Říský, Bernard OFM

Aleš Zlámal byl zapálený pro vše krásné a snažil se šířit mezi bratry „kulturu“, protože v ní vnímal krásu Pána.

Jeho básnickou duše vzrušovala Františkova Píseň stvoření – a tak se chtěl o vnímání její krásy rozdělit.

Využil svého nadání pro zachycení krásy fotoaparátem, připravil pěkné diapozitivy, s hudbou a její reprodukcí mu pomohli nadšenci z Armádního studia i přes rizika s tím spojená, a s jeho komentářem vznikla tato Píseň. O. Baptista Bárta se ujal úkolu s tím objet bratry a je tím potěšit – byla doba tuhé normalizace. Na Vysoké jsme měli právě setkání „regionálního konventu“ – bylo nás osm (Tomáš, Antonín, Jiří, Michal, Berard, Alkantara a Bernard).  A tu náhle mezi nás vtrhl o. Baptista s touto „kulturou“.Do bouřlivého vítání zazvonil zvonek. Když jsem otevřel dveře, strnul jsem: církevní tajemník Šipatka. Nebyl pozván ani očekáván – zřejmě se nechtěl našeho konventu zúčastnit. Své rozpaky jsem neskrýval, jen snad pětkrát jsem opakoval: „To je průšvih!“ – dokud mě nenapadlo něco chytřejšího – „Pane tajemníku, to je průšvih, já jsem vám ještě nedal písemnou žádost o státní příspěvek na opravy!“ Řekl, že to nevadí, že se přišel  podívat do kostela v Liběchově – abych vzal klíče a jel s ním. Chtěl ode mne podpis, a tak jsem mu v chodbě na velkém štosu samizdatů, připravených pro bratry, podepsal jakousi listinu. Nebyl zvědavý, co je to za štos samizdatů, naštěstí. Šel jsem se obout a vzít klíče od kostela – a čekal jsem, až odejde do auta. Bratřím v kanceláři jsem jen řekl, že je tu církevní tajemník, s nímž na chvíli odjíždím. Prosil jsem je, aby se přestěhovali s projektorem a plátnem nahoru do sálu. Za chvíli jsme se vraceli na Vysokou. Ještě v autě jsem řekl tajemníkovi, že ho zvu na kávu, ale za 60 tisíc (státního příspěvku). Věděl jsem, že je velmi komisní a že takovou korupci nemůže přijmout. Zůstal sedět v autě. Když jsem se přiblížil ke dveřím fary, slyšel jsem velký hlahol – to bratři, samozřejmě v kanceláři, se radovali z našeho bratrství a z ochrany Pána, který je štítem svých chudých. Bratři se na ni tak spolehli, že kancelář neopustili a riskovali velké nesnáze i ztrátu státního souhlasu. S velkou vděčností jsme přijali i společenství u dobře připraveného stolu „vzácnou paní“ Teplíkovou.

Ke chvále našeho Pána a našeho chudého bratra Františka. Amen.

Bernard Říský OFM