Peruffo, Ambrogio OFM

 V POUTNÍKU 9/2002 jsme se zastavili nad životem mexické terciářky a mučednice Marie de la Luz. Nebyla zdaleka jediná, dnes si připomeneme jejího krajana Anakléta Gonzalese Flores.

 Dne 5. února 1917 odhlasovalo mexické zákonodárné shromáždění ústavu, která schválila všechny nepřátelské projevy a represe proti církvi, k nimž došlo 1913-1917 pod autoritativním režimem za vojenského povstání. Už předchozí reformní zákony zbavily církev postavení právní osobnosti, majetku a veřejného náboženského života. Nová ústava k tomu připojila možnost vydat zákony, které by omezily počet kněží oprávněných vykonávat svůj úřad na každém místě.

 V tomto ovzduší potlačujícím základní práva církve Anaklét Gonzales Flores ještě jako student práv organizuje své kolegy ze studií proti novému materialistickému a protikřesťanskému vládnímu směru, v roce 1917 sjednocuje studenty a dělníky v kraji Jalisco i jinde, odvážně polemizuje ve dvou guadalajarských denících La Palabra (Slovo) a La Epoca, což mu vyneslo vězení.

 V roce 1922 advokát Anaklét Gonzales Flores připravil kongres Katolického sdružení práce v Guadalajara, kde byl jednohlasně zvolen předsedou. Od nynějšku obětoval všechny síly tomu, aby vyburcoval ducha katolíků a sdružil je do ucelených skupin; proslovy, přednášky, schůzky, sjezdy se nepřetržitě střídají, je přítomný ve městech i na venkově, všude šíří plamen a světlo.

 Pověstný prezident Calles využil s neuvěřitelnou přísností už platné, avšak nedbale vykonávané protináboženské zákony, a tzv. Callesovým zákonem z 14.3.1926 trestně stíhal každé jejich přestoupení, čímž došlo k otevřenému pronásledování. Všechny kostely byly uzavřeny, zvony ztichly.

 Gonzales, františkánský terciář a dědic františkánských mučedníků své vlasti, založil Národní ligu, jejímž se stal předsedou; tiskovým orgánem byl deník Gladium (Meč), v němž spolupracovali mladí lidé odhodlaní k důslednému odporu. Pasivní opozice katolíků vyhlášená společným listem mexických biskupů 25.7.1926 vládu překvapila a vzala jí pevnou půdu pod nohama.

 Nato prezident Calles dal příkaz k otevřenému krvavému pronásledování. Dne 12. prosince 1926, krátce před národním svátkem Matky Boží Guadalupské, psal Gonzales v Gladiu: „Dnes jsme nepoložili na oltář naší Královny kytice květů, dnes nezaznělo na staré věži dvanáct zvonů sváteční harmonií. A přece dnes dostala naše Královna nejdůstojnější oběť: krev mučedníků volajících na slávu Krista Krále, až po den vítězství, kdy do výše zdvihneme jako vítězný prapor plášť Juana Diega s obrazem Královny.“

 Několik dní před svou smrtí napsal slova shrnující jeho celoživotní program: „Nestačí dokázat vytyčit nesmrtelné charaktery, v nichž se opěvuje skrytý soulad vesmíru: třeba dokázat a chtít psát krví, a to tak, že ve vlastním těle, roztrhaném a krvácejícím, zůstane vlastní myšlenka upevněná navždy mukami mučidel, tesáky lvů či ostřím katovy sekery... Dnes už nebudeme hlasovat orazítkovaným lístkem, budeme hlasovat svým životem.“

 Krátce nato odevzdal tento hlas svého života. Policie po něm měsíce pátrala, aby umlčela tohoto bojovníka katolické myšlenky, aby navždy umlčela rty, jež odvážně vyslovovaly pravdu proti tyranii. Až konečně 1. dubna 1927, na prvý pátek v měsíci, kordon vojáků obklíčil jeho útočiště.

 Nemohl uniknout. Vyšel tedy a s úsměvem se zeptal:

 „Koho hledáte?“

 „Advokáta Gonzalese Flores,“ odpověděli.

 „Já jsem to. Když mě hledáte, zde jsem ve vaší moci, zatkněte mě, ale prosím, neobtěžujte tyto mladíky.“

 Byli to dva bratři, Jiří a Ramon Vargas, první medik a druhý úředník, a mladý profesor Alois Padilla, předseda Kruhu mladých. Zatkli všechny a odvedli do kasáren.

 Začalo mučení. Přivázali ho za palce rukou ke stropu, nechali ho viset a tloukli do krve, aby vyzradil arcibiskupův úkryt. Po třech hodinách padlo tělo k zemi, palce zůstaly na stropě. Nyní mu vojáci propichovali nohy dýkou, řezali kůži břitvou, on však volal: „Všechno pro Krista Krále!“ Generál Ferreira dal rozkaz probodnout ho vojenským bodlem. Prvý voják, druhý, všech dvacet se zdráhalo. Nato generál do něho vpálil sedm ran z revolveru.

 Jeho poslední slova byla slova odpuštění a modlitby, zároveň však výkřik víry a vítězství: „Jdu do nebe, uvidím však brzo triumf své víry. Odpouštím všem a budu se za vás přimlouvat. Před Nejvyšším Soudcem se jednoho dne setkáme všichni, ale vězte, že máte v nebi přímluvce, abyste dosáhli od Boha milosrdenství. Země Ameriky, slyšte ještě jednou: umírám, ale Bůh nezemře. Ať žije Kristus Král!“

 Vedle něj brzo klesli i ostatní tři jeho druhové ve víře ve vítězství.

 Mrtvoly odevzdali rodinám. Výkřik hrůzy a protestu se rozběhl po celém městě Guadalajara, aby přešel do volání nadšení a triumfu. Do domu advokáta Gonzalese Flores defilovalo celé město, každý si smáčel šátek do krve mučedníka jako relikvii.

 Jeho manželka, horlivá terciářka, zůstala sama s dvěma chlapci. Za tohoto putování kolem mrtvého, manifestace oddanosti, stála vedle těla svého muže, zahalená černým závojem. Než rakev zavřeli, nechala oba sirotky políbit mrtvého otce, a potom s hrdinskou odvahou zašeptala zlomeným hlasem:

 „Pro památku mučedníka, pro lásku Ježíšovu, odpusťte i vy!“ A jako odpověď a souhlas s velkými matčinými slovy se tříletý chlapec obrátil k otci s posledním s Bohem:  „Tatínku, teď, když jsi v nebi, modli se za maminku a za nás. Přijdeme brzy, abychom tě našli. Pozdravuj i za nás Krista Krále! Řekni mu, že ho máme rádi!...“

 Ambrogio Peruffo OFM

 Terziari d\'oggi

ze slovenského překladu

 Terciári dneška (Prešov 1946)

přeložil do češtiny, zkrátil

 a redakčně upravil Radim Jáchym OFM