Šváček, Augustin OFMCap.

Jak sv. František, tak evangelium i čtení (viz středa 23. týdne v mezidobí) nám kladou na srdce, abychom nelpěli na věcech tohoto světa, neboť podoba tohoto světa pomíjí.

 

 

Lukáš nám podává Ježíšovo blahoslavenství z „horského kázání“ na rozdíl od Matouše stručněji, ale myšlenkově uceleněji. Matouš je začíná slovy „Blahoslavení chudí v duchu“ a Lukáš „Blahoslavení chudí ...“ Jejich výpovědi jsou obsahově v podstatě stejné, ale je tu i jistý rozdíl. Je známo, že Lukáš klade důraz na chudobu věcnou neboli hmotnou víc než na chudobu duchovní, přestože i ta je v jeho evangeliu obsažena. Zvlášť vyzdvihuje dobrovolně chudé, o kterých můžeme říci to, co říká Ježíš o těch, kdo jsou neschopní manželství:  „Jsou lidé, kteří jsou chudí už od narození, a jsou chudí, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se sami stali chudými pro Boží království (srov. Mt 19,12). Snad také hned chápeme, proč se ideál hmotné chudoby a dokonalé čistoty objevil v dějinách až s Kristem - protože teprve s ním nastalo Boží království, které jediné tento ideál ospravedlňuje.

 

 

Když mluvíme o chudobě, je dobré si uvědomit, že samo Písmo používá slovo „chudoba“ jak ve smyslu negativním (jako zlo), tak ve smyslu pozitivním (jako dobro). Totéž platí o slově „bohatství.“

 

 

Proto - jak uvádí P. Cantalamessa - rozlišujeme dvojí chudobu: negativní, která je zlem a proti které je třeba bojovat, a pozitivní, která je dobrem - o kterou je třeba usilovat. A každá z těchto dvou chudob může být ještě hmotná nebo duchovní. Takže se v Písmu mluví o chudobě v podstatě ve čtverém smyslu.

 

 

Stručně to můžeme vyjádřit takto:

 

 

1) Negativní chudoba hmotná jako společenský jev, proti kterému se musí bojovat: Je to hmotná chudoba, která odlidšťuje; chudoba jako nedobrovolné společenské postavení, bída. Tuto bídu máme ze světa odstraňovat tím, že se ujímáme chudých a usilujeme o spravedlivý sociální řád v občanské společnosti (jak to například nedávno ukázal Sv. stolec na Světovém summitu v Johannesburgu). Ježíš nám to ukládá slovy: „Co jste udělali pro nejmenší, pro mne jste udělali.“ Co byste pro ně neudělali, ani pro mne neuděláte! (Mt 25,40.45). „Šťasten, kdo se ujme chudých a slabých“ (Žl 41).

 

 

2) Negativní chudoba duchovní, proti které se také musí bojovat: Je to duchovní chudoba, která znamená nedostatek duchovních dober a pravých lidských hodnot. Srov.: „Nemůžete sloužit Bohu a mamonu“ (Mt 6,24). Je to duchovní bída boháčů a světáků, kteří slouží jen svému mamonu. Jim platí Ježíšovo: „Běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo.“ Po duchovních hodnotách netoužíte.

 

 

3) Pozitivní chudoba hmotná uložená evangeliem: Je to hmotná chudoba, která osvobozuje a povznáší; tedy evangelní ideál, o který se máme snažit - dobrovolná chudoba, skromnost. Srov.:„Ježíš Kristus, ačkoli byl bohatý, stal se pro vás chudým“ (2Kor 8,9). Vztahuje se na ni  Lukášovo: „Blahoslavení, vy chudí (dobrovolně chudí), neboť vaše je nebeské království“ (Lk 6,20) nebo Pavlova slova (z 2 Kor 8,9): „Kristus ačkoli byl bohatý, stal se pro vás chudým, zmařil se, zřekl se sebe, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.“ Tato Kristova chudoba je jasně jednou stránkou jeho „kenozis“ - jeho sebezmaření při vtělení, ukřižování i eucharistické proměně.

 

 

4) Pozitivní chudoba duchovní, o kterou se máme snažit: Je to odpoutanost od věcí, pozůstávající z pokory a z důvěry v Boha. Je nejkrásnějším plodem na stromě biblické chudoby, je bohatstvím chudých v duchu. Platí o ní Matoušovo „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,3) nebo i slova žalmu 131: „Pane, nejsem pyšné mysli ... ztišil, zklidnil jsem své srdce. Jako dítě v klíně matky, jako dítě zkonejšené; ztichla ve mně duše má. Izraeli, doufej v Pána, nyní vždy a na věky.“

 

 

(Podrobněji o každém druhu chudoby R. Cantalamessa: Chudoba, Kostelní Vydří l996)

 

 

 

 

Duchovní chudoba pozitivní se také nazývá minorita a hmotná chudoba pozitivní je pro Františka jen projevem této minority. O minoritě bylo podrobněji pojednáno v předchozích číslech Poutníka (2/2003: Chudoba jako projev minority; 1/2003: Co to je minorita, Evangelní základ minority). K tomu, co bylo napsáno o evangelním základě minority doplníme:

 

 

 

 

Boží láska k malým

Ježíš se nespokojil s tím, že dával děti učedníkům za vzor, ale zdůraznil Boží lásku k malým, prostým a menším. Tato láska plyne ze skutečnosti, že malí a menší jsou Božími syny (Mt 5,45; Lk 6,35), a to ne jako dar stvoření, ale jako eschatologický dar spásy (Gal 4,4-7): jsme „synové v Synu“, děti Otce, a to znamená malí (v tom nejlepším smyslu). Proto se nemáme úzkostlivě shánět po svých pozemských potřebách, neboť Otec ví, co jeho děti potřebují (Mt 6,25-34). Známe-li myšlení sv. Františka, víme, jak živá byla u něho tato víra a důvěra!

 

 

Kdo však jsou tito maličcí? Ježíš to vyjádřil v zvláštní modlitbě chvály („zajásal v Duchu svatém“) po návratu 72 učedníků z úspěšné misijní cesty (Mt 11,25-26):

 

 

Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými a odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, protože tak se ti zalíbilo.

 

 

Ježíš staví proti sobě „moudré a chytré“ světskou moudrostí - a „maličké“. Podle učitelů Zákona nejvyšším ideálem byla hluboká znalost a úzkostlivé zachovávání Zákona, která umožňuje člověku, aby se spasil vlastní silou. Na druhé straně pohrdali těmi, kdo neznali Zákon a ne všechno z něj zachovávali, třebas i proto, že jejich zaměstnání jim to neumožňovalo (předpisy o čistotě). Ty označovali pohrdlivě „lid země“. A Ježíš ukazuje, že právě mezi těmito prostými lidmi země si Bůh vyvolil maličké, kterým odhalil, zjevil „tyto věci“.

 

 

 

 

Jeden text II.vatikánského koncilu praví: „Maria vyniká mezi pokornými a chudými Páně, kteří s důvěrou očekávají a přijímají spásu od Boha.“ Obdobně to můžeme říci i o sv. Františkovi, že po Panně Marii vyniká mezi pokornými a chudými Páně. Kéž nám tedy oba, Panna Maria i sv. František, vyprosí milost, abychom viděli a odstraňovali tu chudobu negativní, milovali tu chudobu pozitivní a patřili podle jejich vzoru mezi „pokorné a chudé, kteří stále důvěřují jen v Pána!“ Amen.

 

 

 

 

Augustin Šváček OFMCap.

 

 

 (z přednášky na formačním semináři pro SFŘ 1.2.2003)