Connault, Marcel OFMCap.

 Klára měla 18 let, když zasvětila svůj život Kristu; bylo to večer o Květné neděli roku 1212. Když o čtyřicet let později psala svou Závěť, vědomě v ní zdůrazňuje místo, které v jejím životě zcela vydaném Kristu, a při zakládání  „Chudých sester“ řečených „klarisky“, zaujímal František. Velké a čisté přátelství mezi Klárou a Františkem totiž pomohlo jednomu i druhému budovat svou výjimečně kvalitní lidskou a duchovní osobnost.

Ve své knize: „František z Assisi: návrat k evangeliu[1]“ P. Eloi Leclerc píše (str. 186): »Vstup Kláry do Františkova řeholního světa nebyl jen prostou epizodou v rychle ukončené závorce. František Kláru přijal; a toto přijetí mělo hluboce poznamenat jeho život. Protože František chtěl zcela patřit Bohu a následovat Krista, zřekl se ženy. A tu najednou na své evangelní cestě našel tuto ženu, která byla ještě mladičké děvče, stejně jako on uchvácené evangelním ideálem, a toužila přijmout právě jeho jako svého vůdce ke Kristu.

Z tohoto setkání se mělo zrodit velké a svaté přátelství. Z hlediska psychologického a duchovního je význam tohoto přátelství pro život sv. Františka stěží docenitelný, protože se dotýkalo těch nejhlubších vrstev jeho osobnosti. Nadále již nikdy nepřestala být v duchovním životě Chudého z Assisi přítomna žena.

Dejme si však pozor na nepatřičné romantizování a přecitlivělost. Skutečnost byla jiným způsobem krásná. Nejhlubším základem přátelství Františka a Kláry bylo především naprosté souznění životního ideálu«.

Totéž charisma prožívané jednou mužsky a podruhé žensky

Když se dospívající Klára rozhodla darovat se zcela Kristu v řeholním životě, jistě by si ušetřila spousty starostí a bojů, a zvláště odporu své rodiny, kdyby si bývala vybrala život v některém z početných klášterů benediktinek, které přijímaly mladá děvčata s šlechtickým původem jaký měla ona. Mohla například zůstat v klášteře sv. Pavla, kde pobývala několik měsíců poté, co o Květné neděli přijala hábit. Slavila se tam krásná liturgie, a krom toho se tento klášter těšil podstatným příjmům z beneficií, která mnišky chránila před nouzí.

Klára sice nepodceňovala hodnotu tohoto způsobu života, ale cítila, že to není její cesta. Ona ve svém nejhlubším nitru přijala Františkovu evangelní intuici. Stejně jako on chtěla následovat Ježíše, který „z lásky k nám se stal chudým, i když je bohatý“, a napodobovat Marii, která měla podíl na chudobě svého Syna.

Ve Františkovi viděla obraz Krista, který „neměl, kam by hlavu složil“, a který celé své štěstí nacházel v tom, že přijímá a je sám přijímán nekonečnou Láskou nebeského Otce. Právě tuto chudobu chtěla.

Když se k ní připojily mladé dcery jejích dřívějších přítelkyň i její vlastní sestra Kateřina, zorganizovala společný život v klášteře sv. Damiána podle vzoru žitého Františkem a jeho spolubratřími: život intenzivní modlitby; život chudý, kde žádný příjem není zajištěn; práce každého pro potřeby všech; bratrský život, kde každý je respektován a dotazován na názor; a kde nepřipadá v úvahu „nadřazené postavení“ jedněch nad druhými. Každá sestra, a zvláště ta, která přijala odpovědnost, je vybízena, aby se považovala za služebnici všech.

Zatímco František a jeho spolubratři procházeli světem a ohlašovali evangelium, ona a její spolusestry setrvávaly na modlitbách ve společenství s církví v klauzuře u sv. Damiána. A tak byly pro věřící „zrcadlem“ evangelního života.

Improvizovaná promluva

Večer v pátek 12. března 1982, na závěr jednoho dne stráveného v Assisi, projevil papež Jan Pavel II. přání navštívit klášter sv. Damiána, kde Klára kdysi žila. S touto návštěvou se v programu nepočítalo, a papež proto svoji krátkou promluvu improvizoval. Řekl následující: »Je těžké oddělit od sebe jména sv. Františka a sv. Kláry, těchto dvou výjimečných osobností, těchto dvou životních příběhů svatosti… mezi nimiž se vytvořilo hluboké pouto… Toto jmenné sousloví František–Klára je skutečností, kterou lze chápat jedině v rámci křesťanských, duchovních či nebeských pojmů. Je to však také realita této země, tohoto města, této církve; všechno se to zde vtělilo. Nejedná se o nějaké pouhé duchy. Oni byli vtělenými bytostmi. Oni byli osobami plnými ducha.

V živé tradici církve, křesťanství a lidstva, nezůstalo pouze vyprávění o jejich životě. Zůstal také způsob, jakým František pohlížel na svou (duchovní) sestru.; způsob, jakým on sám „se zasnoubil“ s Kristem; jak on viděl sám sebe v obrazu Kláry, mysticky zasnoubené s Kristem, a jak svou vlastní svatost dolaďoval podle tohoto obrazu. On sám se považoval za „Chudinkého“ bratra; podle obrazu svatosti této pravé snoubenky Kristovy. V ní objevoval obraz nejvýše dokonalé snoubenky Ducha svatého: přesvaté Panny Marie. To není pouze lidský příběh; je to „příběh božský“, nad kterým je třeba rozjímat v božském světle, v modlitbě.

Toto je místo (sv. Damián), kam již osm století přicházejí nespočetní poutníci, aby rozjímali nad božským příběhem Kláry po boku Františka, příběhem, který zcela jistě měl velký vliv na život církve a na (další) vývoj křesťanské spirituality« (Osservatore Romano Hebd. en Français du 23/03/82).

V tomto vztahu Klára-František, František-Klára dosahuje Stvořitelem chtěné vzájemné doplňování jakožto muž a žena vrcholu vznešenosti a krásy.

 Marcel Connault

přeložil Pacifik Matějka OFMCap.