologické náboženství"[8].

            Po tom, co jsme řekli, se nelze divit, že samo tajemství spásy v Kristu nám jakoby stále unikalo. Obdobně jako tajemství Muže z Nazareta přesahuje všechny christologie, tak i samo tajemství spásy přesahuje každou sebelépe vypracovanou soteriologii. Proto se také zdá, že neexistuje žádné prohlášení magisteria, jež by toto tajemství beze zbytku definovalo, i když nechybí celá řada výroků, které se touto centrální otázkou naší víry zaobírají[9]. Nemělo by nás tedy udivovat, že jednotlivé pokusy teologů o systematické promyšlení tohoto mysteria se vzájemně poměrně značně odlišují.

            Vzhledem k tomu, čeho všeho se tajemství, jímž se zabýváme, dotýká, je nutno velmi dobře rozlišovat jednotlivé aspekty nauky o spáse i relace mezi soteriologií a ostatními tematickými celky systematické teologie.

            Ježíš z Nazareta je “Pánem všech" (Sk 10,36; srov. Řím 10,12) a “Spasitel světa" (Jan 4,42; srov. Sk 13,23). Oba christologické tituly vyjadřují význam osoby a díla Ježíše z Nazareta pro člověka. Jedná se o význam objektivní, který nezávisí na tom, jaký postoj k němu člověk zaujme, ani na tom, jestli svobodně přijme nebo odmítne tuto nabídku spásy. Z řečeného vyplývá, že je třeba jasně rozlišit objektivní a subjektivní aspekt soteriologie[10]. Pokud použijeme obrazné vyjádření, můžeme říci, že na stromě kříže je dost “ovoce spásy" pro všechny lidi. Nikdo však není nucen po tomto ovoci sáhnout a okoušet ho[11]. Nacházíme se tedy jakoby na prvním rozcestí úvah o tajemství spásy. Když někdo přijímá Krista jako Spasitele, pak je v tom zahrnuto tajemství lidské svobody i tajemství milosti. Jedná se tedy o záležitosti spadající do pojednání o křesťanské antropologii nebo o milosti, a proto se na následujících stránkách touto záležitostí nemůžeme přímo zabývat. Dále tedy půjdeme cestou, která nás povede směrem do hlubiny tajemství objektivního spasitelského významu Kristovy osoby a jeho díla.

            Jaký je však význam slova >>spása<Obecně platí, že spása je osvobození od zla[12]. Východiskem je tedy nějaká negativní situace, kterou člověk zakouší a z níž chce vyjít do situace úplně opačné, tedy veskrze pozitivní. Tento proces se uskutečňuje jednak díky vnějšímu zásahu spásonosné moci, nebo díky úsilí člověka, nebo kombinací obojího. Je nesporné, že každý člověk se musí nějak vyrovnat s tajemstvím zla. Tato zásadní antropologická danost se odráží ve skutečnosti, že všechna náboženství a také mnohé filozofické systémy se určitým způsobem pokoušejí o vysvětlení tajemství zla a zároveň nabízejí nějaký způsob spásy[13]. Pojem spásy je tedy ve velmi úzké závislosti na zlu, od něhož osvobozuje. Například pro Izraelity v Egyptě spása znamenala osvobození ze situace poroby a nesvobody. Pro nemocného člověka je spásou uzdravení. Pro člověka, který prožívá silný pocit viny, je osvobozením odpuštění a usmíření. Zlo tedy určitě není pojem jednoznačný, stačí připomenout jeho různé formy: zlo fyzické, ekonomické, etické, náboženské - to je hřích, který z určitého hlediska přesahuje pojem etického zla[14]. Tato mnohoznačnost zla s sebou nevyhnutelně nese i mnohoznačnost pojmu >>spása<<.

            Když hovoříme o spáse, musíme se ptát, o jakou spásu se jedná, o jakém osvobození je řeč. Zlo, od něhož člověk touží být osvobozen, nejenom že determinuje typ spásy, která je očekávána, ale promítá se zcela pochopitelně i do představy spasitele nebo osvoboditele. Veřejné působení Ježíše z Nazareta je klasickým příkladem konfliktu mezi odlišnými pojetími spásy a různými představami o spasiteli. Lze tvrdit, že Ježíš byl odmítnut především proto, že byl jiným spasitelem a že přinášel jiný typ spásy, než si přáli a představovali jeho současníci.

            Pojetí spásy jako osvobození od zla se odráží i v následující myšlence Pavla VI.:

            “Jádrem a středem radostné Kristovy zvěsti je spása, velký Boží dar, který nejenže znamená osvobození od všeho toho, co člověka utlačuje, ale je zejména osvobozením od hříchu, od zlého ducha, v radosti, že poznáváme Boha a že Bůh zná nás ...[15]"

            Spása jako osvobození od zla má tedy v zásadě dva stupně, které spolu úzce souvisejí, ale které je nutno velmi dobře rozlišovat. První stupeň osvobození je vnitrosvětský a plně odpovídá lidským touhám. Izraelité volali k Hospodinu, aby je osvobodil z poroby a otroctví (srov. Ex 2,22). Abrahám toužil po vlastním synovi, na němž a na jehož potomstvu by se mohla splnit zaslíbení daná Hospodinem. I Ježíš odpovídá na tuto touhu člověka po osvobození četnými podivuhodnými zásahy ve prospěch chudých, marginalizovaných, podceňovaných, zavrhovaných, nemocných, posedlých, ba dokonce i těch, kdo již zemřeli. Tuto první a velice důležitou, i když z určitého hlediska přípravnou etapu celého procesu, si dovolíme označit jako spásu podle člověka[16]. Její důležitost tkví v tom, že člověk při ní intenzivně zakouší Boží dobrotu a lásku. Na tomto základě pak může mít pevnou důvěru v to, že Hospodin jedná zásadně v jeho prospěch. Jestliže Nejvyšší tolikrát a tolika způsoby zasahoval a zasahuje ve prospěch člověka, ani křesťané tento rozměr spásy rozhodně nesmějí podceňovat nebo dokonce opomíjet[17]. Koneckonců i sám Ježíš v Matoušově evangeliu činí z praktického nasazení pro potřebné a chudé základní kritérium vstupu do Božího království (srov. Mt 25,31-46). Navíc je evidentní, že tomuto rozměru spásy velmi dobře rozumějí i lidé, kteří stojí mimo církev a neobdrželi zatím velkolepý dar víry. Tento rozměr spásy je však sám o sobě neúplný. Kdyby spása měla pouze tento vnitrosvětský rozměr, nebyl by náš obraz Boha Spasitele vlastně pouhým průmětem našich v zásadě antropocentrických přání?[18] Byl by pak takový >>bůh<< opravdu někým, kdo nás reálně přesahuje?

            Druhá etapa se týká osvobození od hříchu, od nadvlády zlého ducha a zahrnuje zároveň i celý proces zbožštění. To vše vyžaduje od člověka dokonalý přerod, změnu smýšlení. Vždyť do zaslíbené země nevstoupí, kromě spravedlivých Jozue a Káleba, kteří se zcela oddali Hospodinu, nikdo z generace, jež vyšla z Egypta (srov. Lv 32,5-15). Starý člověk musí projít pravým přerodem, musí zemřít a “znovu se narodit" (srov. Jan 3,7; Řím 6,3-), musí se zcela vydat do rukou Stvořitele a Spasitele, který v něm chce dokonat svoje dílo. Na tomto stupni Hospodin požaduje po člověku vnitřní proměnu srdce (srov. Mk 1,15), sebepřesažení a zřeknutí se vnitrosvětské logiky vlastnění a moci (srov. Mt 5,1-; 19,23-25), absolutní důvěru projevující se poslušností. Proč to všechno? Protože plná spása není nic jiného než dokonalé spodobení člověka s Bohem, zbožštění, obnovení a dokonání Božího obrazu v člověku. Tento obraz však může v člověku napravit a dokonat pouze Hospodin[19], proto si dovolujeme nazvat tuto etapu: spása podle Boha[20].

            Cesty dokonání tohoto velkolepého přerodu jsou pro nás často nepochopitelné a mohou se nám v určitých situacích zdát i nelogické, jako bychom byli vedeni temnotou. To proto, že cíl dění leží za hranicemi tohoto světa v eschatologické plnosti, a tak padají zákonitosti vnitrosvětské užitečnosti. V této fázi je nesmírně důležitá pevná důvěra v Hospodina, a tato důvěra se může opírat především o stále živenou vzpomínku na zkušenost spásy podle člověka. Příkladem spásy podle Boha může být Abrahámova zkouška (srov. Gn 22,1-19). Bůh od něj totiž zcela nepochopitelně požadoval oběť jeho jediného a tolik milovaného syna Izáka. Odměna je nesmírná a Abrahám ji snad ani dost dobře nemohl pochopit, vždyť obětováním Izáka se jeho srdce úchvatně spodobilo se srdcem Boha Otce, který tak miloval svět, že dal svého jediného Syna (srov. Jan 3,16). Podobně i čtyřicetileté putování lidu po poušti na první pohled odporuje lidské logice. Uvedené příklady nejsou ničím jiným než průmětem tajemství kříže do konkrétního lidského života, který tak nabývá zcela nových, tedy věčných dimenzí.

            Problém takto pojímané spásy tkví v tom, že ji lze přijmout jedině ve víře. Skutečnost hříchu a nebezpečí věčné vzdálenosti od Boha v nenaplněnosti, kterou nazýváme věčným zatracením, poznáváme jedině díky světlu zjevení[21]. Zároveň vidíme, že pravá křesťanská soteriologie je velmi úzce spjata s eschatologií a s vědomím vážné hrozby, že člověk se opravdu může minout se svým pravým cílem, kterým je Bůh sám. Řečeno velmi prostě: kdyby neexistovala tato tragická možnost, od čeho by nás Kristus vlastně vykoupil? Další výtěžek našich úvah spočívá v tom, že o tomto druhu spásy lze jen velmi obtížně hovořit před těmi, kdo nemají dar víry. Když budeme před nevěřícím vydávat svědectví o spáse podle Boha, nebude nám s největší pravděpodobností rozumět; pokud by chápal, pak nemůže být zcela nevěřící. Soteriologie je velmi úzce spojena s antropologií. Pojímání člověka nutně odpovídá i to, jak bude nahlížena spása. Z křesťanského hlediska se bude redukce člověka na jeho pouze vnitrosvětskou neboli horizontální dimenzi nevyhnutelně promítat do stejné redukce spásy pouze na její dimenzi podle člověka.

            “Pokušení dneška spočívá v tom, zredukovat křesťanství na lidskou moudrost a udělat z něho současně nauku příjemného života. Ve značně sekularizovaném světě nastoupila >>postupná sekularizace spásy<<, za kterou se bojuje jistě ve prospěch člověka, ale člověka, který je rozpolcen a omezen na horizontální dimenzi. My naproti tomu víme, že Ježíš přišel, aby přinesl úplnou spásu; spásu, která chce vykoupit celého člověka a všechno lidstvo, a otevírá mu úžasné horizonty Božího království[22]."

            Není bez zajímavosti, že sám marxismus je vlastně pokusem o radikální ateistickou spásu podle člověka. Všechny vyhraněně reduktivní soteriologie typu spása podle člověka mají vždy velmi blízko k nějaké ideologii, která není v zásadě ničím jiným než soteriologií modelovanou podle člověka, podle jeho egoistických, rasových, nacionalistických, třídních, mocenských, ekonomických a jiných choutek. Krach takovýchto ideologií v posledních desetiletích jenom dokládá praktickou neúnosnost reduktivních antropologií a pseudosoteriologií, které programově odmítají transcendentní dimenzi člověka, a právě proto končí na první pohled paradoxně v hluboké totalitě a v pravém zotročení člověka. Falešná a zmrzačená spása je cestou do pekel útisku, války, genocidy, nesvobody, je to typický výplod civilizace smrti, kultury člověka, který se dělá bohem[23]. Uznání transcendence v člověku je základní ochranou proti takovému zotročování. Pravá praxe křesťanů ve směru spásy podle člověka, křesťanská charita, je nakonec podmíněna uzdravením a proměnou lidského srdce, tedy spásou podle Boha.

            “Bůh nevstupuje do dějin v lomozu revoluce, nýbrž svou milostí posiluje ducha a srdce lidí, svěřuje jim poznání a má je k tomu, aby pracovali v síle živé víry na budování spravedlivějšího světa. K tomu je však třeba, aby od zlých sil byl osvobozen celý člověk. Z tohoto důvodu opravdové obrácení a obnova lásky k Bohu a k bližnímu představují reálnou cestu k osvobození[24]."

            Práce na lepším světě, vnější působení křesťanů v tomto světě ve smyslu spásy podle člověka, je podmíněno jejich vnitřním obrácením. Tato práce se pak stává jakoby svátostným znamením proměny a vnitřního osvobození jejich srdce, svátostí přicházející spásy podle Boha. Soteriologie tedy není pouze nauka, je to také praxe života ve svobodě synů a dcer Božích, praxe lásky k Bohu a k bližnímu.

                                                            Ctirad Václav Pospíšil  OFM