Říský, Bernard OFM

Jak jsem prožíval noviciát

Byl to velký zlom v mém životě. Jako jedináček jsem byl citově příliš vázán na matku, která se snažila mě ochránit před všemi úskalími života. Proto jsem se snažil poslouchat a plnit vše, co se ode mne očekávalo – a odpovědnost jsem cítil jen vůči rodičům – mateřské lásce. V Kroměříži jsem nenarážel – vždy jsem se vešel do normy po všech stránkách – kázně, učení i zbožnosti. Teď mě měl o. Stanislav vychovat k odpovědnosti za vlastní cestu a život.

Měl jsem problém při hledání míry. Poznáváme své meze, až když je překročíme. A tak jsem v mladické horlivosti chodil bez punčoch – jen v sandálech – až do prvního sněhu. Současně s ním se mi objevily vředy na nohou, aby mě provázely po celý rok a jejich následky dodnes. Zprvu jsem měl teploty – o. magistr mě poslal do postele. Když se rány nehojily, směl jsem chodit na mši sv. a do jídelny. Pak mě posílal do kladenské nemocnice k ošetření od sester pod dohledem lékařů. Jezdil jsem tam asi tak dvakrát týdně. Jednou jsem se setkal v přeplněném autobusu s homosexuálem. Až při vystupování jsem poznal podle smyslností znetvořeného obličeje, o co jde. Z této zkušenosti jsem pochopil varování před zvláštním přátelstvím a zákaz vstupovat do cel spolubratří.

V Kladně jsem čekal na čas, kdy jsem se měl dostavit k ošetření, u jedné terciářské rodiny – Radostových. On pracoval v železárnách a před odchodem na odpolední směnu vzdychal a naříkal. Byl jsem zvědavý, co je to za dřinu, zdali bych do zvládl. Pán mi tuto zkušenost umožnil, i když jsem musel ještě osmnáct let počkat. Jednou jsem cestou do nemocnice potkal svou tetu s dcerou a s kočárkem. Volala na mne: „Páter Vyklouz!“ – byla totiž socialisticky orientované. Řekl jsem si: Tůdle – tu radost ti neudělám!

Ještě hůře se mi hledala hranice únosnosti vzhledem k prostředí při užívání jazyka. O. Stanislav nesnášel prostořekost. Čím jsem byl šťastnější, tím nesnadněji jsem ovládal svůj jazyk. A tím častěji jsem říkal kulpu – vyznání viny – a dostával „pokání“. Zrovna jsem měl službu servitora v refektáři, když jsem vyfasoval chodit celý den bez kapuce. Když jsem přinášel o. Stanislavovi mísu s polévkou s radostným úsměvem od ucha k uchu, řekl mi: „Jdi si pro kapucu, nemohu se na tebe dívat!“ Uposlechl jsem velmi ochotně a okamžitě.

Jindy jsem dostal za pokání mít celý den v ústech kámen. Ve své horlivosti jsem si našel velký oblázek. Kdykoli jsem chtěl něco říci, musel jsem si ho vyndat z úst – a on mi stále v puse rostl. V poledne jsem ho už rozpůlil, ale i pak byl stále velký. Jindy jsem měl za pokání sedět na posledním místě v refektáři. S úsměvem jsem odpověděl, že tam sedím od počátku noviciátu. A tak o. Stanislav změnil ortel: „Budeš obědvat u stolečku!“ – a mne jala hrůza z neznáma. O. Stanislav si musel kvůli mně vymýšlet stále nové způsoby pokání – ale upotřebil je i v následujícím noviciátě vůči Jiřímu Mazancovi, který byl také Pražák ze Kbel. Měl jsem službu lektora při jídle. Kazatelnička byla u okna v půli refektáře – a přede mnou prostřený stoleček uprostřed jídelny – bez stoličky. Toužil jsem, aby mě nikdo nepřišel vystřídat, raději bych se obešel bez oběda. Marně. Spolubratr mě přišel vystřídat a já jsem se sunul pomalu, rudý až za uši, ke stolečku. Sotva jsem začal jíst, o. magistr dal „dobré chutnání“ – pokyn k zábavě – na můj účet. A to mi pomohlo. Bratřím, kteří mi nosili jídlo, jsem doporučoval, aby si mě předcházeli, že jim taky rád posloužím, až budou na mém místě. Ovšem už jsem se toho nedočkal, takové pokání bylo mou specialitou. Ověřil jsem si opět, jakou osvobozující silou je humor. Průšvihy jsem sice nevyhledával, přicházely samy. O. magistr zkoušel, kolik toho unesu – a tak jsem to bral sportovně. Ke konci noviciátu si při obědě o. Bartoloměj posteskl, jestli vůbec někdo pozná, že učil bratry celý rok latinu. Abych ho potěšil, řekl jsem, že určitě – protože už teď Aleš říká: „Tu a-utem…“ (tj. rozdělování dvojhlásek, což mě na o. Bartolomějovi rozčilovalo). Tím jsem zaskočil o. Stanislava, že – jak mi později řekl – nevěděl, má-li se zlobit či smát. A tak jsem tentokrát vyšel bez kulpy.

Ke konci noviciátu jsme česali třešně ve štěpnici. Kolem nás poletoval kos a závistivě se na nás díval. O. Stanislav tam byl s námi a říká: „Vida, kosáček, jde nám pomoct.“ Řekl jsem: „Jo, pomoct! Chce se nažrat a závidí nám je!“ Bomba! O. Stanislav tak vítal svého bratra, který přicházel do štěpnice, jehož jsem ovšem neviděl. Když jsem vysvětlil svůj výrok, o. Stanislav mi řekl, že mám štěstí, že by mě jinak z fleku vyhodil z noviciátu. A tak jsem říkal, že kdyby noviciát trval dva roky, že bych byl určitě vyhozený. Ale vyhazovu jsem se nebál, protože kdybych byl propuštěn, bylo by to jasné znamení, že mě Pán chce mít někde jinde. A zřejmě nechtěl.

Co se týče kultury a vzdělávání, o. Stanislav dbal, aby nás nic neodvádělo od duchovního zrání. Když jsem musel být v posteli, mohl jsem číst jen Životy svatých od Izidora Vondrušky. Ty jsem se mohl učit zpaměti jako řeholi, kterou  jsme museli každý odříkat zpaměti latinsky v pátek v refektáři místo jejího čtení. Po duchovní stránce si mě Pán sám vedl a občas i rozmazloval. Tak jsem udělal i zkušenost vyjádřenou žalmem (73): „Když jsem s tebou, nevábí mě země!“ Častěji jsme se zastavovali v Loretě - říci Pánu i jeho Matce: Dobrý den! – a jen tak s ním či před ním „pobýt“. Bylo to pro mne tak silné, že jsem si říkal: Když nestačím na studium, budu bratrem laikem.

Denně jsme měli v programu pobožnost křížové cesty. Nejraději jsem měl soukromou. Tento zvyk, podporovaný později příkladem o. Kapistrána Vyskočila, jsem si udržel až do vysvěcení. Tím jsem si ujasnil, že mě v životě nemůže potkat nic těžšího – proto by bylo zbabělostí nechat Pána nést samotného náš kříž. Tato zkušenost mě provázela celým životem, takže jsem si snad nikdy nestěžoval, že to mám moc těžké. Provázela mě při tom slova sv. Bernarda, že by bylo ostudné, kdyby pod trním korunovanou Hlavou byly zhýčkané údy.