Moje cesta za svatým Františkem

Říský, Bernard OFM

Co nás formovalo

Noviciát je dobou vstupní formace, kde se kladou základy k budoucímu budování osobnosti – v našem případě k celoživotní realizaci františkánského ideálu. Důležité je i prostředí s jeho „genius loci“.

Středem – i fyzickým – hájeckého kláštera byla Loreta a v ní svatostánek a vzadu nad ním socha Panny Marie s Ježíškem v náručí. Tento fyzický i duchovní střed kláštera, viditelný ze všech oken chodeb, nám stále připomínal, že Kristus je uprostřed nás – a vyvolával pocit hlubokého štěstí a jistoty – a že má být i středem života každého z nás.

Pocit štěstí, že smím žít pod jednou střechou s Kristem Pánem, jsem poznal i v kroměřížském juvenátě. V Hájku byl umocněn vnímáním staleté zbožnosti předků a jejich úcty k Matce – Panně Marii. O ní svědčil i kámen, kryjící uložené srdce zakladatele před oltářem v Loretě, ale i hřbitůvek spolubratří v jihozápadním rohu kvadratury. Matka vytváří dětem pouto domova. Proto Hájek znamenal pro nás, stejně jako pro generace našich předků – spolubratří, DOMOV. Každá generace si prožívá svůj DOMOV jinak, ale vzdát se ho znamená ztrátu pouta držícího jednotlivce ve společenství, a to i s těmi, kteří nás už předešli. Přijmeme-li minulost prožívání františkánství, pak máme co obnovovat. Pokud začínáme budovat své františkánství „na zelené louce“, vystavujeme se nebezpečí zkreslení ideálu podle vlastních tužeb a podle vlivu současné společnosti. Proto jsem vděčný Pánu za noviciát v Hájku a je mi líto, že lidé mimo řád mají větší zájem o tuto duchovní perlu než mladí spolubratři.

Velký výchovný vliv na vývoj našeho františkánství měly exercicie o. Jana Ev. Urbana o naší řeholi. Ocenili jsme to v Belgii, kde se bratři snažili o reformu františkánství, budovanou na konstitucích. P. Martial Lekeux, údajně v té době největší znalec františkánské spirituality, stál osamocen bez vlivu na naši formaci.

Sv. František nám ukázal ideální podobu františkána tím, že uvedl příklady svatých bratří a jejich charakteristických ctností: víru a lásku k chudobě jako bratr Bernard, prostotu a nevinnost bratra Lva, zdvořilost bratra Anděla…(viz Zrcadlo dokonalosti 85). I my jsme si vytvářeli tuto ideální podobu františkána podle jednotlivých bratří, s nimiž jsme se setkali. Tak o. Stanislav byl pro nás vzorem radostné sebekázně, o. Jan Ev. vzorem zbožnosti, soustředěnosti a apoštolského zápalu, o. Inocenc pak obrazem Františkovy až mateřské lásky k bratřím. Tyto výchovné vlivy jsme prožívali ve svém společenství. Každý sice kladl svůj ideál do jiného rysu, ale spojovala nás všechny společná touha po pravdivosti našeho františkánství.

Formovaly nás také naše zkušenosti: byli jsme svědky skládání prvních slibů bratří laiků – bez jakékoli okázalosti. Tím vynikla skrytá vnitřní stránka – opravdovost, s níž se tito bratři cele odevzdávali Pánu. Zvlášť na nás zapůsobil bratr Štěpán, tehdy už zralý muž, svou prostotou a opravdovostí.

Někdy v říjnu dostalo pět našich spolubratří – ročník 1921 – povolávací rozkaz na práci do Německa. Byl to br. Baptista Bárta, Jan z Kříže Podlaha, Xaver Straka a Leopold Kuchař – z našeho noviciátu, a br. Gabriel Kubáň, který krátce předtím složil své první sliby. Rozloučili jsme se s nimi mší svatou a oni, každý s malým ranečkem svých věcí, nastoupili svou cestu života s vlastní odpovědností.

Baptista se svými zkušenostmi z prvního svého nasazení se stal jakýmsi vůdcem bratří. Dojeli do Ascherslebenu u Halle a Baptista se dostal do nějaké kanceláře a vzal s sebou Jana z Kříže. Xaver nastoupil do letecké továrny a bydlel v lágru. Bratři Leopold a Gabriel se nám ztratili. Xaver chodil denně na mši sv. a tamější farář se věnoval nasazeným, zvláště bohoslovcům. Zařídil v Římě, že Xáví mohl dokončit noviciát pod jeho vedením a složit do jeho rukou své první sliby. Když ostatní chlapci po 12hodinové šichtě se šlo pobavit, Xáví se modlil a studoval. Říkal, že není nadaný, a proto musí stále studovat. I přes zákaz se stýkal příležitostně s ruskými válečnými zajatci a učil se rusky, aby mohl jít po válce do Ruska na misie. I když si sám zavedl velmi strohý režim, zvládal to, ale v Bruselu, kde jsme nesměli spolu česky mluvit a francouzsky neuměl, tuto izolaci – uprostřed davu – nezvládl. Žádal o možnost studia v Římě na Rusiku, protože toužil jít do Ruska podle ideje zakladatele kroměřížské koleje sv. Antonína. Ale o. provinciál Kapistrán Vyskočil mu napsal, aby do 48 hodin opustil Belgii a hlásil se mu v civilu v Praze. Všichni jsme tím byli šokováni, protože Xáví byl z nás nejzbožnější a nejopravdovější. (Frant. Dvořák ho nakreslil na obálku Mladého Serafa jako sv. Františka v modlitbě s rozpjatýma rukama.) Byl přijat do olomouckého semináře do třetího ročníku, ani rok tedy neztratil. Božím řízením jsem se ocitl na jeho primici v jeho rodné Ostrožské Nové Vsi a žasl jsem nad krásou krojů družiček – od nejmenších po největší, které zaplnily kostel. Pak byl ustanoven kaplanem v Porubě (tuším) a prosil mě, abych za ním přijel a přijal ho do třetího řádu, protože prý bez františkánství nemůže žít. Když kaplanoval ve Zlíně a měl velký vliv na mládež, nasadili ho StB do auta, zajeli s ním kamsi k lesu na neznámé místo a předstírali, že ho zastřelí. Když ho nezlomili, odvezli ho do Želiva do izolace. Odtud pak se dostal do Tatenic, kde zavřeli faráře, Františka Urbana, a potom do Svitav. Říkal mi, že poslal do semináře za totality sedm chlapců, které učil náboženství pod rouškou studia němčiny. Když zjistil, že jsem ve vazbě, posílal měsíčně mým rodičům příspěvek – 500 Kč – jako splátku provincii za vzdělání a výchovu.

Baptista se vrátil do noviciátu roku 1944 a Jan z Kříže začal znovu noviciát až v r. 1945.

Tak totální nasazení bylo zkouškou povolání. Uvědomili jsme si, že náš noviciát je nezaslouženým Božím darem, a že Pán má pochopení pro naši nezralost. Z podobné zkoušky jsem měl tehdy hrůzu. Moje maminka tuto nejistotu zaplatila prvním záchvatem mozkové příhody.

V září nastoupili k nám do noviciátu dva bratři, kteří byli vyloučeni z dalšího studia, Miroslav Kopecký – bratr Anselm, a Křivák – bratr Eustach. Doplnili naše řady.

Jednou v pátek při kapitulu culparum – společném vyznání vin – se o. Stanislav velice rozzlobil a spustil neobvyklou bouři. Ničemu jsme nerozuměli, ale po několika dnech se s námi rozloučil br. Benedikt Gavronský a Eustach. Vzpomněl jsem si, že mi krátce předtím říkal, že kdyby přišli Němci a chtěli zastřelit každého, kdo věří v Krista, že by neváhal. Ale upsat se na celý život, to že je příliš těžké. Naznali jsme jejich průšvih, ale jejich odchod byl pro nás připomínkou, že je „mnoho povolaných a málo vyvolených“. A v tom byl důvod ještě větší vděčnosti, že smím být v Hájku v noviciátě – s Kristem Pánem.