Blaze těm, kdo působí pokoj…

Mlčoch, Lubomír OFS

Je sv. Martina a píšu příspěvek pro již lednového Poutníka, pro začátek nového roku L.P.2003. Do konce roku mne ještě čeká duchovní cvičení u otců kapucínů na Loretánském náměstí, kde spolu s P. Augustinem má promluvit bratr národní ministr SFŘ, a kde se i ode mne čeká slovo. Slovo o tom, jak působit pokoj v souladu se sociálním učením církve… Na svém pracovním stole mám obrázek kostelíka a vesničky Candes-Saint Martin nad nádhernou řekou Loirou, ve Francii jedinou neregulovanou řekou, jejíž nivy jsou nejlepší obranou proti záplavám. V den pouti na Hrádek u Vlašimi, a to byla sobota - svátek Povýšení svatého Kříže - jsem se tady - v místě úmrtí a povolání sv. Martina na věčnost - účastnil mše svaté pro účastníky konference o dialogu mezi světovými náboženstvími. Ani tady nemohl scházet obrázek vojáka sv. Martina, který svůj meč používá k rozseknutí svého pláště, aby se rozdělil s chudým a potřebným… Meč a solidarita, meč a milosrdenství, a slovo Boží ostřejší než dvousečný meč, neboť Duch nás jím zasahuje na rozhraní naší dušičky…

     Blahoslavení ti, kdož působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími (Mt 5-9).

Doma po návratu jsem si v karmelitánském stolním kalendáři na 37. týden mohl přečíst: „Nikdy vše nenastudujeme ani neprožijeme. A přijmout to v sobě přináší pokoj srdce.“ Myšlenka františkánská - bratr otec Vojtěch Kodet nechť mi toto přivlastnění promine, a platná i pro katolickou sociální nauku. A myšlenka klíčová pro působení pokoje: jen s pokojem ve vlastním srdci jsme schopni - s pomocí Boží - přispět svým dílečkem k pokoji ve společnosti a ve světě, v němž žijeme. Nemáme-li pokoj ve vlastním srdci, pak naše snahy o nápravy věcí lidských mohou vést jen k dalšímu ne-pokoji. 

     Duchovní cvičení, na kterém se mám podílet, především sám naléhavě potřebuji: o pokoj ve svém vlastním srdci obtížně zápasím a občas podléhám obavám, zda sám k pokoji přispívám. P. Augustin zakládá své duchovní cvičení mj. na knížce františkána-minority Anselma Krause „Jak následovat Krista a jeho služebníka Františka“, a to na 13. kapitole „Působení pokoje“, kterážto má jako své motto výrok Františkův z Legendy tří druhů: „Tak jak ústy hlásáte pokoj, tak ještě více ho máte nést ve svých srdcích!“ Pokoj se může - jako nezasloužený dar pro nás hříšné - objevit jen na základech spravedlivé společnosti, a k ní se můžeme po krůčcích přibližovat je s pokorou ve vlastním srdci a - s trpělivostí. Slovo trpělivost má ve svém kmeni trp! - a  bez dobrovolného přijetí utrpení se nepřiblížíme ani spravedlnosti ani pokoji ve společnosti.    

     Je příznačné již od středověku - a u nás doma v Čechách to platí dvojnásob - že snahy o nápravu věcí lidských, o reformování společnosti - měly často za své východisko silně prociťovaný a prožívaný pocit sociálních, náboženských či národnostních nespravedlivostí, a tyto pocity měly reálný, často velice bolestný základ: příkrý rozpor mezi vysokými nároky evangelia a žitou morálkou křesťanů, ba osob duchovních. Problém však byl často v tom, že ti, kdož poukazovali na tyto společenské zdroje ne-pokoje, byli jimi samými natolik zasaženi, že měli ne-pokoj ve svých srdcích. A potom i sebe-pravdivější a sebe lépe míněná snaha o reformu společnosti vedla jen k dalším nespravedlnostem - a k nepokoji, k válkám občanským, náboženským, národnostním. A nyní se chvěji, když hledám odvahu k vyslovení myšlenky, která by se mohla dotknout některého z mých blízkých bratří, spolupracujících na „pokoji a dobru“ u nás doma. Ale oni sami mne zavazují k tomu, aby pravda nebyla ve stínu špatně pochopené, protože neupřímné lásky: nuže, začetl jsem se při přípravě tohoto článku do „Řeči o míru“ Mistra Jana Husa, kterou v paralelním latinském a českém znění vydala Česká křesťanská akademie (Sermo de pace - Řeč o míru, 2.vydání 1995, 1.vydání v Kalichu již 1963). A potom jsem zalistoval v knížce „Ze sítě víry“ Petra Chelčického (Slunovrat, Čs. spisovatel 1990). A můj pocit je skutečně v tom, že obě tyto osobnosti drahé našim „odloučeným bratřím“ - a dnes už i mnohým z nás, kteří se nepřestáváme hlásit k církvi katolické - nuže, Mistr Jan i Petr Chelčický měli příliš mnoho vášní ve svých srdcích - a málo lásky - na to, aby mohli působit pokoj. Poměřuji jejich texty útlou knížečkou „Spisy svatého Františka“ (Ladislav Kuncíř v Praze 1926), která se mi již rozpadá… Odpusť nám naše viny jakož i my odpouštíme našim viníkům, a protože odpouštíme nedokonale, nauč nás, Pane, odpouštět, říká bratr František k modlitbě Otčenáše… Jak těžké je něco takovému vyslovit katolíkovi, když církev, k níž se hlásí, podléhala sama vášním do té míry, že své vlastní syny posílala na hranici, a jak je skoro nemožné to říci v Čechách. Mistr Jan si prý připravoval „Řeč o míru“ jako proslov, jímž měl v úmyslu oslovit Kostnický sněm. Jen lidsky, psychologicky - co od této promluvy mohl očekávat, sotva působení pokoje. Jak dokonale jinak se ke hlavě církve své doby obrátil František - a jaký pokoj působil!          

    Karel Havlíček Borovský, osobnost tak drahá tak mnoha českým vlastencům a konstitutivní i pro T.G.Masaryka v tzv. „české otázce“, opustil kněžský seminář, aby se mohl věnovat dráze spisovatele a národnímu úkolu, jak mu rozuměl. Jeho vlastní výroky o mučivých zápasech jeho vlastní duše ukazují na hluboký nepokoj v jeho srdci. Havlíček se rozhodl pro lásku k vlasti - pro vypjatě prožívanou myšlenku národní - opustit i víru… A my musíme mít dnes odvahu říci, že bloudil, že nám dnes nemůže - jako národu - pomoci. Jeho moravský současník a vřelý vlastenec František Sušil spojil dráhu kněžskou s prací pro národ jak jí on rozuměl, psal v rodném jazyce, překládal, sbíral lidové písně. Je méně znám, ale může působit k pokoji. Další současník obou,  Jan Nepomuk Neumann, kněžský seminář také dostudoval: zřejmě národnostní nespravedlivosti z  perspektivy českého Němce neprožíval tak vážně , a protože doma nebylo pro něj kněžské uplatnění pro přebytek duchovních povolání (!) odešel do Ameriky a tam je  uctíván jako svatý biskup. V každém případě Neumann nenadřadil národnost evangeliu, a proto - nám Čechům - zde a nyní - před vstupem do Evropské unie, může - na rozdíl od Havlíčka - pomoci. Za Havlíčka cítím závazek se modlit, Sušila je mi nejsnáze milovat, k Neumannovi se mohu modlit…

    Tomáši Kempenskému je připisována série výroků o tom, jak nedostatek lásky mění ctnosti v nectnosti. Z tohoto desatera naučení zde uveďme tři : spravedlnost bez lásky činí tvrdým, víra bez lásky činí fanatickým, pravda bez lásky činí nelítostně kritickým. A život bez lásky nedává smysl. Bratr František touhu po spravedlnosti, víru i pravdu podřizoval lásce, která jediná dává všemu smysl. A proto František i dnes působí k pokoji, nerozděluje, ale spojuje láskou. V tom následuje svého Pána - a jen On je Mistr hodný následování…    

    Po teroristických útocích z 11. září 2001 na New York a Washington - útocích vedených muslimským fanatismem bez lásky - se světová náboženství - a s nimi i my křesťané v první řadě - ocitají ve zcela nové situaci. Svět bez víry totiž inklinuje k tomu, hodit nás všechny „do jednoho pytle“ a v náboženství jako takovém hledá kořen všeho zla ve světě: co čekat od lidí, kteří věří na život věčný a nebojí se smrti? Profesor Richard Dawkins z Oxfordu vyslovil tuto myšlenku otevřeně a jako „sekulární prorok“ naší doby z věřících všech světových náboženství učinil nebezpečné šílence. Ale potřeba víry v Boha je člověku dána Stvořitelem samotným, a proto člověk bez Boha je nebezpečný sám sobě - miliony mrtvých minulých totalitních bezbožeckých režimů jsou toho smutným dokladem. Je jen jedna cesta: mírnost, laskavost, dobrotivost, ochota s respektem naslouchat těm druhým, těm jiným. Záchranou je pravé náboženství, jak mu rozuměl František. Jezuita, profesor William Johnston, který působí dlouhodobě v Japonsku, píše o potřebě nás křesťanů západního světa začít konečně nově uvažovat, konečně přejít od nenávisti k lásce. Připomíná atomové bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki a říká: nyní lze říci, že dialog mezi náboženstvími je nezbytný pro přežití světa. Jaká to odpovědnost pro nás pro všechny! A u nás v Čechách, kde jiná náboženství dosud příliš nemáme a nevnímáme, jaká odpovědnost pro nás křesťany katolíky, evangelíky, husity, české bratry, pravoslavné, adventisty, baptisty, metodisty a všechny ostatní oddělené a rozdělené... Společnosti jsme dosud byli mnohdy lhostejní s našimi nepřekonanými a nedokonale odpuštěnými vzájemnými prohřešky a zločiny proti bratrské lásce. Dnes nám hrozí, že naše minulost bude hozena do jednoho pytle s náboženskými šílenci mohamedánskými. Leden je rovněž měsícem, kdy se modlíme za jednotu křesťanů, a to dva týdny, neboť na jednom jsme se nedokázali shodnout. Probuďme se k působení pokoje…   

Lubomír Mlčoch OFS