Markéta z Cortony
Mauriac, François
François Mauriac
Markéta z Cortony
23. Markéta a ďábel
Markéta viděla hady, které považovala za padlé anděly. „Vstoupil do její cely v podobě hada vzbuzujícího hrůzu, upřel na ni zrak dštící jed, nechal slyšet hrozné syčení a vrhl se závratnou rychlostí se vztyčenou hlavou na Markétu. Had byl tak dlouhý, že světice po hodině sotva již viděla jeho konec. Jeho zloba byla tak černá, že oči Boží služebnice jí byly po celou dobu zastřeny temnotou, takže nedokázala nic rozlišovat. Avšak nespokojen s tímto zjevením během modlitby světice, spustil se brzy na její postel, brzy se zas pověsil podél stěny, hned zas sklouzl k zemi. Při příchodu a odchodu otevíral chřtán, vyrážel hlasité syčení a předváděl dupot a řev, takže by bylo možno si myslet, že je tam přítomen velký zástup lidí.“
Pochopte nás: patříme k těm, kdo věří, že existuje zosobněné Zlo, které je mnohotvárné a jehož jméno je Pluk (Mk 5,9). Věříme tomu, třebaže žádná z pravd víry v nás nevyvolává takové zděšení jako moc, jež byla propůjčena neviditelnému Nepříteli nad lidskou přirozeností, která už tak je slabá a bezmocná, a většinou nic neví o tom, že Satan existuje. Děsivá skutečnost, která však je potvrzována zkušeností a otevírá nám pochopení pro četné osudy.
Pochybuji, zda bylo kdy možné dokázat přítomnost Satana v životě experimentálně. Je třeba nejdříve v existenci ďábla věřit, abychom byli s to poznat ho. Teprve potom cítíme jeho přítomnost.
Určitě ne u každého hříšníka. Je mnoho velkých hříšníků, kteří v sobě nemají vůbec nic ďábelského. Je něco jiného být podřízeni vládě ďábla tak, jak jsme my všichni, když jsme ztratili stav milosti, a být jím ovládnuti, naplněni jím, doslova posedlí.
Tento druh posedlosti se neprozrazuje ani křečemi ani skřípáním zuby; projevuje se spíše tělesnou silou, někdy nebeským zářením rysů, velikou ostrostí ducha, především pak zvláštním trvalým štěstím. Co by takovému člověku mělo vlastně škodit, nemůže zabránit jeho úspěchům, ba pomáhá mu k slávě. Ať je jeho neřest sebeodpornější, může se jí snadno oddávat, a naskýtá se mu zcela podivuhodná plnost příležitostí, která ho nestojí ani tu nejmenší námahu. Co jiné zneuctívá, je pro něj výhodou. Svůj dluh zde na zemi nezaplatí, vždyť mu zůstává celá věčnost, aby jej vyrovnal!
Téměř vždy nacházíme u takových lidských osudů jasně rozvážené rozhodnutí, odmítnutí Boha, dobře zvážené zřeknutí se milosti - tak zrale promyšlené, že si člověk ještě přesně vzpomíná na dobu svého života, kdy s tím vyslovil souhlas, leckdy přímo na den a hodinu, kdy vyslovil své: Ne!
V takto zavrženém tvoru jsou téměř vždy zřejmé základní rysy svatosti, které měl dosáhnout. Je udivující, že v něm odhalujeme, přes nepředstavitelně hluboké zkaženosti, víru ve věčnost, vědomí neviditelného světa a téměř fyzickou zkušenost nadpřirozeného života - chápaného zdola. Avšak přestože tito lidé mají jistotu, která je většině zbožných duší odepřena: že je pravda všechno, co církev učí - zatímco tu nejotřesnější z těchto pravd uchopují rukama, nic jim to není platné, neboť jim chybí láska. S očima otevřenýma dokořán kráčejí přímo k propasti.
Ne, kdo se naučil znát ďábla v člověku, nemůže věřit, že by někdy přijal podobu draka či okřídleného koně. Nic se mu méně nepodobá než tyto nestvůry, zrozené z obrazotvornosti svaté kajícnice. „Apoštol nazývá ďábly knížaty pro jejich vynikající přirozenost.“ Tak to učí katechismus Tridentského koncilu (1 Kor 2,6-8).
Ne že by Markéta s ním neměla co dělat a že bychom jej neviděli vedle ní. Avšak prohnaný znalec lidí, který ji trýzní, nepatří k těm, kteří se proměňují v mořského hada. Ví příliš dobře, že by neohrabaným lhaním nic nedosáhl u tohoto stvoření ukřižovaného s Kristem. Ohmatává půdu, hledá slabý bod - a je velkolepé vidět, jak mu žádný neunikne.
André Gide poznamenává v komentáři k Dostojevského představě ďábla, že ruský básník mu „nepřisuzuje místo v nižší části člověka, ale v nejvyšší oblasti jeho bytosti, v oblasti intelektu, mozku. Velká pokušení, která nám ten Zlý připravuje, jsou podle Dostojevského intelektuální pokušení, problémy.“
Právě tak postupuje u Markéty. Nejdříve využívá pochybnosti, které se stále ještě nedokáže ubránit, totiž pochybnosti o původu slov, která ji opájejí. „Ani Kristus ani anděl ti neuštědřil útěchy, které připisuješ Kristu, ale já jsem to byl.“ Tím jí nevnukává žádné myšlenky, které by v ní už neklíčily. Drásá ránu, která ji už dávno bolí, když jí našeptává: „Víš také, že jsi zavržena, protože jsi nedala přiměřenou odpověď na nesmírná dobrodiní, jaká od Boha dostáváš, dobrodiní, která budou jednoho dne tvou obžalobou a jejichž zanedbávání budeš smiřovat věčnými mukami?“
Nepřítel, jenž na okamžik vyklidil pole, už se znovu plíží, přichází blíž a blíž, až ji ožehne jeho dech. Ví, jak ji může zasáhnout. Zná skrupule, která mohou mučit svatou duši proti její vůli. Neboť cesta k dokonalosti vede podél propasti zoufalství. Až do konce zůstává zoufalství pokušením těch, kteří se neuchýlili od Kristova příkazu: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý můj nebeský Otec.“
„Věz,“ našeptává jí, „ty nikdy nedosáhneš od Boha odpuštění svých hříchů, o které tak neúnavně prosíš, neboť sis svými posty sama způsobila smrt.“
Dokonce i když padlý anděl proti své vůli prozrazuje svou nenávist vůči Kristu, i když chrlí tuto nenávist zuřivými slovy, která již známe: „Ten, kterého miluješ, tento Ježíš, kterého dnem i nocí hledáš a pro kterého své tělo křižuješ vším možným mučením, je tak krutý bůžek, že svou lásku věnuje pouze těm, kdo se pro něj zničí...“ - i když ho tento výrok odhaluje, ví, že tím v Markétě vytahuje na světlo myšlenku, kterou si sama neuvědomovala, pochybnost, úzkost.
Neboť měla ještě zrcadlo... Anebo snad viděla svůj obraz v okenní tabulce? Jakže, tohle vyzáblé stvoření, oblečené do hadrů či zahalené do žíněnky, s ostříhanou hlavou, zničenou tváří, tělo týrané neduhy, které si sama způsobila: to že je stav, do něhož uvádí Kristus své miláčky?
Markétina nekonečná láska nenechá této myšlence čas, aby vzešla, udusí ji dříve, než vstoupí do vědomí. My však nepochybujeme o tom, že Pokušitel hledal a nalezl jinou, opatrnější metodu, aby ji zasáhl. Neoznačoval už Krista za nemilosrdného; naopak, slavnostně prohlašoval, že Syn člověka si nemohl přát ponížení svého stvoření, Markéta se mýlila; každá stránka evangelia, každé Kristovo slovo dosvědčuje, že se stala obětí omylu, který už nelze napravit. Což snad ti, kdo ho následovali v Galilei, pomazávali si tváře sazemi? Naopak, poručil jim, aby si natřeli tvář mastí, zvláště když se postili. Žádný z trpících, kteří k němu přicházeli, si nezpůsobil nemoc dobrovolně, vždyť ti, kdo se na něj tlačili, byli tu přece proto, aby je uzdravil. Jeho učedníci usedají ke stolu s bohatými hříšníky...
„Ano,“ mohla odpovědět Markéta, „protože Ženich byl ještě s nimi. Když však je opustil, začali trpět. A já jsem si zvolila dobu, kdy jsem se připojila k těm, kdo ho následují. Ne tu hodinu, kdy zástup mával ratolestmi a volal Hosana! Já jsem se přidružila k malé skupině těch, které vzal s sebou, když opustil sál, v němž slavili velikonoční večeři, a kteří s ním překročili Cedron a šli do Olivové zahrady. Já jsem sdílela jeho smrtelnou úzkost. Vteřinu za vteřinou jsem spoluprožila poslední hodiny jeho pozemského bytí, hodiny mezi obojím smrtelným zápasem: zápasem krvavého potu v temnotě, jehož svědkem byli jen Otec a andělé, a zápasem na kříži před tváří lidí. Oba smrtelné zápasy Kristovy jsou mezníky mého života. Jdu a vracím se od jednoho k druhému. Pouštím se kmene olivovníku jen proto, abych obejmula strom zalitý krví. Ne od každého člověka vyžaduje Kristus takovou drtící formu následování, ani ne od mnohých. Každé povolání je jedinečné. Nejsem žádný vzor pro stádo.“
Nic není méně křesťanské jako zásada, kterou měli vyznávat několik století po Markétě lidé oduševnění těmi nejlepšími úmysly: Jednej tak, aby se tvoje jednání mohlo stát obecným pravidlem (Immanuel Kant). Není nic jedinečnějšího než cesta, která je nám vyznačena, třebaže všichni jsme povinni napodobovat Krista. Avšak Kristus nese všechna povolání v sobě, protože za všechny podal usmíření. Každý jde svou cestou, každý nese svoje břemeno, a nejsou dvě cesty ani dvě břemena, která by se sobě rovnaly. A přesto se všechny spojují v kříži Pána. Nesčetné různé cesty vedou ke stejné smrtelné úzkosti, k témuž umírání, k stejnému vzkříšení.
Ubohá kajícnice z Cortony, která zesnula před sedmi staletími a kterou by dnes považovali za šílenou, nalézala rok co rok následovníky; a jejich řada nekončí. Nějaké řeholnici či nějaké ženě ve světě přichází ještě dnes totéž volání jako jí. Vidíme Markétu z Cortony schoulenou na kolenou za pilířem našeho farního kostela, avšak nepoznáváme ji.
(pokračování)