Mauriac, François

Francois Mauriac

Markéta z Cortony

19. ... a opuštěna i Otcem

 Avšak zkouška, která na ni přišla ze strany Menších bratří, neznamenala pro Markétu nic ve srovnání s jinou opuštěností; to je ta strašlivá zkouška svatých, ta, která přispěla k smrti sv. Terezie z Lisieux víc než tuberkulóza, ono peklo, které neušetří ani jednu ze stravujících se duší.

 Mistr předpověděl své služebnici: „Budu s tebou, a nebudu s tebou. Dám ti oděv své milosti, ale budeš se domnívat, že jsi ho zbavena, neboť třebaže budu v tobě zcela přebývat, nebudeš mě moci poznat.“

 Neskryl jí svůj úmysl, že ji povede na vyšší stupeň: „Dostala ses přes první stadia, kterými lze získat mé zalíbení. Chci, abys pokračovala v poznávání mého bytí. Jako jsem na kříži zahalil svou moc, tak se před tebou skrývám, abys sama objevila, čím jsi beze mne...“

 Chtěl ji strhnout s sebou tak daleko, jak jen to může snést ubohý tvor, aniž by zemřel - až na práh, kde mu nezůstává nic jiného než přechod do věčného života: „Ó dcero, jejíž láska musí bojovat s tolika rozpory a která bude v nebi korunována, protože jsi víc než kterýkoli jiný tvor měla soucit s mým krvavým utrpením a víc než jiní jsi oplakávala mou smrt, moje dcero, já jsem byl v hlubokém žalu a i ty budeš zarmoucena. Reptali proti mně; poneseš stejný osud. Nyní jsem v slávě, a i ty tam budeš jednoho dne vyvýšena. Avšak říkám ti ještě jednou: tvé utrpení se zdvojnásobí.“

 Když jí takto předpovídal, co ještě měla vytrpět, ukázal jí cestu, kterou šli velcí mystikové, dříve než se jim dostalo podílu na nevýslovných slastech přetvářejícího sjednocení: „Dcero trápení, slávy a velikosti, přijde na tebe takový zmatek, že se nejen budeš považovat za daleko vzdálenou od stupně mého zalíbení, který jsem ti přislíbil, ale že dokonce budeš považovat za ztracené ty stupně, kterých jsi už dosáhla.“

 Ani Markéta nebyla ušetřena toho, zažít a přemoci vzpouru přirozenosti proti tomuto neúprosnému Pánu, tomuto Bohu, jenž - jak to nazývá Pascal – „tolik miluje těla, která trpí“. Jako všichni její bratři a sestry ve svatosti znala démona, jak uvidíme; ne tak, jak my ho známe, z jeho našeptávání (při kterém ho lze sotva rozpoznat od našich vlastních chyb); ona zachytila jeho bytí, viděla ho tváří v tvář. A nikdy nebyl tak strašný jako tehdy, když jí projevoval soucit: „Ó ty nejnešťastnější ze všech žen pod nebem,“ našeptával jí, „jakého pána ty to máš? Za kým jdeš s tak velikým úsilím a s tak vytrvalou odvahou? Ke komu jsi připoutala své srdce jedinou a tak výlučnou láskou? Ten, kterého miluješ, tento Ježíš, kterého dnem i nocí hledáš, pro kterého křižuješ své tělo vším myslitelným mučením, je tak krutá modla, že svou lásku dává jen těm, kdo kvůli němu všecko opustili a zcela se zničili!“

 Krutá modla! To hrozné slovo padlo, určitě zaznělo v jedné z oněch hodin temných jako nejčernější noc, v nichž duše objímá Boha už jen v temnotě víry, kterou napíná celou sílu své vůle, aby věřila v lásku, kterou již nedokáže rozeznat.

 Markéta tak plně odumřela všemu, co skýtá uspokojení smyslům, že ji v tom žádný tvor nikdy nepřekonal. Avšak bezpochyby se ještě neprobojovala k onomu druhému umírání, které směřuje k duchovním rozkoším a vnitřním útěchám. Neoprostila se ještě od zla, které charakterizuje Jan od Kříže, když mluví o duších, jež sice hledají Boha, avšak „suchost, vyprahlost, vnitřní utrpení a chudobu ducha si oškliví jako smrt a místo nich hledají obšťastňující styk s Bohem, uspokojení duše, zkrátka všechno, co se nedá nazvat ani sebezapíráním, ani chudobou ducha, ale spíše duchovní mlsností.“

 Ovšemže Markéta už překonala tuto jemnou smyslnost svatých. Avšak bičována výčitkami svědomí za hříchy svého mládí, hledala útěchu citové zbožnosti, ani ne tak pro své potěšení, jako spíše na znamení, že byla znovu přijata do milosti. Přestože byla velice zahrnuta dary, její pokora se nenechala přesvědčit. Její nekonečná láska nehledala útěchy, ale jistotu; potřebovala stále nová ujištění.

 Právě proto se Boží mlčení stalo pro tuto zneklidněnou duši bezpochyby krutě tvrdou zkouškou. „Třebas se ode mne odvrátil? Třebas ho velikost mých hříchů nakonec přece odtrhla ode mne?“

 Vzpomínka na kající cvičení, která si během všech těchto let ukládala, jí není útěchou, neboť zlý nepřítel je používá jako zbraň proti ní: „Věz, že ti Bůh nikdy neudělí odpuštění tvých hříchů, o něž tak usilovně prosíš, neboť svým umrtvováním sis sama způsobila smrt...“

 Sv. Jan od Kříže zdůrazňuje, že v noci ducha, která následuje po noci smyslů, největší trýzeň pro duši spočívá v tom, že se domnívá, že ji Bůh nenávidí. Markéta už nevěděla nic o účincích, které v ní vyvolala láska; necítila se ničím víc než hlínou v ruce hrnčířově. Duchovně vydána krajní ubohosti, tak jako byla vydána tělesně už po léta - drsnost, se kterou s ní Bůh zachází, jí nedává nalézt náhradu za pomoc, kterou jí předtím nabízeli lidé. Teď byla oddělena jak od Boha, tak od světa, stvoření, které bylo všude odstrkováno; tak necítila, že se blíží nejvyšší radost. Naopak, vzpomínka na někdejší štěstí jí rvala srdce.

 I kdyby ji bratr Bevegnati nebyl opustil, nedostalo by se jí od něj účinnější pomoci než od Dona Badii, který zaujal jeho místo u ní. Jak by také mohli dokázat pochopit tak zvláštní duševní bídu? Jak říká sv. Jan od Kříže, „v tomto stavu se duše podobná člověku ležícímu se spoutanýma rukama a nohama v temném vězení. Nemůže se hnout, nic vidět, v nejmenším si ulehčit. Právě tak stéká duše v okovech, v temnotě, nehybná, bezmocná, až se duch stane tvárným, pokořeným, očištěným, tak jemným a prostým, že v jistém smyslu se dokáže stát jediným duchem s Duchem Božím, podle míry spojení lásky, k níž ho chce Bůh pozdvihnout.“

 Markéta jde krok za krokem vyčerpávající cestou, kterou měl o dvě staletí popsat sv. Jan od Kříže: „Duše, které snesou takovou trýzeň, milují Boha tolik, že by za něj tisíckrát daly svůj život. Přes tuto velikou lásku však jsou přesvědčeny, že od něj nejsou milovány, poněvadž v sobě nenacházejí nic, co by považovaly za hodné této lásky, a ve svých vlastních očích jsou tak špatné, že by zasloužily Boží nenávist a odpor tvorů...“ (Temná noc).

 

(pokračování)