Egger, Gottfried OFM

 Církev od 14. století svěřila péči o svatyně v Pánově zemi bratřím sv. Františka z Assisi. Tato služba strážců posvátných míst a pastorace domorodých křesťanů patří k nejdůležitějším misijním dílům františkánského řádu. Nemálo bratří položilo za to v průběhu staletí svůj život. Patří k nim také osm mučedníků z Damašku z roku 1860. Jedním z nich je Engelbert Kolland pocházející z Tyrolska. Michael, jak zní jeho křestní jméno, byl darován rodičům Kajetánovi a Marii 1827 jako páté ze šesti dětí. Rodina žila v Ramsau, ve farnosti Zell am Ziller, ve známém Zillertalském údolí.

 Jeho otec pracoval jako dřevorubec a patřil k předákům tzv. inklinantů (doslova: přívrženců), kteří žili tajně podle Lutherova učení. V Tyrolsku byla tehdy prosazována bezpodmínečná jednota víry. Všichni, kdo nevyznávali plně římskokatolickou víru, měli se vystěhovat do jiných zemí habsburské říše. Kajetán Kolland už se chystal vystěhovat do Štýrska, kde už dříve pracoval jako dřevorubec. Pak se však přece rozmyslel jinak. Určitě tu sehrál úlohu dobrý vliv mladého knížete biskupa Friedricha ze Schwarzenburgu, který ho dokázal zcela získat pro katolickou víru; ten dokonce umožnil jeho chlapcům Floriánovi a Michaelovi studium na chlapeckém semináři v Salzburgu.

 Živému Michaelovi se při studiu mnoho nedařilo. Po třetím roce gymnázia přerušil studium a začal dělat jako dřevorubec ve Štýrsku. Tam musel velmi tvrdě pracovat. Zde však také nalezl příležitost k obrácení. Začalo v něm opět znovu růst přání stát se knězem. Tak se pak po roce vrátil do Salzburgu a pokračoval ve studiu na gymnáziu. V roce 1847 je ukončil s dobrým výsledkem.

 V době studia na gymnáziu se chodíval často modlit do františkánského kostela. Duchovnost sv. Františka z Assisi ho přitahovala, proto se po ukončení studia rozhodl vstoupit zde do noviciátu a dostal jméno Engelbert. Jeho novicmistr byl velký duchovní člověk a hudebník P. Peter Singer. Po prvních slibech proputoval za studiem podle řádového zvyku různé kláštery v tyrolské provincii. Roku 1850 byl v dómu v Tridentu vysvěcen na kněze. Svou primici slavil v starobylém františkánském klášteře v Bolzanu. Zde také zůstal až do svého vyslání na misie do Svaté země.

 Během studia mu stále více přicházela myšlenka na misie. Učil se proto pilně cizí řeči, mj. i arabsky. Protože to v tomto jazyku dotáhl k jisté zběhlosti, vybral ho provinciál pro misii do Svaté země. Jeho příbuzní ho chtěli od misijních plánů odradit, on však se nedal přesvědčit. Od 27. března do 13. dubna 1855 plavil se lodí z Terstu přes Alexandrii v Egyptě do Jaffy. Velice trpěl mořskou nemocí, proto byl šťastný, když po namáhavé cestě lodí a šestihodinové jízdě na koni konečně dorazil do svatého města Jeruzaléma.

 Sám o tom podává zprávu: „Zapomněl jsem na všechnu únavu a sesedl s koně. Při myšlence, že v tomto městě můj Pán a Spasitel za mne prolil svou drahocennou krev, zalily mě tiché slzy. Odbíjely tři hodiny odpoledne, tedy tu hodinu, v níž Ježíš zemřel, byl jsem v uličkách Jeruzaléma, a to pěšky, neboť tam, kde Ježíš nesl svůj těžký kříž, chtěl jsem také jít pěšky.“

 Každý misionář ve Svaté zemi musel po určitou dobu vykonávat službu v chrámu Svatého hrobu v Jeruzalémě. V oné době byl život v klášteříku františkánů všechno jiné než snadný. Cely bratří byly krajně malé, stísňující a tmavé. Hned vedle měli Turci stáj pro koně, což se v klášteře projevovalo velice nepříjemně. Tak jako pro Ježíše byla doba pouště příprava na jeho apoštolát, měl být čas strávený u Svatého hrobu pro mladého misionáře dobou přípravy na jeho příští působení.

 Popisuje, jak probíhal den v klášteře Svatého hrobu: „O tři čtvrtě na 12 v noci bylo třeba vstávat. Potom je půldruhé hodiny modlení, někdy se opět vstává ve 3 ráno, obvykle však o půl 5, takže doba spánku je velice krátká. Také přes den se musí většina času strávit v chrámu. Já jsem však byl velmi rád v tomto klášteře Svatého hrobu. Blízkost Kalvárie, kde Pán tolik trpěl, dělá všechno lehkým... Večer o půl 5 je denně procesí na všechna svatá místa uvnitř baziliky Božího hrobu... Nenajde se jen tak místo, kde duše dostává tolik útěch jako u Svatého hrobu. Zatímco jiné hroby ladí k smutku, povznáší tento k radosti, a myšlenka na slavné vzkříšení, které od Božího milosrdenství doufá, se bezděčně zmocňuje duše.“

 Počátkem června dostal pověření k svému misijnímu nasazení v Damašku. Po desetidenní jízdě na koni přes Libanon dorazil 17. června do kláštera sv. Pavla v Damašku. To mělo být napříště pole jeho působnosti. Damašek byl tehdy velmi krásné město se 170 mešitami, modlitebnami a hroby kalifů. V klášteře františkánů byli dva kněží a tři bratři, všichni Španělé. Františkáni se tehdy starali o křesťany latinského obřadu, bylo jich na 220 věřících. Protože sjednocení Arméni neměli vlastního kněze, přistoupila k tomu ještě pastorační péče o ně.

 Farář byl dost nemocný, a tak mladý a dynamický bratr Engelbert vykonával prakticky všechny pastorační úkoly. Z jeho iniciativy byla pro farní a klášterní kostel postavena věž a zavěšen v ní 4 centy těžký zvon. To byl odvážný podnik, neboť klášter stál hned vedle mešity! Protože bratr Engelbert velmi dobře ovládal domorodý jazyk, získal si rychle srdce svých věřících. Říkali mu s láskou abuna Malak, otec Anděl. Působení P. Engelberta bylo brzy na všech stranách chváleno, a španělský představený za něj u patriarchy v Jeruzalémě ztratil dobré slovo: „Bratr Engelbert, tahle prvotřídní síla, by už neměl být odňat misii v Damašku.“

 Po pětiletém velmi požehnaném působení čekal na něj a na všechny spolubratry v Damašku náhlý konec mučednictvím. V roce 1860 zakusili stejný osud jako mnozí křesťané v Sýrii a Libanonu. V Damašku bylo tehdy na 150 000 obyvatel, z toho bylo 13 000 křesťanů, všichni ostatní muslimové. Jak došlo k tomuto strašnému pronásledování? V Libanonu žily dva horské kmeny maronitských křesťanů spojených s Římem, a Drúzové, z jedné polovice muslimové a z druhé pohané. Ti byli poštváni tureckými úřady proti křesťanům. Drúzové pak přepadli vesnice a města, kde žili křesťané. Došlo k strašným krutostem: pálení, vraždy, plenění, znásilňování. Drúzské hordy také pronikaly stále blíže k Damašku.

 Dne 13. června 1860 psal bratr Engelbert v dopise: „Denně očekáváme, že budeme pobiti jako ovce.“ Dne 9. června se to stalo skutkem: Drúzové přepadli klášter sv. Pavla. Františkáni prozřetelně poslali včas všechny děti ze své školy a různé zaměstnance domů. Třebaže se bratři cítili v zabarikádovaném klášteře bezpeční, dokázali Drúzové do něj proniknout. Bývalý zaměstnanec jim prozradil tajná zadní dvířka do areálu kláštera. V noci z 9. na 10. července, právě když byli bratři shromážděni k noční modlitbě v chóru, přepadli útočníci modlící se františkány. Nejdříve padli vraždícím Drúzům za oběť tři maronitští bratři, kteří v klášteře sloužili. Kvardián P. Emanuel Ruiz, který právě chtěl přijmout hostie ze svatostánku, aby ochránil Nejsvětější svátost před zneuctěním, byl útočníky překvapen v klášterním kostele. Ti ho hned vyzvali, aby se zřekl své křesťanské víry. Statečný františkán položil hlavu na oltář a tam mu ji odťala silná rána sekerou. P. Carmel Volta chtěl přijít svému představenému na pomoc. Také ten byl hned zabit. Ostatní bratři se snažili zachránit život útěkem, avšak nepodařilo se to nikomu. Jeden byl zavražděn v křížové chodbě, další na schodišti, opět jiný byl zabit v blízké arabské škole. Dva bratři uprchli na kostelní věž. Také tam byli vypátráni a svrženi dolů. Žádný z těchto bratří nešel na smrt bez toho, že by se předtím jasně přiznal k Ježíši Kristu, Božímu Synu.

 Také bratr Engelbert se pokusil uprchnout. Mladý, pohyblivý bratr vyšplhal přes střechy na sousední dům. Tam nalezl útočiště u spřátelené rodiny; matka paní Kahala se občas u něj zpovídala. Dala mu dlouhý bílý ženský plášť iftar v naději, že takto maskovaný by mohl těm pochopům uniknout. Prozradily ho však jeho bosé nohy v sandálech, podle kterých ho poznali jako syna sv. Františka. Hned byl obklopen muslimskými pochopy. Jeden z nich mu dal hlaveň pušky před obličej. Bratr Engelbert se ho zeptal: „Příteli, co jsem ti udělal, že mě chceš zabít?“ Ten mu nato odvětil: „Nic jsi neudělal, ale jsi křesťan.“ Třikrát byl františkán otázán, zda se zříká Krista, a třikrát vyznal neochvějně víru v svého Pána a Mistra Ježíše Krista. Pokaždé zasvištěla sekera, vpravo a vlevo na rameno, naposled na hlavu: oběť byla dokonána. Engelbert Kolland právě dosáhl Kristova věku!

 Až po dvou měsících po zuřivém masakru se dostal kvardián z Bejrútu P. Valentin z Vernazza ke klášteru sv. Pavla do Damašku, aby se postaral o tělesné pozůstatky svých umučených spolubratří. O bratru Engelbertovi napsal: „Smrt tohoto vynikajícího spolubratra je do této chvíle vším lidem oplakávána a všichni se předbíhají ve vypravování o jeho milém a ctnostném životě.“

 Engelbert Kolland byl se svými spolumučedníky blahořečen papežem Benediktem XV. 10. října 1916. Jména sedmi ostatních jsou: Emanuel Ruiz, Carmel Volta, Nicanor Ascanius, Petr Soler, Mikuláš Alberga, František Pinazo a Juan Jaime Fernandez. Den jejich památky byl stanoven na 10. července. Od té doby slaví diecéze Salzburg, Innsbruck a Graz-Seckau tohoto tyrolského mučedníka. Františkáni tyrolské provincie ho slavili jako svého druhého patrona, a nyní od sloučení s jihotyrolskou provincií jako svého hlavního patrona provincie v Innsbrucku.

Modlitba - Všemohoucí Bože, tys dal blahoslavenému Engelbertovi sílu, aby jako misionář dosvědčil víru v Krista mučednictvím. Shlédni na jeho svatý život a umírání, posilni na jeho přímluvu křesťanský lid ve víře a veď všechny národy k evangeliu Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje na věky věků. Amen.

Gottfried Egger OFM

 Franziskanerinnen und Franziskaner

  2000 Kanisius Verlag, Freiburg Schweiz

 z němčiny přeložil

 Radim Jáchym OFM