Říský, Bernard OFM

se narodila v Šelesovicích u Kroměříže v srpnu 1921 jako prvorozené dítě svých rodičů. Otec byl zedník a doma měli malé hospodářství. Její mladší bratr Jindřich se stal inženýrem a pracoval celý život v Loděnicích v gramofonovém průmyslu. Nejmladší Marie, provdaná Závidčáková, pracovala v naší kroměřížské koleji jako pomocná kuchařka až do likvidace ústavu v r. 1950.

Filka po maturitě – bylo to za války – prodávala v knihkupectví, což vyhovovalo její čtenářské vášni. Tam se seznámila s františkány a byla nejvíc vděčná o. Inocencovi, který jí prý velice pomohl v květnových dnech 1945.

Po válce šla studovat do Prahy matematiku a chemii, chtěla se stát středoškolskou profesorkou, ale po únoru 1948 byla ze studií vyloučena pro svůj nekompromisní náboženský postoj. Pak učila náboženství na Spořilově, kde bydlela v podnájmu, a zůstávala stále ve styku se spořilovskými františkány.

Byla velmi obětavá a vždy ochotná pomáhat. Tak se svou přítelkyní unesly jejího muže, Dr. Kuchaře, odsouzeného za kolaboraci, z pracovního tábora do východního Německa, odkud však byl vrácen do Československa jako jeho státní příslušník.

Tím na sebe upozornila určité podzemní kruhy, které za rozchodu „tábora socialismu“ s Titovou Jugoslávií jí používaly k vyvážení určitých osob za hranice. Jezdila autem bez řidičského průkazu. Spoléhali na její mlčenlivost a odvahu. Tyto celonoční výlety autem za hranice za naprostého mlčení dělala naprosto nezištně a jen někdy dostala darem silonky, v té době velmi vzácné. Je zajímavé, že při pozdějších výsleších se jí nikdo na tuto činnost nezeptal. Byla to asi nějaká „vyšší hra“.

Když jsme byli centralizováni, navázala s námi kontakt jak v Bohosudově tak i v Želivě. Do Bohosudova nám dodala „mexické fakulty“ – rozsáhlá privilegia, která dostali mexičtí kněží ve dvacátých letech za tamního pronásledování církve. (O. provinciál Kapistrán je sice prý také dostal, ale v přesvědčení, že se mu jako děkanovi teologické fakulty KU nemůže nic stát, nikoho o nich neinformoval a přišel o ně při centralizaci v r. 1950.)

Filka udržovala naše spojení s o. provinciálem, který byl internován v Želivě, skrze o. Inocence, a tak mnozí bratři dostali jejím prostřednictvím „litteras dimissoriales“ ke svěcení, které jim zase vyjednala u pana biskupa Matouška.

Když jsme byli na vojně, jezdila za námi do Podbořan i do Plaveckého Podhradí a přivezla nám kalíšky s paténkou pro mši sv., posvěcené p. biskupem Matouškem.

Když vybouchla „kauza Želiv“ v roce 1952, byla zatčena a odsouzena tuším na deset let. Byla propuštěna na amnestii v květnu 1960 s diagnózou: roztroušená skleróza. Dostala byt – jednu místnost se společným sociálním zařízením – ve Vršovicích, Na kovárně č. 8. Pracovala nejdříve v karlínské Tesle, později po absolvování různých kurzů – na fakultu přístup neměla – pracovala v Pražských vodáren na kontrole a změkčování vody.

Ač v kriminále byla přijímána jako neohrožená obhájkyně práv, byla vůči kamarádkám a přátelům značně nedůvěřivá. Kromě bratra Jindry, jemuž dohodila svou kamarádku z vězení za manželku, se stýkala jen s několika kriminálníky, jako s o. Inocencem, Norbertem a se mnou. Ovšem zkušenosti těch let v kriminále zanechaly ještě živé jizvy, takže jsme se vyhýbali o nich mluvit. I já jsem vypadl z její přízně a setkal jsem se s ní až u o. Inocence na Národní třídě.

O. Inocenc se cítil jí zavázán za její služby provincii, které jí vynesly kriminál. Byl jí velikou oporou a jistotou, zvlášť když tragicky skončila její sestra Marie a po nějaké době i její bratr Jindřich. O. Inocenc ji bral s sebou při svých výjezdech za hranice po roce 1968. Když byl v roce 1983 jako provinciál čtvrt roku ve vazbě v Ruzyni, tvrdě za něj bojovala s StB. Byla rehabilitována v r. 1990.

V jejím bytě Na kovárně našel i dočasné útočiště náš bratr Cyril Janík. Po záchvatu mrtvice už nemohla být sama a po propuštění z nemocnice v Obloukové ulici – kam jí sestry nosily pravidelně sv. přijímání a o. Prokop jí sloužil svátostí smíření – se dostala do Domova důchodců v Gercenově ul. 8 v Praze 10. Po dalším ataku nemoci se dostala z nemocnice do úval do speciálního ústavu pro lidi stižené Altsheimrovou nemocí, kde zemřela 24. ledna 2003.

Za její nezištnou obětavost i za přijatou chudobu posledních roků ji Pán odmění a my ho za to prosíme. Vždyť maličkým patří Království.

Bernard Říský OFM