Jáchym, Radim OFM

 Každé lidské společenství nemá jen svou přítomnost, kterou žije, ale i minulost, z níž čerpá, minulost dávnou i nedávnou. Františkánský řád nežije jen Františkem, Antonínem a Bonaventurou, ani pouze dneškem, ale i bratry, kteří utvářeli její historii docela nedávnou, bratry, kteří ještě dnes jsou její legendou.

 Jednou z legend nedávné minulosti naší provincie byl bratr Aleš Zlámal, její dlouholetý ministr a potom sekretář. Necítím se schopný podat jeho celkový obraz, i když leccos jsem slyšel jak od něho samého tak od jeho vrstevníků, ani jsem s ním nikdy nežil v jednom domě. Ale těch pár vzpomínek, které na něho mám, by, myslím, zapadnout nemělo. Nebudu mluvit o událostech, ale o bratru Alešovi jako „bratrovi“.

 První setkání si zapamatoval jen on a víckrát mi je připomínal. Bylo to na pohřbu provinciála otce Metoda Řezníčka v Jihlavě v červnu 1970, když jsem obcházel kostel sv. Jakuba a vyhlížel některého bratra, k němuž bych se mohl hlásit. Bratr Aleš si všiml toho neznámého člověka, který postával možná podezřele, ale spíš smutně, a zapamatoval si ho.

 Potom byl bratr Aleš zvolen provinčním ministrem a tím dána „zelená“ přijímání tajných bratří. Byl jsem zařazen mezi kandidáty, dojížděl za o. Baptistou a o. Aloisem, ale provinciála jsem stále osobně neznal. Tak jsem se jednou za ním rozjel do Cetechovic, „abych z vlastní zkušenosti poznal Petra, a pobyl jsem u něho“ (Gal 1, 18). Věděl jsem jen, že bydlí „u sester“, myslel jsem, že u svých rodných, a když jsem vystoupil z autobusu, zamířil jsem ke kostelu a ptal se místních žen, které se zdály vypadat na zbožné farnice, na otce Zlámala. Dohadovaly se, že „to bude asi ten v zámečku“, tak jsem pochopil a víc se neptal.

 Otec Aleš mě přivítal svým bodrým moravským způsobem, zavedl k sobě, rozpovídal se a vyptával. Vůbec jsem neměl dojem „představeného“, ale přítele (ostatně, byl jen o dvaapůl roku starší než já). Ve svém zatížení jsem začal prohlížet jeho skrovnou knihovnu, a když jsem zjistil, že tam má po nějakém zemřelém bratrovi františkánský breviář (latinský se sešitky), nesměle jsem se ho zeptal, zda bych nemohl dostat... a už jsem ho měl! Větší dar, po kterém jsem roky toužil, mi nemohl dát. A když viděl, že jsem „zatížen“ na knihy, začal se ptát: „Bratře, co tohle? máš tohle?“ a začal si svou knihovnu „čistit“, až jsem ho brzdil a skromně odmítal...

 Povídali jsme až do večere, ale k deváté bez okolků prohlásil: „Bratře, půjdeme spát! A ráno nám něco při mši povíš,“ dal mi evangelium, odebral se na lože a víc si mne nevšímal. (Mladé novicky chodívaly poslouchat za dveře, jak chrápe.) Evangelium o rybolovu po Ježíšově zmrtvýchvstání mi nic neříkalo, a zmalomyslněl jsem. Pomalu se mi ujasnilo, že je to totéž, co jsem před časem zažil na Šumavě... a šel jsem  také spát. Ráno jsem poprvé v životě „kázal“ na paralelu apoštolů, kteří nevěděli, že ten člověk na břehu je Ježíš, a unavení se vlekli s prázdnou lodí, s naší horskou túrou v dešti, kdy jsme nevěděli, že kousek dál je chata: v obou případech „Pán byl blízko“, jenže my jsme nevěděli... Při kázání mi bylo hrozně: staré školské sestry zvyklé na profesory a doktory, v první řadě se novicka dívala z okna ven... O. Aleš, jak jsem pak pochopil, mě takhle „zkoušel“. Po obědě mě vyprovodil pěšky pět kilometrů až do Střílek k autobusu.

 Konečně přišel termín obláčky. Přijel jsem do Prahy do bytu o. Inocence na Národní, o. Aleš tam byl také, spali jsme spolu na rozkládacím gauči: provinciál a kandidát. „Bratře, máš hábit?“ vyděsil mě otázkou. Kde bych k němu přišel?? „Nevadí, dám ti svůj!“ Tak jsem byl na Vysoké u Mělníka oblečen do provinciálova hábitu - měl jedinou výhodu, že jsem se do něj v zimě vešel i se zimníkem. Ale stejně jsem ho při nejbližší příležitosti vyměnil za skromnější.

 Jako novice mě o. Aleš „načerno“ využíval. Přišly nové latinské generální konstituce, dal mi za úlohu přeložit je. Když jsem dílo odevzdal, a novicmistr o. Alois mě pak s těmi novými generálními konstitucemi seznamoval, nemrknul jsem ani okem, tu a tam jsem se zeptal na něco, co mi nebylo jasné. Po čase jednou o. Alois povídá skleslým hlasem: „Ale ty to stejně znáš, když jsi je překládal!“ Ujistil jsem ho, že je pro mě důležité dozvědět se, jak to „běhá“ v praxi.

 Noviciát utekl. Postěžoval jsem si o. Alešovi, že to vlastně žádný noviciát není, když ho dělám „excurrendo“; podíval se na mě a řekl: „Bratře, vždyť ty máš už dvacet noviciátů za sebou!“ s narážkou na léta čekání. A tak jsem složil první sliby, které jsem poctivě obnovoval každý rok, a protože o rok přede mnou byli bratři Michal a Marek, a různé obřady neměly být současně, byl jsem všelijak odsunován, až obnova slibů po dvou letech měla být další den ráno, takže jsem se o. Aleše zeptal: „Propustíte mě na noc z poslušnosti?“ Opět se na mě podíval svým typickým způsobem a odtušil: „Bratře, ty jsi stále v poslušnosti!“

 Tak jsem bez úrazu vnitřního i vnějšího dospěl k slavným slibům, a protože provinciál nemohl die cadente po třech létech - jak jsem toužil, protože to bylo moje výročí křtu - tak mi nabídl buď dva týdny před nebo dva týdny po. Dříve s dispensí jsem nechtěl, tak to vyšlo na svátek sv. Anežky 2. března, při zasedání provinčního definitoria v Liberci. O. Aleš to ovšem mezitím zapomněl, naštěstí mu to o. Inocenc připomenul, a tak jsem skládal slavné sliby do rukou provinciála před celým definitoriem.

 A začala práce: učit filosofii mladé bratry a sestry, nejdříve v Praze a Liberci. Při jedné návštěvě se mě o. Aleš  zeptal, kam bych chtěl ještě jezdit přednášet, zda do Brna nebo Bratislavy. Bylo mi jasné, že z jižních Čech jedině do Brna, a snesl jsem mu řádku argumentů. Pokýval hlavou a uzavřel to se svéráznou logikou: „Tak tedy do Bratislavy!“ Jako poslední naději jsem přinesl jízdní řád, ale ukázalo se, že mám ideální autobusové spojení tam i zpět. A tak jsem „pendloval“ i do Bratislavy.

 Pak jsem se začal s o. Alešem vídat častěji jako provinční definitor, přes jeho demisi jako ministra po infarktu následkem výslechu na StB, ale i dál, to už v Roztokách a v Praze. Nemohu říci, že bychom se nějak zvlášť osobně sblížili - byli jsme jinak zaměřeni, a rozdíl mezi otevřenou hanáckou povahou a zamyšlenou jihočeskou byl příliš velký. Vážil jsem si jeho kladných rysů, nemohl jsem přehlédnout jeho organizační i jiné slabosti. Ale když jsem se ptal sám sebe, kdo v naší provincii má nejvíce ze sv. Františka - pak to byl bratr Aleš. František byl jistě jiný, avšak Aleš s ním měl mnoho společného, především to kouzlo, kterým oba oslovovali nové bratry. Dát jim soustavnou výchovu, to bylo věcí jiných.

 Léta ubíhala, oba jsme zestárli. Když před třemi lety bylo jasné, že se jeho transitus blíží, velmi jsem toužil ještě ho navštívit, a podařilo se, i víckrát. Naposled to bylo před rokem: při osobním loučení se na mě podíval a pomalým hlasem řekl: „Tebe jsem měl vždycky nejraději!“ Vyrazilo mi to dech: věděl jsem, že to nebyla fráze, ale musel jsem delší dobu přemýšlet, kde k tomu přišel - v čem jsme si byli podle něj blízcí (já bych něco takového nedokázal vyjádřit, to spíš o otci Inocencovi)? Až postupně jsem pochopil: Jestliže říkám, že bratr Aleš měl nejvíce ze sv. Františka, pak on zřejmě vycítil u mne, že mně opravdu jde na prvním místě o to františkánské, ne o jiné věci - a v tom jsme si byli blízcí. Pán si ho zbytečně neodvolal k sobě v den oktávy transitu sv. Františka. Snad si to jednou vysvětlíme tam nahoře u nohou našeho serafického Otce.

 Radim Jáchym OFM

 

 

 

 

Dopis z Kazachstánu, misijního působení bratra Aleše:

 

 

 

Vážený otče provinciále,

drazí bratři františkáni!

S upřímným smutkem jsem přijal zprávu, že nebeský Ženich si pozval na věčnou svatební hostinu Vašeho otce a bratra Aleše, který celý svůj život zasvětil spáse nesmrtelných duší. Neodradily ho ani totalitní režim ani dálky, které bylo třeba za nimi zdolat.

Velký podíl měl také při zrodu misie tady v Kazachstánu, kde obětoval čtyři roky svého řeholního života ve věrném následování svatého Františka v jednoduchosti a pokoře.

Byl pro nás příkladem pravdivého misionáře, který ochotně dával svůj život ke chvále Boha a pro spásu lidí. Pamatujeme ho jako žijícího v naději, kterou stále s úsměvem povzbuzoval naději druhých. Nestačila mu jeho země, ale měl srdce stále otevřené odejít tam, kde ho Pán chce.

Ať mu Pán nyní dá tu šťastnou Věčnost, pro kterou on sám žil a ke které všechny vedl.

Spolu s Vámi prosím Všemohoucího, aby mu odpustil možné poklesky a co nejdříve ho přijal mezi své věrně v nebi.

V bratrské lásce spojený a v modlitbě pamatující

+ Jan Pavel Lenga MIC

biskup Karagandský