Reflexe nad tajemstvím Kristovy oběti - XXXVII

Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Hovořit správně o Kristově smrti jako o oběti není právě jednoduchým úkolem již proto, že novozákonní teologie je v tomto ohledu velmi bohatá a rozmanitá. Souhrnně lze říci, že podle svědectví svatopisců Kristova krev neutišuje Otcův hněv, že oběť není zástupným trestem za lidský hřích, že v tajuplném dění se prolíná jak sestupná, tak vzestupná linie spasitelského zprostředkování. Z těchto daností musí vycházet naše další úvahy. Jestliže jsme řekli, že vtělení jako stávání se člověkem vrcholí v hodině kříže, pak také ze strany přijatého lidství musí platit, že na kříži vrcholí pro toto lidství jeho „stávání se“ Slovem. „Polidštění“ Slova jako sestupná linie se nevyhnutelně prolíná se „zbožštěním“ lidství, s linií vzestupnou. Ježíšův lidský život je tedy nejen zjevením Otce, ale také modelovou cestou zbožštění člověka, cestou vedoucí k Otci. Proto platí, že pokud hovoříme o oběti kříže, jde v první řadě o obraz Boha[1], který se v tomto svatém dění zjevuje, a zároveň také o tajemství člověka, který se s Bohem spodobuje. Pokud hovoříme o Kristově smrti jako o oběti, je tedy v sázce celá křesťanská teologie.

            Z vpravdě teologické dimenze tajemství kříže nevyhnutelně vyplývá, že kategorii rituální oběti smíme používat pouze v analogickém smyslu. V Novém zákoně vidíme na jedné straně příměry ke starozákonním ritům, na druhé straně vnímáme jakýsi ostych, který ukazuje na jednoznačný přesah tajemství kříže nad všemi pokusy o jeho metaforické vyjádření. Musíme říci, že Kristova smrt je pravou a skutečnou obětí. V zápětí však musíme dodat, že jeho smrt není obětí v tom smyslu, jako jimi byly starozákonní a jiné obětní rity v dějinách náboženství[2]. Tato nedostatečně reflektovaná terminologická dvojznačnost vedla v dějinách teologie k řadě zbytečných nedorozumění. Je však ještě nutno učinit třetí krok: Kristova smrt je obětí, která se stává normou každé jiné lidské oběti a veškeré bohopocty[3], oběť která je naprosto jedinečná a nepřekonatelná, protože Kristus se obětí nestal, on touto obětí prostě JE, a to po celý svůj život (srov. Žid 10,5-10). K poslednímu tvrzení se ještě vrátíme.

            Analogičnost aplikace pojmu oběť se stane zřetelnější v souvislosti s otázkou: Komu se vlastně Ježíš z Nazareta obětoval? Jistě tu nejde o to, že Otec by chtěl přímo jeho smrt, ani o to, že by měl zalíbení v samotném faktu krutého ukřižování či prolití Synovy krve. Takový obraz Boha je v ostrém protikladu s novozákonní zvěstí a je otázkou, zda by bylo možno v této souvislosti hovořit o Bohu ještě jako o Otci. Otec mohl mít zalíbení jedině v Synově věrnosti, poslušnosti a lásce, nikoli v jeho samotném utrpení a umírání. Víme, že Boží vůlí je spása člověka. Ježíš byl oddán této vůli natolik, že jí zůstal věrný i v okamžiku, kdy stál tváří v tvář lidskému odmítnutí, jež nabylo zrůdné podoby odsouzení k potupné smrti kříže.

            “Životní cesta Ježíše Krista ukazuje, že svobodné sebedarování Božím cestám, ať to stojí, co to stojí, je oslavou naší i Boží. Ježíšova smrt není úkonem krutého Boha, který vyžaduje maximální oběť; nejedná se o koupení člověka z nějaké moci, která ho zotročuje. Je to okamžik a místo, v němž se zjevuje Bůh, který je láska a který nás miluje[4]."

            Jak jsme řekli v části věnované biblické christologii, právě zasvěcení celého života této úžasné Boží lásce k člověku a věrnosti i navzdory zrůdnosti odmítnutí Boží nabídky ze strany mocných tohoto světa přivedlo vtěleného Božího Syna na dřevo kříže. V jistém slova smyslu se tedy Ježíš obětoval nikoli Otci, ale jeho záměru spasit hříšného člověka[5]. To je jediná možnost jak logicky sladit výpovědi o Bohu, který je představován jako ten, kdo přináší oběť (srov. Řím 8,32), jejímž předobrazem je Abrahámovo jednání v Gn 22, a o Synu, který přinesl sebe sama v oběť, která je Bohu příjemná (srov. Ef 5,2). V uvedeném verši se říká, že tato oběť byla Bohu příjemná, nikoli to, komu se Kristus se obětoval. Kdo tedy byl obětujícím a komu se Kristus vlastně obětoval? Jestliže poslušnost znamená napodobovat Otcovo jednání (srov. Jan 5,19), pak nezbývá než říci, že jak Otec, tak Syn přinášejí každý ze svého hlediska oběť pro naplnění záměru spasit člověka. V tomto smyslu je třeba číst i verš Žid 9,14, který říká, že Kristus přinesl sebe sama v oběť Bohu. Vždyť v témže spisu se klade velký důraz na Kristovu poslušnost (srov. Žid 5,8; 10,5-10), tedy věrnost Otcovu záměru spasit člověka. To, co jsme řekli, navíc přesně koresponduje s faktem, že podle Nového zákona Kristus rozhodně neoplatil za naši spásu cosi Otci[6]. Stejně jako je metaforou interpretační kategorie vykoupení, je jí nevyhnutelně i kategorie starozákonní rituální oběti. Jak nesmírná je jediná Boží láska Otce i Syna i Ducha svatého projevující zjevuje na kříži (srov. např. Řím 5,8)!

            Skutečnost, že Nazaretský realizoval toto bez jakékoli nadsázky božské dílo jako člověk, ukazuje rovněž na nevýslovné pozdvižení člověka k vpravdě božské důstojnosti. Stačí si uvědomit, že latinský výraz „sacrificium“ lze chápat jako svaté konání nebo jako jednání, které posvěcuje obětní dar[7]. Ježíš je ve své oddanosti Otcově vůli spasit člověka definitivně posvěcen „až do morku kosti“, protože přesně tak se vydal na dřevě kříže. Tato Kristova vůle - jeho synovská poslušnost přece posvěcuje i nás (srov. Žid 10,10). Pohyb hříchu, směřující od Pramene života a svatosti k degradaci lidství, je překonán a dějiny dostávají nový směr. To je ona vzestupná soteriologická linie pozdvihující Krista na Boží pravici a přivádějící jeho bratry a sestry k Otci[8]. Toto posvátné konání - sacrificium má jediný cíl, pravé posvěcení člověka a jeho skutečné štěstí ve sjednocení s Pramenem všeho dobra.

            “Pravá oběť je tedy jakákoli činnost, kterou činíme proto, abychom k Bohu přilnuli ve svatém společenství, a kterou vztahujeme k tomuto nejvyššímu Dobru, díky němuž můžeme být opravdu šťastní[9]."

            Opět se tak setkáváme s terapeutickým rozměrem spásy v Kristu. Uvedené pojetí oběti se markantně liší od toho, které nám nabízejí různé studie o náboženských fenoménech. Jedná se o tutéž odlišnost, jaká existuje mezi křesťanským obrazem Boha a tím, co o něm říkají ostatní náboženství.

            Pokud chceme nalézt pravzor vší oběti, musíme se zahledět do tajemství nejsvětější Trojice. Otec plodí Syna a daruje mu tím zároveň všechno, celou svoji božskou přirozenost (kromě nezplozenosti ovšem), čemuž přesně odpovídá sestupná soteriologické linie vycházející od Boha k člověku a její jednoznačná priorita v celém dramatu spásy. Syn dokonale napodobuje Otce a vrací - daruje mu vše (kromě své zplozenosti), což v dějinách spásy přesně imituje vzestupná soteriologická linie jdoucí od člověka k Bohu[10]. Tato mediace plně závisí na primární sestupné spasitelské linii. Ze vzájemného sebedarování Otce Synu a Syna Otci vychází Duch svatý, který je jakoby věčně planoucím obětním ohněm na >>oltáři<< Boží lásky. Nyní by mělo být pochopitelné, proč oběť posvěcuje a zbožšťuje člověka, který ze sebe sama činí dar. Jedná se totiž o tajuplný podíl tvora na životě imanentní Trojice. Proto ukřižovaný Syn vskutku JE sebedarováním, JE obětí v naprosto nepřekonatelném slova smyslu. Proto se díky sebedarování Ježíše z Nazareta na dřevě kříže rozlévá do stvoření láska Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Proto je oběť přinesená na kříži spásou pro celý svět a pro všechno stvoření.

            Ve spásném dění se Bůh člověku nedaruje nikdy jen částečně, to by přece odporovalo jeho dokonalé jednoduchosti a nesloženosti. Tak to vidíme v úkonu vtělení. Jestliže spása je spodobení člověka s Bohem, pak sestupná soteriologická linie představuje normu, zákon a vzor zbožštění. Ačkoli člověk, v němž není Boží obraz poničen hříchem a který je v pravé harmonii s Pramenem bytí a dobra, není s to dát tolik, jako Bůh, může však dát stejnou měrou jako Hospodin. To vidíme na kříži. Vrcholné spodobení člověka s Bohem tkví především v úkonu stejně štědrého sebedarování, jaké nacházíme v imanentní Trojici. Ukřižovaný dává vše, celou svoji lidskou přirozenost, a to je dokonalá svátost Boha, na jehož přirozenosti můžeme mít díky milosti zprostředkované Probodeným podíl (srov. 2 Pt 1,4). Jaký div, že spodobení s Bohem, který je čirý úkon bytí, lásky, sebedarování, není nějakou věcí, ale opět plně lidským úkonem, ovšem úkonem, v němž vidíme božskou štědrost. Zdroj této štědrosti je v Bohu samém, v Trojici. Milost není ničím jiným než uschopněním člověka k tomuto druhu sebedarování, sebezasvěcení, sebeobětování. Člověk je opravdu >>capax Dei<< jedině proto, že může darovat vše. Spravedlnost Božího milosrdenství tkví v tom, že člověk, který nedá vše, nedojde dokonalého spodobení s Kristem a skrze něho s Trojjediným, a proto také může jen stěží vstoupit do Království (srov. Mt 19,23-24) a spatřit Pána takového, jaký je, protože mu nebude podobný (srov. 1 Jan 3,2). Pro nás je tato absolutní štědrost během pozemského putování čímsi nedosažitelným. To, co nám zatím chybí, doplňuje Ukřižovaný, na jehož dokonalé odpovědi Bohu smíme mít tajuplný podíl. Co je nemožné u lidí, to není nemožné nekonečně dobrotivého pro Boha (srov. Mt 19,26).

            Na základě toho, co jsme právě řekli, můžeme směle tvrdit, že soteriologické tajemství onoho, jak nás Kristus vykoupil - spasil svou smrtí na kříži, definoval vlastně již Chalcedonský koncil. Ve velkopátečním dramatu se úplnost božství a lidství projevuje dynamicky jako úplné sebedarování Boha člověku, vždyť na kříži vrcholí vtělení jako stávání se člověkem, a bezvýhradné sebedarování člověka Bohu a jeho záměrům. Jestliže v teologii vtělení platí, že vše, co je přijato, je také zbožštěno, pak na kříži platí, že vše, co je Kristem obětováno a darováno, je posvěceno, zbožštěno, povýšeno. Právě proto má člověk v Ukřižovaném, který je pravou slitovnicí Nové smlouvy, přístup k Bohu, má podíl na Boží přirozenosti, ovšem jedině za předpokladu, že se sám v síle niterného působení Kristova Ducha plně zasvětí, daruje, obětuje Bohu a jeho záměrům. Geniálně toto základní soteriologické pravidlo formuluje na základě své životní zkušenosti František z Assisi:

            „Proto si ze sebe neponechávejte nic pro sebe, aby vás celé přijal ten, který se vám dává celý[11].“

Ctirad Václav Pospíšil OFM



[1]B. Sesboüé velmi správně říká, že zejména v problematice oběti jde především o obraz Boha. Srov. B. Sesboüé, Gesů Cristo l\'unico mediatore -1, 291-292.

[2]“Kříž je obětí tím způsobem, že jím vlastně není. Jedná se o jedinou oběť svého druhu, jež proto vlastně nespadá do kategorie oběti. Je to oběť, při jejímž vykonání pozbývají opodstatnění a smysl jiné náboženské oběti, protože vedle ní jsou neúčinné a nemohou se Bohu líbit. Je to oběť, která radikálně mění náboženské chování lidí, aby je tak učinila hodnými zjevení Boha a přivedla k nové bohopoctě, jak se zjevila na kříži." J. Moingt, Mort pour nos Péchés. Recherche pluridisciplinaire sur la signification rédemptrice de la mort du Christ (Bruxelles 1976) 167.

[3]“Jedině ve světle Kristovy oběti, která je zjevením a normou pravdivosti každé jiné oběti, můžeme pochopit a rozlišit hodnoty a omyly obsažené v jiných obětech." B. Sesboüé, Gesů Cristo l\'unico mediatore - 1, 327.

[4]MTK, Quaestiones selectae de Deo Redemptore, II, 10; in: EV 14, 1881.

[5]Naše tvrzení není zdaleka tak revoluční, jak by se mohlo na první pohled zdát. K velkým myšlenkám je nutno se vracet, a proto si připomeňme to, co řekl před více než devíti sty lety Anselm z Canterbury: “Bůh nenutil zemřít Krista, na němž neulpěl žádný hřích. On podstoupil smrt svobodně ne proto, že by mu poslušnost nařizovala zanechat života, ale proto, že jej měla k naplňování spravedlnosti, v níž vytrval tak pevně, že jej to stálo život. Je možno také říci, že Otec mu nařídil zemřít v tom smyslu, že mu uložil to, co jej nakonec stálo život." CDH, I, 9; Schmitt, 2, 62.

[6]Možná že právě tato skutečnost stojí za tajuplným mlčením ohledně toho, komu byl vlastně Kristus poslušen až k smrti na kříži (srov. Fil 2,8). Na tuto skutečnost upozorňují mnozí exegeté. Srov. např. E. Käsemann, “Kristische Analyse von Phil 2,5-11", Zeitschrift für Theologie und Kirche 47 (1950) 313-360 (341); J. Heriban, Retto fronein, 307. Již mnohost a rozličnost navrhovaných řešení daného problému ukazuje na to, že žádné z nich není dostatečně přesvědčivé.

[7]Srov. Tomáš Akvinský, Sth., II - II, q. 85, a. 3, ad 3.

[8]“A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem." Ef 2,18.

[9]Augustin, De civitate Dei, X, 6; in: PL 41, 283.

[10]Srov. C. V. Pospíšil, “Trinitární paradigma implicitně přítomné v díle sv. Bonaventury a jeho využití", L. Karfíková - Š. Špinka, Pán a Dárce života (Brno 1999) 75-109.

[11]František z Assisi, Epistola toti Ordini, 29; in: K. Esser (a cura di), Gli scritti di S. Francesco d\'Assisi (Padova 1982) 308-313 (311); srov. “List generální kapitule" 2, Františkánské prameny I (Roma 1982) 54-58 (56).