Markéta z Cortony
Mauriac, François
François Mauriac
Markéta z Cortony
22. K pochybnostem o tomto obvinění
Toto obvinění proti dámě všech časů a všech zemí takto pokračuje, detailně, přesně, pozorné právě tak na třísku jako na trám, obratně najde trám pod hromadou třísek. Avšak lidský zájem, který probouzí, je omezován určitým neklidem: je to Kristus, kdo zde mluví! Z jeho úst zaslechla Markéta tuto ostrou kritiku - aspoň měla za to, že ji slyší.
Víme však, jak mluvil Kristus na zemi s hříšníky, známe slova, jaká používal. Každé z nich, které nám bylo s úzkostlivou svědomitostí uchováno, má jedinečný zvuk. Naše ucho je citlivé na tu nejmenší trhlinu - tak dobře, my ovce, známe jeho zbožňovaný hlas.
I když se neobrací k veřejným hříšnicím jako byla Samaritánka, cizoložná žena či Marie Magdaléna, i když vidí u svých nohou jen ochrnulého nebo slepého od narození, co by neodhalil jeho božský pohled, kdyby chtěl prozkoumat pouze jediný den jejich života! Avšak ne, on se nikdy neutápí v labyrintu lidského života. Ať už je jakýkoli ten tvor, na něhož se Ježíš podívá, řekne mu pouze: „Odpouštějí se ti tvé hříchy!“ a všechno je smeteno, odfouknuto, smazáno, maličkosti stejně jako zločiny, trám i tříska. A proto se nesmíme pohoršovat nad zdánlivou lhostejností katolického zpovědníka vůči hříchům, které mu kajícník šeptá skrze mřížku: bezedné milosrdenství, které ztělesňuje, zničí každou nečistotu.
Zde však pochybujeme i my, stejně jako pochyboval dobrý bratr Bevegnati. I my pochybujeme o Markétě. Jak jen mohla věřit, že tato zžíravě ostrá kritika, kterou vykonává ubohá žena na své dobroditelce, proti které podvědomě pociťuje hořkost, pochází od Ježíše? Aniž by o tom uvažovala, zaznamenávala den za dnem všechno, co ji na této zbožné a farizejské dámě uráželo a dráždilo. Tady v ní zřejmě žena vyvádí světici pěkný kousek: jedna žena pozoruje druhou ženu a je přesvědčena, že obchází hřích proti lásce k bližnímu tím, že toto nelítostné zúčtování připisuje svému Bohu!
Kdyby však v tomto případě Markéta klamala sebe samu, kdo nám pak zaručí, že to nebyla vždy ona sama, která mluvila sama se sebou? Přepadá nás tajný neklid při pozorování tohoto svatého života, a já nejsem s to jej ztišit. Ostatně, musí být utišen? Musí být křesťan bezpodmínečně nezaujatým duchem? Náš Protivník by v nás mohl vzbudit tuto pochybnost.
Křesťan ví, co je pravda. V ní dýchá a pohybuje se, avšak ještě více: zná její jméno, její tvář. Bylo mu zjeveno, že přišla na svět a ohlásila se světu. Avšak zvláštní závěr vede někdy k tomu, že jeho jistota, že má pravdu v její podstatě a čerpá z jejího pramene, činí ho méně svědomitým vůči částečným pravdám než jeho Protivníka. Málo mu záleží na tom, zda to či ono vyprávění je legendou, jen když to, co objasňuje, je pravdivé. Jestliže se mnozí mezi námi kloní k méně fundované lehkověrnosti, pak jen z toho důvodu, že přitom vždy jde o věci, které leží uvnitř okruhu pravdy. Jak se zdá, mnozí učedníci Pána - který přece řekl Pilátovi: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě; každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ (Jan 18,37) - intelektuální počestnost berou méně přesně než jejich protivníci; a to, aniž by mysleli něco zlého: spoléhají se prostě na dobrý pocit své jistoty.
Tento druh lidiček je přesvědčen, že první z teologických ctností, víru, nelze lépe osvědčovat než tím, že slepě přijmeme vše, co má nadpřirozený nátěr. Proti tomu se jim snadno jeví podezřelí kněží a laici, kteří se cítí zavázáni ve svědomí nenechat platit bez přezkoumání nic, co není obsaženo v pravdách víry. Jde zde o určitou nenasytnost víry, které je dobré všecko, to nejlepší i to nejhorší. Je snad v očích Boha Pravdy zásluhou věřit, že došlo k tomu či onomu zjevení, jež však spočívá pouze na iluzi několika dětí, které se zpola nevědomky vzájemně ovlivňovaly? Naprosto nejsme povinni zavírat oči před podstatným rozdílem, jaký je mezi slovy Kristovými, jak nám je podává mystička, a slovy, která uvádějí evangelisté. Pascal píše: „Ježíš Kristus řekl veliké věci tak prostě, že se zdá, jako by si jejich významu vůbec nebyl vědom; avšak řekl je tak jasně, že dobře vidíme, co si o tom myslí. Tato jasnost, spojená s takovou prostotou, je obdivuhodná. - Kritika té dámy je také podivuhodná, není však prostá, a na tom zřetelně poznáváme, že přinejmenším slovní vyjádření je lidské. Je však mnoho jiných, která přes rozvláčný způsob vyjadřování bratra Giunty (či jeho překladatele) bez dalšího můžeme pokládat za božská.
V 16. kapitole svého Života ujišťuje sv. Terezie z Avily, že vnitřní oslovení sama v sobě klamou svou jistotu. To jí však nepřekáželo, že na základě tvrzení teologů, kteří studovali její případ, po dva roky věřila - či spíše se nutila přijmout - že slova, která ji uváděla ve vytržení, pocházejí od ďábla. Tito ostrozrací muži, jak se zdá, nebrali v úvahu, že tu byla ještě další možnost: že totiž nemusela pocházet ani od ďábla ani od Boha, ale od Terezie samé.
Co se týká naší Markéty, nesmíme také přehlédnout, v jakém stavu byla v důsledku svých kajících skutků. Bezbrannost vyčerpané přirozenosti proti přeludům, úzkostným snům a sebeklamům není tím posledním důvodem, který dal Terezii z Avily a Janu od Kříže podnět varovat ty, kdo se svěřili jejich vedení, před zneužíváním důtek a kajícího pásu.
(pokračování)