Čech, Zdirad

19. května                                                     + 1750

Pietro Fioretti, rodák z Viterba, se vyučil ševcem u svého strýce, za něhož se provdala jeho už po druhé ovdovělá matka. Když mu bylo pětadvacet let, splnila se jeho dávná touha a byl přijat do konventu kapucínů v Palanzaně u Viterba, a když už byl ševcem, dostal řádové jméno Kryšpín. Po ročním noviciátu ho představení přeložili do konventu v Tolně, za další tři roky do Říma, pak do Albana, do Menterotonda a pak do Orvieta. Ve všech konventech konal všelijaké pomocné práce, ale hlavně chodil sbírat almužny. Být almužníkem není jen tak. Je to svým způsobem vyslanec konventu, zná celé město a každý ve městě zná jeho. A ve všech městech, ve kterých bratr Kryšpín pobýval, bylo snadné i užitečné si ho zapamatovat. Všude ochotně pomohl, slabým i nemocným, každému, koho trápila nějaká starost, dobře poradil, prostým i vznešeným, vždy laskavý, nikdy nešel daleko pro žert. Usmíval se, když pro nemoc sotva chodil, v životě je přeci třeba přijímat zlé stejně jako dobré, usmíval se, když dělal zázraky, on přece za nic nemůže, zázraky dělá dobrý Pán Bůh, usmíval se za deště i na slunci. Den za dnem, rok za rokem. Až do svých dvaaosmdesáti let. Tenkrát byl zase jednou v Římě mor a bratr Kryštof umřel při ošetřování nemocných. Jeho tělo očekává vzkříšení z mrtvých v řádovém kostele v Římě a jeho duše je ve slávě nebeského Trůnu, a tak mohl papež Pius VII. dát v roce 1806 jeho jméno zapsat do seznamu blahoslavených a v roce 1982 papež Jan Pavel II. bratra Kryšpína prohlásil za svatého (bylo to jeho první vyhlášení světce).

Kresbu postavy svatého bratra Kryšpína provázejí znaky rodného Viterba a papežů Pia VII. a Jana Pavla II.

Zdirad Čech