Mlčoch, Lubomír OFS

Rozhodnutí Národní rady SFŘ věnovat tento rok prohlubování ctností charakteristických právě pro františkánskou spiritualitu bylo moudré, a bylo také adresováno především nám samotným, každému z nás, „nám všem věrným“. Jde o lepší pochopení, prožití a přijetí toho, co je „chudoba“, a jak rozumět Otci Františkovi, jeho přání: „Bratří ať jsou menšími! Neboť od této chvíle chci, aby se nazývalo toto bratrstvo Řád bratří menších“ /První řehole/. Je-li člověk jen trochu upřímný sám k sobě, pak mu svědomí připomene, že v tomto usilování je pořád na začátku, že musí začínat vždy znova. Neboť co by se stalo, kdyby i ti, kteří chtějí následovat Otce Františka, pozbyli slanosti, a žili vzdáleni duchu chudoby a přestali se cítit „menšími“?    

      A tady mám potíže sám se sebou: zmíním je v humorné podobě, ale nejde jen o humor. Jak se cítit „bratrem menším“?-  když má člověk skoro metr devadesát, a když mi sestra Helenka na schůzkách místního společenství žertem připomíná úsloví „Hanák - velké panák!“ Jak mluvit o chudobě, když časy, kdy jsem byl do-centem jsou dávno pryč a už několik let mám přes-cent? A co s duchem minority, když člověku v Karolinu šest let věšeli na krk pozlátkem nablyštěné řetězy jako odznak děkanské důstojnosti a oslovovali ho „spectabilis pane děkane“? Avšak: tyto časy končí, formální „důstojnost“ pro bratra menšího problematická bude vystřídána - aspoň doufám - normálními bratrsko-sesterskými vztahy. A pokles měsíčního platu a osvobození se od nezdravých životních způsobů možná napomohou - také aspoň doufám - aby se má tělesná schránka, můj bratr osel, vrátil do časů do-centských. A tak sbírám odvahu k tomu, abych napsal pár řádek o širších společenských souvislostech letošního roku minority a chudoby.    

     Společnost a kultura, v nichž žijeme, jsou ctnostem minority a chudoby hodně vzdáleny, a tím spíše je zapotřebí životem ukazovat, že je možné žít, aniž by člověku šlo především o kariéru a o peníze. Pamatuji, jak se někdy před osmi lety na konferenci v Římě zrodila myšlenka vyslat mne na „stáž“ do Světové banky ve Washingtonu. Františkán v centru světových financí? - myšlenka paradoxní - a já - vzdálen duchu minority - na ni přistoupil a psal žádost. Newyorský podnikatel a sponzor římské konference mi dával radu jak žádost psát: „Chvalte se jak jen můžete!“ Zřejmě jsem se nechválil dost (nebo nebylo čím), zkrátka na stáž do Banky s velkým B jsem se nedostal. Když jsem tam potom dvakrát byl jen na krátké návštěvě, zjistil jsem, že ve vnitřním duchu této mocné instituce by bylo pobývání pro františkána jistě možné, ale dost náročné. Pán mne ochránil od tohoto pokušení - díky Bohu. Jindy jsem přes Českou křesťanskou akademii žádal o studijní pobyt v Institutu lorda Actona, rovněž v Americe. Měl jsem přání studovat v této nejbohatší zemi, jak lze skloubit ducha chudoby s životem ve „společnosti hojnosti“- na žádost se mi nedostalo odpovědi…     

   Jde přitom o centrální problém pro křesťana obecně a františkána zvláště: naučit se žít ve „financializovaném“ světě, jenž slyší jen na signály „efektivní poptávky“ kryté penězi, ve společnosti s agresivní tržní kulturou, v níž jakoby měli šanci se  prosadit jen silní, sebevědomí a „velcí“. Duch širokých ramen a ostrých loktů, nosů, do nichž prší, a duch žádostivosti po bohatství, v němž malí a chudí jsou nezajímaví. Kdysi říkalo přísloví, že „chodba cti netratí - ale taky nepřidá“, dnes sám pojem cti jakoby se stával anachronismem, neboť v jazyku těch velkých, silných a bohatých pro něj přestává být místo, přestává se rozumět tomu, co by měl vyjadřovat, nebo těm cyničtějším - je již jen k smíchu.    

    Bratr Damián Matoušek, který ve Zpravodaji Národní rady (prosinec 2002) uvádí téma roku minority a chudoby, rýsuje cestu: začít „od sebe“, a přes „pravou radost“ v našich společenstvích přispět k očišťování srdcí a myslí od žádostivosti po moci a majetku i v církvi a společnosti. To je úkol radostný a nanejvýš potřebný a aktuální. Duch pokory - ochota být „menším“, a duch chudoby jsou vzácnými kvítky v české společnosti a přiznejme si - i v české církvi. Pořád nám ještě schází poznání a přiznání, že za ne-věrnost a malo-věrnost křesťanské víry v naší zemi jsme vinni především my sami - kajícné vyznání, že jsme zhřešili my i naši otcové… Nic menšího od nás ta naprosto převažující většina společnosti neočekává. Setrváváme v mylné (a málo kajícné) tendenci hledání vnějšího nepřítele: viníky v sekularizaci - odpadnutí od víry - stále hledáme v osvícenství, starém Rakousku, Aloisi Jiráskovi, První republice, komunistech, zednářích a liberálech... Nebo snad jsme my Češi nějak jinak „genově“ konstituováni než jiné národy, než naši sousedé Poláci či Rakušané? Máme snad nedůvěru a odpor k církvi a ke křesťanství již po narození? Myslím,  že nikoli. Stav víry v Čechách je dán jako všude jinde, jako důsledek zvláštní historické  cesty (tzv.“path dependency principle“ v institucionálním evolucionismu), a tedy jej lze vysvětlit jen jako důsledek málo přesvědčivě a málo opravdově žitého křesťanství nás a našich předků…     

    Ztracená víra znamená ztrátu důvěry v tradiční opory člověka - náboženství, sekularizaci, a ta nese s sebou zákonitě hledání náhražek, substitutů pro struktury, opory důvěry ve společnosti. Hledání náhradních „náboženství“ a náhradních bohů a bůžků… Pokušení modloslužby, víry v modly. Takovou modlou - ovšem modlou vůbec ne novou - je dnes konzumismus, zbožštění materiální spotřeby, a duch velikášství, který se nám snaží namluvit, že máme na víc („nevaž se - odvaž se!“ vybízela jedna reklama na mobilní telefony). Jedná se o „duchy“ přímo protikladné spiritualitě minority a chudoby.  

      Země, které prošly ekonomikou nedostatku „reálného socialismu“, jsou často ohroženy propadnutím těmto vášním velikášství a posedlostí po bohatství, po spotřebě materiálních statků a po penězích jako univerzálním prostředku k ukojení obou vášní, ještě ve větší míře než západní svět, v němž si již křesťané mohli vypěstovat protilátky proti pokušením tržní ekonomiky. A česká společnost s její kulturou agnosticismu je na tom nedobře, absolutizuje si pozemské zájmy a ve valení kuličky blahobytu pak hledá náhradní náboženství. Větší města jsou dnes obklopena supermarkety jako modloslužebnými chrámy boha mamonu a bůžků konzumerismu. Nedělní pravidelné návštěvy obchodních center jsou pro řadu českých rodin jakousi náhražkou za cestu do kostela jejich předků…   

     Inherentní potřeba tržní ekonomiky stále růst vyvolává a podněcuje další a další přání, vyvolává duchy posedlosti a žádostivosti po spotřebě. Hovoří se již i o psychologické „závislosti“ na spotřebě, tak jak se hovoří o drogách či alkoholu. Člověk závislý na spotřebě pak již „musí mít“ to, na co je zvyklý - a to i tehdy, kdy „na to nemá“. Kultura, v níž žijeme, vytváří psychologii „žití nad poměry“ a Česká republika je na tom - i ve srovnání s jinými zeměmi -  hůře nikoliv tím, že by naše zadlužení bylo již tak vysoké, ale spíše tempem, jakým dluhy v poslední době rostou a naší neschopností i v letech příštích tomuto rychlému zadlužování učinit přítrž. Po řadu let je také záporná naše obchodní bilance, tedy více dovážíme než vyvážíme, a tento nezdravý trend je možný jen za cenu zadlužování soukromých subjektů, firem a domácností. Tedy nezadlužuje se jen český stát (a s ním „nedobrovolně“ i my, čeští daňoví poplatníci), ale zadlužují se i jednotlivci a soukromé firmy, a to nikoli vynuceně, ale dobrovolně. Poslední žák nejvýznamnějšího českého národohospodáře a finančníka Karla Engliše, profesor František Vencovský, již řadu let poukazuje na nízkou domácí tvorbu kapitálu, na to, že domácnosti málo spoří a firmy málo investují z vlastních úspor. Do země plyne zahraniční kapitál, a dokud „se nám věří“, zdánlivě se „nic neděje“: naše zadlužování je vyrovnáváno přílivem cizích peněz. Ale běda, jakmile bychom se stali nedůvěryhodnými, třeba ztrátou důvěry, že budeme své dluhy schopni splácet. Pak cizí kapitál ze země odchází a propukají finanční krize…      

     Potřebujeme  jako země naléhavě ctnosti typické pro františkánskou spiritualitu. Potřebujeme návrat ducha skromnosti, chudoby, „minority“. Potřebujeme se osvobodit od pokušení „žít nad poměry“ a ještě velikášsky kritizovat jiné - naše sousedy, Brusel, Ameriku.

Potřebujeme novou evangelizaci. Duch minority a chudoby je pro církev tou jedinou cestou.

Lubomír Mlčoch OFS