Říský, Bernard OFM

Léto se ke konci chýlí…

Čas letěl k posledním zkouškám, ale ani trampoty všedních dnů nás nepřipravily o radost – vždyť za pár dnů budeme přijati za Františkovy syny! Tato radost propukala spontánně – mimo dosah očí o. magistra, ale v požadovaném mlčení. Šli jsme například z chóru do učebny, když tu najednou přistála někomu na hlavě pucka, míč chudých. Vladimír, jako správný Žižkovák, ovládal její výrobu – ze starých ponožek (však jsme je stejně nenosili). Tím začala na chodbě mela – ovšem v mlčení. A v mžiku byl z nás opět zástup ukázněných mnichů s rukama v rukávech, podle předpisu.

Dostal jsem dopis od sestřenice, s níž jsme spolu vyrůstali. Dopisy v obou směrech byly kontrolovány, a tak o. Stanislav byl zvědavý na mou reakci na slzami skropený dopis: Proč odcházíš ze života? – Moje reakce byla klidná: Celý život jsem se podřizoval o dva roky starší sestřence – a konečně jsem našel sám sebe!

Psal i otec. Matka je na klinice u Hennerů v Praze se zánětem trojklanného nervu, situace je vážná – před dvaceti lety na údajně stejnou diagnózu zemřel jeho otec. O. Stanislav mě vzal s sebou do Prahy na návštěvu mámy. Pod jeho ochrannými křídly jsem se i v Praze cítil bezpečně. Zastavili jsme se v kostele u Panny Marie Sněžné. Na nádvoří jsme se setkali s jednou sestrou Apoštolátu. Blahopřála o. Stanislavovi k takovému počtu noviců a přála mu, aby z nás vychoval světce, že je to požadavek doby. O. Stanislav řekl, že z Aleše bude svérázný františkán. Já jsem si řekl, že tedy budu svatým, když je to požadavek doby. A v duchu jsem už viděl svou sochu na oltáři a davy zbožných duší, jak mi líbají palec u nohy jako sv. Petru v Římě.

Připravovali jsme se na svůj velký den. Sestra Karla přivezla balík bílé vlny – za války vzácnost – a o. magistr nás učil plést cingulum, abychom aspoň  to měli na sliby čisté. Chodili jsme stále v jednom hábitu, druhý jsme neměli, a bez hábitu jsme mohli jen před budíčkem běhat v lese v rose – podle Knejpa. Bratr Masseo v něm i zedničil. Když ho jednou uviděl takto vystrojeného o. provinciál Klement Minařík – jen místy byla vidět hnědá barva hábitu, zato však mu lezlo koleno z velké díry – spráskl ruce a řekl: „Bratře, jste obraz bídy, chudoby a nezaměstnanosti – budete zedničit v pracovním oděvu!“ Od té doby bratr Masseo zedničil v zednickém, bílém cvilinku.

Prát si hábit bylo i nebezpečné. Bratr Štěpán, hospodář, si ho jednou vypral a pověsil na šňůru v lese. Tam se však volně procházela naše kráva benediktinka, naše živitelka. Ochutnala a zjistila, že vypraný hábit je docela chutný. Byl asi z kopřivových vláken. Bratru se podařilo zachránit jen jeho vrchní polovinu. Naštěstí měl ještě sváteční hábit.

Na závěr noviciátu měla ústní zkouška ukázat, čemu jsme se za celý rok naučili. Zkoušel o. Metod za asistence o. Stanislava. Když jsem na otázku o postu citoval – podle vlastního pochopení – moudro o. Stanislava, že v neděli se postit nesmí, abychom neztratili radost ze života, o. Metod se pobaveně usmál, o. Stanislav byl poněkud v rozpacích a já byl ušetřen dalších otázek. A tak jsem zase prokázal pravdivost matčiných povzdechů: „Kluku, ty máš paměť, ale na samé voloviny.“

Přežili jsme i votaci – tajné hlasování bratří žijících s námi v domě, kteří hlasovali pomocí bílých a černých fazolí o naší budoucnosti – jestli můžeme být přijati za členy provincie. Ač hlasování bylo tajné, přece se nám doneslo, že bratr Pacifik – náš kuchař – dal někomu černou fazoli.

Závěr noviciátu tvořily zase osmidenní exercicie, které opět vedl o. Jan Ev. Urban. Jeho vážný zjev a hábit jako ze škatulky poněkud kontrastoval s námi i s našimi hábity. Později v klerikátě jsem mu řekl, že nám připadá nefrantiškánsky důstojný a upravený, a on na to odpověděl, že přece není „čuně“, aby se někde umazal. Když pak na Mírově jsem mu na návštěvu půjčoval své kalhoty, protože byly skoro nové, vznikla ve mně pochybnost, bylo-li to tenkrát opravdu jen tím, že nebyl „čuně“.

Exercicie byly o řeholi a staly se základem našeho prožívání františkánství. Byl jsem jimi tak nadšený, že jsem se rozzářil širokým úsměvem, kdykoli jsem o. Jana uviděl. On si to vysvětloval – jak jsem  se později dověděl – že se směji jemu. Na takových zkušenostech – a bylo jich v životě dost – jsem si vybudoval svou psychologickou obranu: „Velcí lidé vždy musí být nepochopeni od těch malých.“ Humor chrání i léčí.

Až v Bruselu jsem si uvědomil jak o. Jan předstihl svou dobu – když až po pěti letech o. generál vybízel k návratu k řeholi a k jejímu duchu místo prosazování zásad konstitucí.

O. Jan nám doporučoval, abychom si denně opakovali jednu kapitolu řehole. Když jsme se na Mírově sešli tři na jedné cele – o. Jan, Inocenc a já – a nedokázali jsme dát dohromady oněch 12 kapitol řehole, zeptal jsem se o. Jana, jestli si opravdu denně opakoval jednu kapitolu, jak nám to doporučoval. Řekl: „V té době určitě“ – což mě potěšilo, protože i tak velký člověk jako on může zapomínat.

Byl jsem nadšený Františkovou chudobou a svobodou, což vyhovovalo mé bohémské přirozenosti. Říkal jsem, že nejsem tak zbožný jako benediktin, tak chytrý jako dominikán, tak vznešený jako premonstrát ani tak ukázněný jako jezuita – takže mně nezbylo než se stát františkánem. A když jsem přijal, že zkratka OFM se čte jako Orden für Minderwertige nebo Ohne feine Manieren (řád pro méněcenné nebo bez jemných mravů) – našel jsem opojnou svobodu. Po létech společného života s o. Janem, když jsem si mu stěžoval na svou nenapravitelnou neukázněnost, řekl mi, že bych to nebyl já, kdybych byl jiný. Když mi také řekl, že mu nikdo v životě neřekl tolik jako já – a přesto že mě má nejradši, dal mi tím naději, že i Pán bude mít pochopení pro mou nevycválanost. (Říkám, že jsem, jaký jsem, a komu se nelíbím, že mě může nechat ležet.)