Connault, Marcel OFMCap.

V tomto pokračování úvah o sv. Kláře se zastavíme u dvou úryvků ze spisů sv. Kláry, abychom se pokusili pochopit něco z její spirituality. Mezi lety 1234 a 1253 napsala několik listů nám dobře známé Anežce Pražské, dceři českého krále, která se z vlastního rozhodnutí stala klariskou. Zachovaly se nám čtyři z jejích listů. V jednom úryvku ze čtvrtého listu, který je citován v tomto čísle, Klára popisuje své přítelkyni princezně cestu kontemplace, kterou ona sama následovala. Sv. Klára chovala velkou úctu a hluboké přátelství k sv. Anežce Pražské kvůli tomu, že dala přednost Kristu chudičkému před královskými a císařskými tituly té doby. Tyto dvě výjimečné ženy se nikdy nesetkaly, přesto si však udržovaly po dvacet let  velmi hlubokou duchovní korespondenci, z níž se zachovaly čtyři listy.

Zrcadlo v naší koupelně nám odráží obraz nás samých, přinejmenším odraz našeho tělesného vzhledu. Tento obraz nás může příjemně potěšit nebo zklamat. Když se Klára z Assisi a Anežka Pražská, jako mladá děvčata, dívaly do zrcadla, které v té době měly, lze předpokládat, že nebyly zklamané. A pokud ne, ctitelů nebylo zase tak mnoho…

Kontempluj každým dnem to zrcadlo

Zrcadlo, o kterém hovoří Klára, je zcela protikladné jakémukoli narcisismu: Je jím totiž Ježíš, který nám v téže chvíli ukazuje kdo je Bůh a současně nám zjevuje naši velikost a nesrovnatelnou důstojnost našeho lidského života. Symbol zrcadla byl zcela běžně používán v dobové literatuře. Koneckonců je to biblický obraz. Již ve Starém zákoně: „Moudrost (Slovo) je odlesk věčného světla, neposkvrněné zrcadlo Boží činnosti a obraz jeho dobroty“ (Mdr 7,26). 

Klára živě povzbuzuje svou přítelkyni: „Kontemplativně pohlížej každý den do tohoto zrcadla, královno, snoubenko Ježíše Krista, a v něm svou tvář neustále pozoruj,… on je odlesk věčné slávy, záře věčného světla a zrcadlo bez poskvrny.“ Z vnuknutí Ducha svatého Klára dokonale pochopila dosah Ježíšovy odpovědi Filipovi: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,9).

Klářina i Františkova cesta obsahuje vytrvalou kontemplaci Ježíšova lidského života, a to „každý den“ a „neustále“: V horní části zrcadla je chudoba jeho narození; uprostřed zrcadla je pokora jeho skrytého života i jeho život veřejný; na konci zrcadla je nevýslovná láska, s níž se za nás obětoval a zemřel.

Ježíšův život mi vyjevuje smysl mého života

Každodenní život se našim současníkům často jeví jako truchlivá monotónnost, a když se k tomu přidá nějaká životní zkouška spolu s osaměním, někde v hloubi se začne rodit otázka: „Má můj život vůbec nějaký smysl?“ nebo ještě radikálněji: „K čemu dál žít?“

Klára na to všechno odpovídá: Bůh ti přichází naproti právě v každodennosti tvého života; tam, kde tvůj život je bez lesku; kde nejtísnivěji doléhá samota; tam, kde tvůj život upadá do průměrnosti, a dokonce i tam, kde jsi podlehl hříchu. V žádné z těch situací se nestahuj do sebe… S posledním zbytkem síly, která ti zbývá, kontemplativně pohlížej na Krista v chudobě, s níž byl položen do jeslí; v bezvýznamnosti jeho života v Nazaretu; v nevýslovné lásce jeho utrpení. Směle se vnoř do tajemství Božího Syna. Z lásky k tobě „on přijal naše lidské tělo“.

Jestliže přicházíš k němu jako František cestou důvěrné pokory, Duch svatý ti zjeví, „že on, Kristus, je jedinečné zrcadlo, nekonečně věrné k bytí samého Boha“. Tehdy začneš vidět svůj lidský život takový jaký skutečně je. úzká cestička, kde on tě již dostihl; on, ve kterém je plnost Života. A jestliže vytrváš, on ti dá podíl na své radosti, o kterou tě nic i v těch největších úzkostech nebude moci oloupit.

František a Klára jsou zářivými svědky tohoto paradoxu.

 Marcel Connault OFMCap.

Mission Message č. 445

 z francouzštiny přeložil Pacifik Matějka OFMCap.