Houška, Petr Alk. OFM

Země byla po dlouhá staletí považována za slzavé údolí a vše stvořené bylo pro člověka hledajícího křesťanskou dokonalost jakoby obestřeno stíny pokušení a zkázy. Staří asketi chápali cestu ke spáse jako pohrdnutí světem a únik od tvorů. Avšak sv. František, který toužil po tom, aby mohl milovat všechny a všechno jako jeho Pán Ježíš Kristus a byl v té věci vyslyšen, když přijal na své tělo rány Kristova utrpení – stigmata, vrhá na všechny tvory nové světlo. František nezapírá krásu života, protože by to znamenalo zneuznávat jejího původce – Stvořitele. František obdivuje a miluje, co Bůh stvořil, ale v  každé věci spatřuje dílo Tvůrce a symbol Vykupitele. Jeho láska je zbavena vlastnického sobectví, nechce nic pro sebe, ale přináší lidem poselství svobody a čisté radosti, která vyvěrá z Boha.

Na sklonku života, když už nesl na sobě Kristovy rány a celé jeho tělo bylo nemocné, složil po probdělé noci, naplněné bolestmi, s radostnou nadějí na věčnou blaženost u Boha v budoucím životě, svůj Chvalozpěv stvoření –  Píseň bratra Slunce, nazývanou též Sluneční píseň nebo Píseň stvoření,  pro kterou jej kdysi Adolf Harnack nazval největším básníkem všech dob. Je složena v lidové latině. Není však jen jedním z prvních projevů mladé italštiny, ale zároveň ohlašuje novou duchovní éru, nové pojetí života, nové umění, které je ryze křesťanské a prosycené biblickým duchem. Je vzdáleným ohlasem starozákonního chvalozpěvu tří mladých mužů v ohnivé peci, jak je zaznamenán u proroka Daniela. Brzy před smrtí přidal František ke své písni ještě sloku o sestře smrti, která neublíží těm, kdo jsou sjednoceni s Boží vůlí. Nejpovolanějším interpretem této písně byl z Františkova nejbližšího okolí bratr Pacifik, který měl pěvecké i poetické nadání a jemuž se říkalo před jeho obrácením „král veršů“.

Sluneční píseň je přeložena téměř do všech jazyků světa a vnáší všude do lidských srdcí radost a světlo.

Píseň začíná strofou:

„Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,

 tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení.

 Náleží jen tobě, Nejvyšší,

 a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.“

Františkův obdiv, ano úžas nad Boží velikostí a vznešeností, nad Boží všemocí a dobrotou přímo tryská z jeho srdce. Po obdržení svatých ran Kristova utrpení vyjádřil tyto city svého srdce, to, co vnitřně prožíval a mohl jen zčásti a nedokonale vyjádřit lidskými pojmy a slovy, také ve svých Chválách Nejvyššího. Zde například se modlí: „Ty jsi svatý Pán, jen ty jsi Bůh, jenž dělá zázraky, ty jsi silný, ty jsi veliký, tys nejvyšší, tys všemocný Král, Otče svatý, Králi nebe i země…“

Je třeba si ujasnit, z čeho vyplýval Františkův úžas a obdiv nad Boží velikostí a nesmírností: vyplýval z jeho pokory. A pokora – to je něco, co tak často chybí dnešnímu člověku, a proto nechce uznat Boha. Filozofická schémata, která se snaží zpochybnit Boží existenci a dokázat oprávněnost ateismu, nejsou ničím jiným než myšlenkovými konstrukcemi, ke kterým se lidský rozum uchyluje na příkaz vůle. A vůle může být ovládána buď pýchou, nebo pokorou. Musíme ovšem vzít v úvahu i řadu  případů nezaviněné nevědomosti, zvláště vlivem výchovy a prostředí, ale i tak má každý člověk povinnost hledat pravdu a podle svých možností se k ní co nejvíce přiblížit.

Co je to pokora? Byla charakteristickým rysem Františkova duchovního života a je vlastností  samotného Kristova srdce, jak plyne z evangelia. Pokora není komplex méněcennosti, není to hrbení se a podceňování sebe, není to nějaká farizejská přetvářka, ale je to správné vidění a hodnocení sebe i všeho, co je kolem nás a co je nad námi: tedy sebe sama, druhých lidí i Boha. Člověk uznává svou závislost na Bohu, nezapírá své klady a vlohy, ale ví, že je má od Boha a hledí jich co nejlépe využít, nad jiné se nevyvyšuje, ale rád uznává jejich přednosti. Je si vědom, jaká nesmírná propast je mezi člověkem a Bohem, ale zároveň žije z víry, že tuto propast překlenul vtělený Boží Syn Ježíš Kristus svým vykoupením, a že se v něm stáváme Božími dětmi, jsme povzneseni k účasti na božském životě, který nekončí smrtí, ale naplňuje se ve věčnosti.

Od počátku lidských dějin se táhne staletími jako červená nit neblahá snaha odvrátit se od Boha a učinit se na Bohu nezávislým. Vyprávění Písma sv. o stavbě babylonské věže, která měla sahat až do nebe, ale jejíž stavba skončila fiaskem, předznamenává mnoho dalších podobných projevů bezbožecké megalomanie všech dob i naší současnosti - kolik podobných babylonských věží bylo stavěno a jak žalostně ztroskotalo úsilí stavitelů, jaké trpké ovoce přineslo nejen jim, ale  i mnoha ostatním lidem! Vidina pozemského ráje bez Boha se ukázala jakousi fata morganou, něčím, po čem člověk již natahoval ruku, ale co mu uniklo mezi prsty a ztratilo se.

Věřit  v Boha není hloupé ani nevědecké, vždyť řada světových špičkových vědců byla buď věřícími nebo alespoň víře blízkými: nad složitými rovnicemi a výpočty museli alespoň tušit nějaké nekonečno, o kterém my víme, že je to osobní milující Bůh.

Zatímco pomníky nepravých proroků, kteří se snažili odvádět lidi od Boha i násilím, se kácejí, jde stále lidskými dějinami František, Boží Chudičký z Assisi, který ukazuje i dnešnímu člověku na smysl jeho života a učí milovat, obdivovat a chválit: „Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane, tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení.“

Petr Alk. Houška OFM

(pokračování)