Valer, Dominik OFM

Duch svaté modlitby a zbožnosti, kterému mají sloužit všechny časné věci

Veškerá hodnota svědectví má ale jednu nutnou podmínku, totiž aby byl tento život naplněn Duchem – skrze modlitbu. A to bylo také první prioritou našeho putování. Dá se říci, ať se to zdá jakkoli paradoxní, že jsme žili kontemplativní život na ulici.

Jádro naší modlitby tvořila liturgie hodin (breviář), adorace/rozjímání, mše svatá. Všemu bylo dáváno nejvyšší místo a prostor beze spěchu a shonu. Velikým privilegiem paní Chudoby je to, že se nikam nespěchá. Na všechno je čas.

Tak jsme se ráno vzbudili, jak nás probudilo sluníčko. Kdo se vzbudil dřív, nechal ostatní klidně spát, sbalil své věci (protože ty jsme museli nosit stále s sebou) a potom se ponořil do rozjímání. Na nikoho se nepospíchalo. Každý si mohl udělat svou ranní hygienu podle svých potřeb, až se všechno uklidnilo a vyústilo do chvíle společného rozjímavého ticha, které uvádělo začátek ranních chval. Breviář jsme se modlili celý, rozšířený o „Hodinky o utrpení Páně“, které složil sv. František původně pro bratry laiky. Kdykoli to bylo možné – většinou při ranních chválách a nešporách, jsme vkládali četbu evangelia z liturgie dne a půlhodinovou meditaci. Mimo to jsme se jednou denně modlili „Miserére“ a „De profundis“ s Otčenášem, které František požadoval jako modlitby za bratry v krizi a za zemřelé. Tak každá z částí denní modlitby církve trvala něco kolem hodiny (polední modlitbu jsme měli spojenou s hodinkou četby).

Po modlitbě jsme se nasnídali (když jsme měli co) a vydali se strávit dopoledne v adoraci. Vždy jsme se snažili nalézt v okolí malý kostelík, který by byl otevřený a nejlépe s výstavem Nejsvětější svátosti. V centru jsme nalezli takové útočiště u sester karmelitek. Tato dopolední kontemplativní modlitba byla nejdůležitějším bodem dne a trvala asi 3 hodiny.

Mši svatou jsme se snažili slavit ve společenství místní církve. Nejraději jsme vyhledávali místa s krásnou liturgií – ve Florencii jsou to nové monastické instituty, jako „Jeruzalémští mniši“ sídlící v prastarém florentském opatství „Badia Fiorentina“ s benediktinskou řeholí. Je to komunita, která má klasické dvojí těžiště – práce a modlitba. Práci v civilním zaměstnání na poloviční úvazek a dále příležitostně v charitativní oblasti apod. a modlitba především soustředěná na velmi krásnou bohatou a zároveň prostou liturgii s chorálním zpěvem.

Někdy jsme ovšem sloužili mši svatou také mezi námi (byli jsme dva kněží) – např. přímo v podloubí SS. Annuntiata, kde jsme spali.

Sám za sebe mohu prohlásit, že jsem se nikdy tolik nemodlil, jako tehdy. A nebylo to pro mne   vůbec jednoduché, stálo mě to hodně sil a přemáhání. A i když nemohu vůbec říci, že bych prožíval nějaké veliké extáze – spíše naopak, prožíval jsem téměř pořád velikou vyprahlost – přesto mne modlitba sytila. Přímo jsem se těšil na chvíli dopolední meditace, protože to bylo jako očistná a ozdravná lázeň. Po ní jsem byl vždycky velmi unavený – několikrát jsme někteří během ní dokonce na chvilku usnuli – ale zároveň hmatatelně posílený. Bez modlitby by tento život nebyl možný. Už by nebyl svědectvím, ale obyčejným tuláctvím a mne by ihned přestal bavit. Zatímco díky tomuto hlubokému zakořenění v modlitbě jsem po celou dobu cítil velmi hmatatelně, navzdory ubohosti a vyprahlosti mé modlitby, že náš život září a rozsévá semena kolem nás, že je v něm něco mystického, něco většího, než jsme my samotní. To jsem zvláště prožil ve druhém týdnu putování – na periferii „Le Piagge,  o které napíši příště.

Dominik Valer OFM

(pokračování)