Valer, Dominik OFM

Periferie „Le Piagge“

Podle doporučení florentského biskupa jsme se odebrali do jedné z periferií města nazvané „Le Piagge“. Měla to být „nejvykřičenější“ čtvrť Florencie z pohledu chudoby a zločinu. Všichni jsme se ovšem shodli na tom, že jsme tam nic tak strašného neobjevili. Přišlo nám to jako docela normální sídliště. To jsme totiž také poznali, že z okna domu vypadá život na ulici docela jinak než z ulice.

Tady jsme poprvé také vyzkoušeli skutečné žebrání dům od domu. Protože něco podobné v centru města je dosti obtížné. Na tomto místě bude asi dobré přiblížit vám, z čeho jsme vlastně žili:

Stůl Páně

Bratři ať nepřijímají nic do vlastnictví, ani dům, ani obydlí, ani žádnou věc (Potvrzená řehole 6, FP 89).

Jako poutníci a cizinci na tomto světě (srov. 1 Petr 2,11), kteří slouží Bohu v chudobě a pokoře, ať s důvěrou chodí po almužně. Nesluší se, aby se za to styděli, neboť i Pán se pro nás stal chudým na tomto světě (srov. 2 Kor 8,9 -  Potvrzená řehole 6, FP 90).

Pokud jde o životní potřeby, první zásadou byla ona Františkem tak horlivě zastávaná a opakovaně připomínaná – abychom nepřijímali peníze. Přes všechny rozdílnosti doby jsem přesvědčen, že i toto mělo v našem způsobu života svůj veliký význam. Když jsme se objevili u dveří s nastavenou dlaní, velmi často lidé jako první předpokládali, že budeme chtít peníze, a když jsme je nechtěli, byli překvapeni. Někdy nám je dokonce vnucovali a jeden člověk se docela upřímně rozčílil, když jsme vytrvale odmítali 100 €, které nám sveřepě vnucoval. V tom jsme se také lišili od všech těch ostatních lidí ulice, kteří peníze žebrali.

My jsme vždycky jednali jen to nejnutnější – to znamená jídlo. Rozdíl je v tom, že za peníze si můžete koupit, co chcete, zatímco při žebrání si nemůžete vybírat.

Jako pro Františka, tak i pro nás právě tento rozměr závislosti na péči Boží Prozřetelnosti byl jedním z nejzákladnějších a znovu dosvědčuji, co už přede mnou dosvědčili Pánu sami apoštolové: „Když jsem vás poslal bez měšce, bez mošny, bez opánků, měli jste v něčem nedostatek?“ Odpověděli mu: „Ne, v ničem“ (Lk 22,35).

Naopak - měli jsme často nadbytek, takže jsme se ještě dělili s ostatními, tak jako oni se dělili s námi. V centru Florencie není o jídlo nouze. Nejčastěji jsme využívali zbytků z nesčetných pizzerií a pasticerií, kterých je centrum plné. Po zavírací době totiž vyhazují plné pytle jídla do popelnic. Stačí přijít krátce před zavřením a poprosit o zbytky a oni vám dají kolik chcete slaného i sladkého pečiva bez jakékoli vady. Podobně je to i s ovocem, které je příliš zralé, takže už se nedá prodat. Několikrát jsme poobědvali například tašku broskví nebo nektarín, které nám daroval majitel ovocného stánku.

Tady člověk teprve vidí, v jakém nadbytku až plýtvání naše společnost žije. Ale to vůbec neznamená, že by se nám dařilo najít jídlo jen díky bohatství místní společnosti. Naopak – tisíckrát ověřená zkušenost říká: čím chudší, tím štědřejší. Ti zkušenější bratři nám vyprávěli o svém putování v Rumunsku, že zde prakticky neměli šanci žebrat, protože všude, kam vkročili, je lidé předešli svou štědrou nabídkou, i když podle svých skromných možností, dřív než mohli poprosit.

Kromě toho musím dodat, co jsem také na vlastní kůži zažil, totiž že Bůh není lakomý. Když dává tak dává štědře a s přemírou. Bůh je Otec a já neznám otce, který by se spokojil s tím, že dá svým dětem prostě najíst. Radostí každých rodičů je vynalézat, čím udělají radost svým dětem. Když se svěříte do rukou Bohu, buďte si jistí, že vám každý den ozdobí alespoň drobnou kytičkou radosti. Často však zůstanete omráčeni překvapením, které Pán pro vás znenadání připravil.

Během své cesty do Florencie jsem tak v duchu uvažoval o svých minulých cestách do Itálie, kdy jsem se sem jel učit jazyk a také poznávat cenné historické a umělecké památky. A také jsem myslel na to, že mou největší rozkoší Itálie byly vždycky dvě věci: zmrzlina a pizza. V duchu jsem si říkal, že tentokrát z toho asi nic nebude, protože když zazvoníte u dveří a prosíte, aby vám dali něco k jídlu, tak vám těžko dají zmrzlinu. Jenže jsem se strašně mýlil. Bůh je štědrý a vynalézavý ve své lásce a musel jsem se stydět za svou malověrnost. Netrvalo ani tři hodiny po mém příjezdu do Florencie a Boží Prozřetelnost mi v jednom parku, kde jsme s bratry odpočívali po modlitbě, přinesla na tácku úhledně uspořádané kopečky zmrzliny s polevou a s úsměvem, mohl jsem si vybrat asi z pěti druhů – zadarmo. Byl to dar od jedné účastnice mezinárodního lékařského kongresu, který se zde právě konal. Přiletěla bůhvíodkud do Florencie, aby podarovala pět žebravých františkánů kopečkem zmrzliny, na který měli zrovna v tom 35 ° parnu strašnou chuť. A to nebylo všechno. Druhý den bylo ještě větší vedro a navíc svátek svatého Benedikta, tak mě a ještě jednoho bratra z Neapole poslali ostatní tak z legrace vyžebrat další zmrzlinu. Řekli jsme si, že dáme Prozřetelnosti půl hodiny, sedli jsme si před zmrzlinářství a čekali, co se stane. Když už  půlhodina téměř uplynula a nic se nedělo, dohodli jsme se, že se zkusíme zeptat přímo majitele, zda by nám třeba nedal aspoň trošičku zdarma, a tehdy se to stalo: přesně na konci stanovené lhůty a přesně ve chvíli, kdy nám nechápající majitel zmrzlinářství odpověděl, že neví, proč by to dělal, se zjevila jako anděl z nebe paní Gloria, emigrantka z Venezuely, toho času nezaměstnaná, která nám nicméně s velikou radostí koupila celý kýbl zmrzliny a ještě navrch přidala tři láhve limonády, že jsme se ani nestačili bránit. A to všechno jen proto, že nás viděla v jedné menze pro chudé, kde jsme se byli občas najíst a potom jsme také pomáhali s obsluhou. Když jsme to přinesli bratřím, tak nevěřili svým očím. Jsem si jist, že jsem nikdy neoslavil svátek sv. Benedikta s tak sváteční náladou, jako právě tehdy.

A pokud jde o pizzu, měli jsme jí z pizzerií tolik, že jsem jí byl až přesycený. Protože však tahle zbytková pizza byla pochopitelně studená, připravila mi Boží starostlivost jeden z posledních dnů na jedné návštěvě vynikající pizzu čerstvě vytaženou z pece na dřevo podle všech pravidel, tak výbornou, jakou jsem nejedl v žádné z italských restaurací.

Teď už vím docela přesně, co měl na mysli František, když sliboval bratřím, že kdyby na světě zbyl poslední bochník chleba, jeho bratři dostanou polovinu. To je zákon Boží štědrosti, který neomylně platí pro každého, kdo se jí úplně svěří do rukou.

Žebrání dům od domu jsme měli možnost vyzkoušet jen zřídka – zvláště v okrajové čtvrti. Je to jistě pro nás lidi způsob nejvíce nepříjemný a zahanbující, avšak na druhou stranu nejvíce obohacující, a to z obou stran. My přicházíme jako menší, kteří prosí, protože nemají, ale zároveň jako učedníci Páně jim přinášíme požehnání a obdarování už jen skrze jejich vlastní dar. Protože tady platí „kdo vám podá číši vody proto, že jste moji učedníci, nepřijde o svou odměnu“. Byly i případy, kdy nás vyhnali ode dveří, ale v naprosté většině jsme byli přijati, někdy nás dokonce chtěli bez váhání pozvat k obědu anebo nám alespoň ukázali například svá novorozená dvojčátka. Dokud nedojdeme až ke dveřím domů, ve kterých bydlí lidé, nemůžeme tvrdit, že jsme „hlásali evangelium až na konec světa“.

Nikdy jsme však neměli v úmyslu „využít“ této příležitost k výslovné evangelizaci. Copak my víme, co, kde a jak máme mluvit? O tom nerozhodujeme my, ale Duch svatý. My jsme jen jeho nástroje. Kde nevane Duch svatý, můžeme mluvit hodiny a je to jen škoda času a možná i pohoršení. Zatímco na druhé straně jsme mnohokrát zažili jak jenom pouhá přítomnost posilovala, rozvazovala, uzdravovala a my jsme ani nevěděli proč a jak. Anebo stačilo pár obyčejných slov v pravou chvíli, aby se dotkla srdce na pravém místě, a zase to nebylo naší zásluhou. To Duch svatý používá jako své nástroje ty, kdo se mu dají k dispozici. A my jsme díky této milosti, která nám byla dopřána, byli k dispozici 24 hodin denně. Ano, to je to správné slovo: „být k dispozici“. Neměli jsme žádný plán evangelizace, a přesto jsme přinášeli evangelium tam, kam ještě nikdy nepadl ani jeho stín. Ten, kdo řídil a prováděl tuto „misii“ byl však On a ne my.

 

 

 

Tak to by snad stačilo k této další dosti závažné oblasti našeho putování, tedy naší obživy a žebravého rozměru života.

 

 

 

Jinak byla tato zkušenost na sídlišti, mezi „normálními lidmi“, zase o mnoho jiná než ta mezi těmi „nenormálními“. Naše priorita se ovšem nijak nezměnila. Byli jsme stále především ti, kteří se zasvětili Pánu, když je on sám povolal, a jejich prvním úkolem je „být s ním“. A teprve na druhém místě svědčit o této své zkušenosti. (Stejně, jako tomu bylo u samotných apoštolů.)

Našli jsme si tedy v okolí kostelíky, vyprosili dovolení tady sloužit mši svatou a rozjímat. Upřímná a nevšední radost, kterou jsme tím způsobili těm „opuštěným“ kněžím (Itálie už dávno není katolickou zemí), byla velikou posilou jim i nám.

Poznali jsme zde také mladého kněze, který namísto kostela sloužil v montované hale, která zároveň sloužila jako „sociální centrum“ pro všechny chudé ze čtvrti bez rozdílu vyznání.

V čem to bylo tedy těžší? V té druhé stránce naší zkušenosti – svědectví. Přestože jsme nic neplánovali a dávali jsme se do rukou Boží Prozřetelnosti, ať nás použije, jak sama uzná za vhodné: „Vy nejprve hledejte Boží království a vše ostatní vám bude přidáno!“, cítili jsme stále zodpovědnost za čas, který nám byl darován. A jestliže bychom poznali, že tady náš život není znamením, šli bychom zase dál, nebo zpátky, kde jsme už měli své přátele. To však tady bylo mnohem obtížnější. Paneláky byly jako opevněné tvrze. I když jsme žili uprostřed mezi nimi, nebylo možné vstoupit dovnitř, do bližšího kontaktu s lidmi. Dokonce i přístřeší na přespání (terasy, průchody apod.) byly pod zámkem, takže jsme na noc museli odcházet do sousední čtvrti. Ostatně i tam na nás třetí noc zavolali policii s obavou, že se zde usadila jakási nebezpečná banda. Přestože to byla asi nejhorší noc – ve které jsme třikrát byli nuceni změnit ležení (o komárech a dešti nemluvě) – stálo to jistě za to aspoň pro to svědectví těm policistům, kteří byli z nás proti očekávání místních nespokojenců úplně nadšení.

Když už jsme to tedy chtěli skoro vzdát a vrátit se do centra, ukázala se nesporná výhoda toho, že s námi v naší skupině putovaly také dívky. Jejich ženské charisma, které je vedlo zcela nenuceně k tomu, aby si šly hrát s místními caparty na dětském hřišti, nám nakonec otevřelo brány nedobytných paneláků a na konci toho asi šestidenního pobytu už o nás věděla většina sídliště a nechtěli nás ani pustit jinam.

Tam jsem také měl velmi silný zážitek smyslu celé této naší zkušenosti, o kterém jsem celou dobu usilovně přemýšlel a který mi ještě nebyl rozumově zcela jasný. Totiž v tom, že oni ten smysl znali dřív než já. Ačkoli jsme pro ně vlastně nic zvláštního neudělali. Jen jsme žili ten svůj obyčejný život modlitby na ulici. Oni v nás viděli obrovské požehnání a prosili nás, abychom ještě šli na návštěvu tam, a támhle, abychom se pomodlili ještě v této rodině atd. Z jejich nadšení jsem četl první poznání o velikém smyslu, který tomuto způsobu života propůjčuje Pán.

Dalo by se jistě o této epizodě mluvit ještě dlouho, ale snad to tak stačí.

Dominik Valer OFM

  (pokračování)