Mauriac, François

Francois Mauriac

Markéta z Cortony

20. Kristus se smilovává nad svou ukřižovanou služebnicí

 Často bychom si pomyslili, že Pán už nemůže snést, vidět svou služebnici tak trpět, a nechá si konečně uklouznout slovo, které by ji vykoupilo: „Buď klidná, nemýlíš se, jsi zapsána v knize života!“

 Myslíme na vznešené litanie, které bychom mohli sestavit k Markétině poctě jen ze vznešených označení, kterými ji oslovoval její Pán a Bůh, o němž se ve své pošetilosti stále ještě domnívala, že ji nemiluje: „Dcero trpkosti - Dcero, jejíž láska musí bojovat s tolika rozpory - Dcero tesknoty, slávy a velikosti - Dcero dokonalé víry - Ty hvězdo, moje vyvolená, moje společnice, moje sestro - Markéto, moje mučednice - Živá svatyně mojí milosti - Bílá růže nevinnosti, červená růže lásky...“

 Bůh, který ji napjal na skřipec, nenechal ji však nikdy bez útěchy. Uprostřed nejtvrdších zkoušek ji náhle uchvátil velký pokoj: Kristus, jenž v ovečce dřímal, se probudil.

 Pak přišla hodina, v níž Pán chtěl ty strašlivé pochybnosti kajícnice, která se cítila nehodnou odpuštění, vyrvat z kořene. Bylo snad mnoho jiných svatých obdařeno milostí, že přijali výrok rozhřešení od samého Krista? Markéta zažila nepředstavitelnou radost, když slyšela, jak jsou jí určena táž slova, jako slepému od narození a ochrnulému: „Tvoje hříchy jsou ti odpuštěny.“ A byla to táž ústa, která je vyslovila. Nad jejím čelem se zdvihla ruka, pod níž se kdysi skláněli celník a padlá žena.

 „Vyzpovídej se svému Pánu Ježíši Kristu, moje dcero,“ té výzvy se jí dostalo jednoho dne, když před jejím duchem stálo všechno, čeho se dopustila od té doby, co začala hřešit; a ona pocítila nad tím tak velikou bolest, že ztratila vědomí. Tenkrát zapřísáhla svého Soudce, aby ji nešetřil; a přála si trpět až do smrti ta nejstrašnější muka beze vší útěchy. On však vztáhl ruce nad ni, která vzala doslova jeho příkaz, abychom ho nenásledovali jinak než obtíženi křížem. A náhle byla osvobozena: „Ve jménu Svatého Ducha tě, moje dcero, rozhřešuji ode všech hříchů, kterých  ses dopustila v myšlenkách, slovech a skutcích až do dnešního dne.“

 Snad to vůbec nebylo vůlí Mistra, aby Markéta trpěla taková muka, když se tolik snažil, aby ji od nich vysvobodil. Avšak svoboda duše platí jak pro dobré tak pro zlé, pro výstřednosti pokání stejně jako pro výstřednosti hříšného požitku. Markéta odporuje milosti vnitřního uklidnění, kterou jí Kristus přebohatě obdarovává. Jak daleko až jde vůči své kajícnici trýzněné bolestmi! Moře a vítr ho poslouchají, protože nemají duši. Avšak Nekonečný nachází i v té velmi svaté duši odpor, pramenící ze svévole, které nenechává jeho působení dospět k cíli. Markéta nechce nic vědět o velkém tichu, které uklidnilo vlny Genezaretského jezera. Je jako pták bouřňák, srážený divoce zpěněnými vlnami. Jen na samém pokraji zoufalství si uvědomuje svou lásku.

 Aby člověk dokázal změřit, co znamená štěstí dosáhnout dopuštění, mít jistotu - a ne jen naději, jakou má obyčejný křesťan po zpovědi - k tomu musí být současně hříšníkem a křesťanem. Musí mít jasné vědomí, co je to hřích, zkušenost, kterou mohou mít i lidé, kteří stále žili čistým životem, jen když jsou v Kristu, zatímco toto je cizí zavrženým stvořením, která ztratila schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem a nevědí, že je již velkou milostí, cítit se poskvrněný a od Boha zapuzený.

 Ono to vůbec není tak, že by tíže hříchů v nás vzbuzovala vědomí hříšnosti; to naopak roste v člověku, čím se stává čistším. Kdo poznává, že je hříšník, ten už je obrácen. Jak často slyšíme frázi: „Nikdy jsem neudělal nic zlého...“ A ten, kdo to říkal, byl zloděj, cizoložník, sodomita. Při prvním náznaku studu, ba dokonce při prvé nejistotě, při první úzkosti, kterou člověk pocítí při sebezpytování, víme, že Bůh je blízko.

 Když Kristus od Markéty vyžaduje, aby milovala a trpěla před celým světem, pak je to proto, že svatí jsou povoláni naléhavě stavět ostatním křesťanům před oči, jak hlubokou ošklivost vůči sobě samé může pociťovat duše usilující o dokonalost. Avšak tuto ošklivost může poznat jen člověk, který miluje. Jedině Bůh vlévá do srdce otřes, kterým je vždy provázena lítost. Čím víc se láska očišťuje, tím větší se stává bolest nad urážkou Boha.

 Milost vidět se tak, jaký člověk je, milost poznání, nelze dosáhnout lidskými metodami. Jak ubohý může být čistý a dokonce zbožný život ve světle nekonečné čistoty, zjevuje Kristus Markétě ve výrocích, které se týkají nás všech, nás křesťanů privilegovaných stavů.

 (pokračování)