Bini, Giacomo OFM

 III. Cizinci a poutníci

 Setkání Boha s člověkem v Ježíši z Nazareta se nám jeví jako exodus: Slovo opouští lůno Otcovo, aby přišlo na svět; a opouští svět, aby se po své smrti a zmrtvýchvstání opět vrátilo k Otci.

 Jsme svědky a účastníky tohoto Ježíšem započatého putování do domu Otcova; prostřednictvím daru Ducha nás Zmrtvýchvstalý uvedl do této dynamiky. Prožíváme výzvu být cizinci a poutníky jen tehdy, když se osvobodíme od každého otroctví přivlastňování a jsme připraveni Bohu všechno vrátit, a nepovažujeme-li život za konzumní zboží, ale za vzájemně sdílený dar: A všechno dobré připisujme Bohu, nejvyššímu a nejvznešenějšímu Pánu, a uznávejme, že to náleží jen jemu; za všechno děkujme jemu, od něhož všechno dobré pochází (NepŘeh 17 - FP 49).

 Jestliže se zasvěcená osoba zcela nezřekne vlastnění, ztrácí prorocký rozměr, který je samým srdcem zasvěceného života.

5. Člověk se pozná podle svého konce (Sir 11,28)

»Svědkyně také vypověděla, že když byla tato paní a svatá Matka blízká smrti, večer v noci na sobotu (z 8. na 9.8.1253) tato blažená Matka začala mluvit takto: „Jdi bezpečně v pokoji, neboť budeš mít dobrý doprovod: vždyť ten, který tě stvořil, předem tě posvětil; a potom, co tě stvořil, vložil do tebe Ducha svatého a vždy tě střežil jako matka své dítě, které miluje“" A připojila: „Buď veleben, Pane, ty, který jsi mne stvořil“« (Proces 3,20 - FP 2986; srov. LegKl 46 - FP 3252).

 Počínaje těmito slovy, která Klára tiše pronáší ke své duši a která uvádějí svědkyně jejího procesu svatořečení, je možno objevit pravou Klářinu osobnost, její hlubokou spiritualitu, jako by shrnutí její duchovní cesty. Jdi bez obav, říká sama sobě; jdi jako v oné noci, kdy jsi zdolala branku mrtvých v otcovském domě; jdi a o nic se nestarej; i když papež nechtěl dosud potvrdit tvou řeholi, jdi s jasnou myslí, netrap se; jdi s onou velkou svobodou, kterou jsi s radostí a rázností uchovala v Privilegiu chudoby, ve zkušenosti důvěryplného odevzdání se Pánu, který vždy odplácí stonásobně. Jdi, pamětliva svého předsevzetí. Klidně, radostně a hbitě jdi po cestě k velké blaženosti v tichém následování. Pospíchej, ale dej pozor, aby se na Tvé nohy nezachytilo něco z pozemského prachu. Nevěř a nesouhlas s ničím, co by Tě chtělo od tohoto předsevzetí odvrátit nebo Ti na závodní dráze kladlo překážky (2LAn -FP 2875-76).

 Z posledních Klářiných slov před smrtí nově vystupuje trojiční pojetí její spirituality: dobrý doprovod Pána Ježíše, naší cesty; dík Otci, který ji stvořil a posvětil; Duch, který ji střežil se starostlivostí matky. Ostatně toto pozvání rychle se vydat na cestu je konkrétní interpretací rozhodnutí žít na tomto světě jako poutníci a cizinci (srov. ŘehKl 8,2 - FP 2795; ŘehFr 6 - FP 90), pro které se František a Klára rozhodli od první chvíle svého obrácení. Jejich život byl neustále podněcován touhou beze strachu a bez váhání znovu začínat. Přímo či nepřímo musela Klára zažít mocnou a symbolickou Františkovu scénu, jenž na assiském náměstí, před svými spoluobčany, biskupem i vlastní rodinou, nahý začíná svou cestu svobody a s důvěrou se odevzdává jedinému Otci: Služebník Nejvyššího Krále došel cti nahotou, aby následoval nahého ukřižovaného Pána, kterého miloval (LegMai 2,4 - FP 1043). Klára se bezpochyby dozvěděla od bratří poslední Františkovo přání před jeho smrtí: být v Porciunkule nahý položen na holou zem.

 Stojíme tedy před shodným exodem těchto dvou svatých, kteří ze svého života učinili naprosté odevzdání se Bohu, tomu Bohu, jenž jim vyšel vstříc a v lásce k němuž se nijak nešetřili. Smrt vždy vyvolává obavy a nahání hrůzu, neboť nás zcela zbavuje všeho a všech; pro mystiky se však přetváří ve vrchol díků a blaženosti: Klára i František tuto zkušenost prožívají. Člověk umírá tak, jak žil: celý jejich život je životem vracení (srov. NepŘeh 17 - FP 49), postupného osvobozování, aby tak rozhovor s milovaným nebyl nijak rušen či zatemňován jakýmkoli způsobem přivlastňování (srov. ŘehFr 6 - FP 89; ŘehKl 8,1-2 - FP 2795), stahování se do sebe. Každý způsob uzavírání se a soběstačnosti brání vztahu a tím i společenství. Teprve mystický život ospravedlňuje a zaměřuje život asketický se všemi jeho předpisy. Dokonce i samotné sliby, mlčení na hoře stejně jako v klauzuře, apoštolská činnost tak jako skrytá a pokorná domácí práce, to vše musí směřovat k slovu a jeho přijetí, k sjednocení s Bohem a k bratrsko-sesterské lásce.

 Je tu stálé vážné nebezpečí absolutizovat to, co je jen relativní, co by mělo existovat jen ve službě tomu podstatnému: pak se ztrácí krása a harmonie celkového duchovního uspořádání. Pastorační či charitativní činnost se nemůže pro bratry stát posledním cílem zasvěceného života; mlčení, klauzura, skrytá práce v klášteře mají být oživovány a přetvářeny přítomností, vnitřním dialogem, který je smyslem všeho. Může se i stát, že vnější mlčení a přísné zachovávání klauzury jen skrývají strach a uklidňují svědomí, které se vzdalo hledání, touhy a milování.

 Kolik smutku a utrpení lze zakusit při setkání se společenstvími zablokovanými jen zákonickou strnulostí, která nemá nic společného s evangelijní radikálností, jež je pramenem radosti, fantazie a odvážnosti. Společenstvími sester se smutným pohledem a unuděným a rezignovaným výrazem, neboť přestaly snít a věřit v to, co jim bylo přislíbeno.

 Osvobozující Klářina a Františkova duchovní zkušenost nás zve vytvářet v průběhu celého dne chudé prostory vnitřního ztišení, abychom se nechali přetvořit  tím, co kontemplujeme, abychom dávali Bohu možnost každý den nás znovu-stvořit. Eucharistie, bohoslužba hodin a různé jiné způsoby modlitby nejsou potom pouhými povinnostmi, ale vytouženými chvílemi setkání, vztahu lásky. Pak se i my sami staneme bohoslužbou ve všech projevech svého života.

 

 

Giacomo Bini OFM

 Chiara d\'Assisi - un inno di lode, Roma 2002

z německého překladu Klara von Assisi - ein Lobgesang

s přihlédnutím k originálu přeložila

Sr. M. Františka Kratochvílová OSC

(pokračování)